články - Asie

Téměř 30 let tvořili nejlepší architekti a stavitelé z Damašku palác pro nejmocnějšího emíra Libanonu. Bašír Chehab II. Veliký ho nazval Beiteddine – Dům víry. Kdyby ho navštívil Karel Čapek, jistě by napsal, že palác byl vystavěn pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech, oddávali se nevyčerpatelné a snivé kontemplaci. Však se Beiteddine přezdívá libanonská Alhambra.

Týros byl založen již někdy na začátku 3. tisíciletí př. n. l. Říkávalo se mu „Královna moří“ neboť lodě obchodníků a kolonizátorů z Týru ovládaly Středozemní moře stovky a stovky let. Příběhy z Bible vyprávějí o jeho pýše a kráse, které vyvolaly strašlivý boží hněv. V současnosti nosí jiholibanonský Týros arabské jméno Súr (Skála) a je městem s převážně šíitskou populací.

Necelé dva kilometry od Sidonu uprostřed zelených citrusových hájů se schovávají téměř neznámé ruiny jediného fénického chrámu v Libanonu, z něhož se až do 21. století zachovalo více než základové zdivo. Chrám byl zasvěcen bohu lékařství a znovuzrození Ešmunovi, který je spojován se starořeckým „otcem“ všech lékařů Asklépiem.

Sedíme na terase zrekonstruovaného karavanseraje Khan al-Franj, který byl obnoven z peněz nadace zavražděného bývalého premiéra R. Harírího. Uvelebeni v pohodlných polštářích shlížíme na minarety starých i nových mešit, kříže kostelů, malý přístav a křižáckou pevnost. Vítejte v Sidonu, prastarém městě, o kterém se mnohokrát vypráví v Bibli.

Diyarbakir leží přímo na hranici záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují bludiště dlážděných i nedlážděných uliček starého města zdobených mešitami, medresami, trhy a kostely. První pohled na Diyarbakir ale nebyl nijak pozitivní – projížděli jsme nejprve novým městem, chaotickou výstavbou bez jakéhokoliv plánu. Diyarbakir je považován za hlavní město Kurdistánu a přestože nemá v ostatních částech Turecka dobrou pověst, není zde nebezpečno a obyvatelé jsou otevření a velmi vstřícní.

Cestou do Erzurumu jsme se většinou pohybovali ve výšce 1600–2000 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Atatürkovým památníkem – 2409 metrů. Pod námi ležela severovýchodní Anatolie, o níž se říká, že je to nehostinná krajina ošlehaná větry. Díky pokročilé době a zapadajícímu slunci padaly na zem prodloužené stíny a světlo dodávalo krajině rozervané erozí magický ráz.

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Jaký byl Kuvajt v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Kuvajt byl jen krátce nezávislým státem, nejdůležitější prvky jeho ústavy se ale nezměnily dodnes – islámské právo coby základní kámen legislativy a islám jako státní náboženství.

Indická Kérala – nespočetné vodní kanály, rýžová políčka a jezera, která se naplňují vždy po období dešťů. Po kanálech plují kánoe místních obyvatel, přívozy, nákladní lodě a také turistické hausbóty. V přístavu Kóčin kotvily od začátku 16. století portugalské lodě, které se vydávaly dále do Macaa. Z Kóčinu se vozilo do Evropy exotické koření, tady zemřel a byl pohřben mořeplavec Vasco da Gama, než byly jeho ostatky po čtrnácti letech převezeny do Lisabonu.

Jaký byl irácký Kurdistán v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat ze starých fotografií Mirky Baštové. Cesty z Bagdádu do severovýchodních regionů Iráku byly bezpečnější než dnes, sem tam auto, velbloudí karavany nomádů, vesničky čítající nějakou tu chaloupku s početnými rodinami, zahalené ženy, muži v tradičních úborech i zvědavé děti, které se rády fotily.

Jaký byl Irák v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Bylo osm let po svržení monarchie hášimovských panovníků, kteří se považovali za potomky proroka Muhammada. V 60. letech vládla armáda, jejíž představitelé navázali bližší vztahy se SSSR. Saddám Husajn ještě nebyl u moci a šíitské svatyně ve městech Karbalá a Nadžaf byly obleženy věřícími.

Myra patřila mezi šest hlavních měst tzv. Lýkijské ligy. Z jejího přístavu vyplouvaly lodě do Říma i do Egypta, navštívil ji římský císař Hadrián, píše se o ní v Bibli. Dávno tomu, dnes leží archeologický areál s úchvatnými skalními hroby významných lýkijských občanů i římským divadlem na kraji ospalého městečka Demre, známého skleníky a rajčaty. A sv. Mikulášem.

Chaotický provoz na hanojských silnicích utichl, v autech a na motorkách totiž neměl kdo jezdit – řidiči běhali, hráli, cvičili. V tom brzkém ranním čase se totiž do vyprázdněných ulic nahrnuli lidé, aby si zaběhali, zahráli na chodnících badminton a zacvičili aerobik. Trénovali všichni, mladí i senioři. Některé převážně ženské skupiny se věnovaly jakési terapii smíchem. Procvičovaly mimiku obličeje, protahovaly pusu, smály se s prsty v ústech.

Istanbul je učebnicí islámské architektury, desítky a desítky minaretů se tyčí nad Bosporem, kde se prý potkávají Západ a Východ. Počet mešit nenechá nikoho na pochybách, které náboženství je v Istanbulu pánem. Nejposvátnější ze všech istanbulských mešit stojí ve čtvrti Eyüp, vně hradeb starého města, na místě, kde byl před více než tisíciletím pohřben Ajjúb al-Ansari (turecky Eyüp Ensari), přítel proroka Muhammada.

Jen jedinkrát v roce se život v mongolském hlavním městě zastaví tak, jako druhý týden v červenci, kdy se koná tradiční festival Naadam. Diváci po dva dny s napětím sledují klání v mongolském zápase, lukostřelbě a jízdě na koních. Většina obchodů a služeb nefunguje, vždyť kdo by si Naadam nechal uniknout?

Asi málokoho překvapí, že součástí vietnamské kuchyně je vše, co leze, chodí, plave či létá. Ochutnat můžete žáby, škeble, kraby, psy, hmyzí larvy, krysy a také hady. Čtvrť Le Mat na předměstí Hanoje je proslulá hadími specialitami – mezi živými hady si vyberete toho svého a pak již popíjíte hadí krev a vychutnáváte syrové tlukoucí srdce.

Na věžích Prambananu se před námi otevřely legendy a mýty hinduistického světa – mocní bohové a bohyně v barvitých vtěleních, svatí mužové, strašliví démoni rákšasové a opičí vládce Hanumán se svou armádou, Garuda, král všeho ptactva, nágové, nebeské víly apsarasy, příběhy o neobyčejných i obyčejných lidských osudech. Jakoby se veškerá staroindická fantazie před námi zhmotnila a ve světlech planoucích ohňů tančil sám Ráma.

Jaké bylo Turecko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Pravidla ochrany antických památek, jimiž je především západní Turecko doslova poseté, nebyla tak přísná jako dnes a dávala ojedinělým návštěvníkům dostatek volnosti.

Japonci kdysi určili tři nejkrásnější scenérie své země, tři nejkrásnější zahrady, nemohli vynechat ani tři nejslavnější hrady – Kumamoto, Macumoto a Himedži. Posledně jmenovaný je z nich možná úplně nejslavnější, vždyť díky své kráse bývá vděčnou filmovou historickou kulisou, natáčel zde Akira Kurosawa i Američané scény do filmu Poslední samuraj.