Nejprve vyřešit tajenku, jak se do kláštera na hranici s Ázerbájdžánem dostat. Na internetu jsem objevil společnost Gareji Line. Nabízejí denně od 19. května výlety z Tbilisi. Není třeba žádná rezervace, jednoduše stačí přijít v 10:45 k soše Puškina v Puškinově parku a za chvíli se pojede (předpokládaný návrat 17 až 18 hodin). Dostaví se méně lidí, pojede se, dostaví se více lidí, pojede se, případně zařídí další auto. S množstvím zájemců to nebylo horké, byli jsme pouze dva. U sochy Puškina postával organizátor, minibus měl cca 15 minut zpoždění, ale jelo se. Cena za výlet 40 lari. Řidič cestou na jediném místě nabral asi 10 místních, zjevně, aby si trochu přivydělal. Nikdo ale nejel dále než do Sagareja, kde se cesta stočila jižním směrem. Poté byl minibus pro dva.

Po odbočce v Sagareju silnice nahoru a dolů, neustále jsme míjeli značky s číselným označením stoupání a klesání, nejvíce 11 procent. Krajina se postupně mění na stepní až polopouštní, občas se zvedá skalní masív. Působivý je obraz větrem ošlehané krajiny zabarvené do zelené až hnědé. Sem tam stádo krav a ovcí. Nejprve se jelo do kláštera Natlismcemeli. Posledních pět kilometrů po nezpevněné prašné, nebo kamenité cestě, až jsem se divil, kam si tou maršrutkou řidič troufá. Angličtinu neovládal ani v nejmenším, základy ruštiny se v takových případech hodí. Jediný mnich a několik koček dohlíželi na naši návštěvu. Kostel je vyhloubený ve skále, světlo od otevřených dveří, které protíná šero uvnitř, mu dodává úžasnou atmosféru. Fragmenty fresek pocházejí snad z 12. století, klášter byl ale založen už na přelomu 6. a 7. století. Do cel mnichů jsme nesměli, nuže, ještě nahoru k věži na skále a po hodině se pokračuje zpět na křižovatku a několik kilometrů k Davit Gareji. Tam už vede silnice, a tudíž bylo více lidí, k dispozici toalety, obchůdek s pitnou vodou a náboženskými předměty, ikonami, modlitebními pomůckami atd. Klášter je přístupný individuálně a zdarma, lze si ovšem najmout průvodce.


Klášter Natlismcemeli


Klášter Natlismcemeli


Klášter Natlismcemeli, vstup do kostela ve skále


Klášter Natlismcemeli, světlo od otevřených dveří protíná šero uvnitř

Komplex klášterů zakládal v těchto hůře přístupných skalách David z Garedži (gruzínsky Davit Garedželi). Žil ve druhé polovině 6. století. Hlavní klášter David Gareji je nepochybně jednou z nejvýznamnějších náboženských a kulturních památek Gruzie a je zapsán na Seznamu světového dědictví UNESCO. Pro Gruzínce má jedinečnou hodnotu, jeho unikátní fresky jsou považovány za mistrovská díla gruzínského středověkého umění. V garedžských klášterech se dochovalo několik nástěnných maleb pocházejících až z 8. století. Zároveň je celá oblast místem paleontologických nalezišť. Archeologické vykopávky potvrdily, že lokalita byla osídlena již ve starší době kamenné.

David z Garedži byl jedním z asyrských mnichů, kteří do Gruzie přišli, udává se alespoň dvanáct, jejich jména jsou zaznamenána v historických pramenech. Jeho učedníci později zakládali další kláštery (údaje se liší, někde až 19, jinde 12), mj. Natlismcemeli, Tsamebuli, Bertubani. Komunita mnichů se rozšiřovala a žili ve stovkách místností vytesaných ve skalách. Klášter Davit Gareji se těšil podpoře a ochraně královského dvora, největšího rozkvětu dosáhl v období vlády Bagrationů od konce 11. do poloviny 13. století. Údajně až deset tisíc mnichů obývalo klášter(y), sám David z Garedži je v něm dle tradice pohřben. Klášter vlastnil rozsáhlé zemědělské pozemky a řadu vesnic. Mniši v jeskyních bydleli, sloužily ale i jako dílny a sklady. Poté ovšem zasáhla region devastující mongolská invaze (1265) a následovalo několik století dlouhé období úpadku. Krajem ve 14. století prošla i nemilosrdná armáda smutně proslulého Timura (Tamerlán), klášter byl tehdy opuštěn. Brutální byl i útok perské armády (1615), mniši byli opět vražděni, zničena byla spousta významných rukopisů, fresek atd. Traduje se, že stopy krve povražděných mnichů byly znatelné ještě v 19. století. V 17. a 18. století byl klášterní život opět skromně oživován, z té doby pocházejí nejnovější nástěnné malby, ovšem k dávné slávě se nikdy nevrátil. V sovětských časech byl klášter uzavřen, oblast dokonce používala armáda jako střelecké cvičiště, což způsobilo další nenahraditelné škody. Když do klášterů vstoupí armáda, znáte to.


Vstup do kláštera David Gareji


Klášter David Gareji se schovává ve skalách


Klášter David Gareji


Klášter David Gareji

Na stránkách Gruzínské národní akademie věd se dočteme: „V roce 1918 mnich Germogen zveřejnil podrobné informace v článku Zničení David Gareji Udabno v novinách Gruzie. Ázerbájdžánští pastýři pasoucí ovce v údolí Kara požadovali komplexy klášterů David Gareja a Udabno pro zimní stáje. Napadli lávru, vyloupili kláštery, zbořili kříže a ikony, vše vypálili a budovy zničili krumpáčem. Pak se však sovětská vláda sama dopustila trestného činu: v rozporu se všemi zákony byla 28. ledna 1922 zvláštním dekretem velká část Karaje a Udabna (pastviny a kulturní památky!) přidělena sovětskému Ázerbájdžánu. Kláštery Bertubani a Udabno s velkolepými freskami se ocitly na území těchto pastvin a lávra se stala útočištěm pro kočovné pastýře.“

Od roku 1987 za tzv. perestrojky Gruzínci odvážně protestovali proti dalšímu využívání prostoru klášterů armádou. V Tbilisi demonstrovalo na 10 tisíc lidí, studenti zahájili hladovku, výsledkem bylo zrušení vojenské základny. To se již blížil rozpad SSSR a vyhlášení samostatnosti Gruzie v roce 1991. Tento rok je zároveň začátkem nekončícího pohraničního sporu mezi Gruzií a Ázerbájdžánem, jehož výsledkem je nepřístupnost části kláštera Davit Gareji. Padly návrhy na výměnu území mezi oběma zeměmi, ovšem vzhledem ke strategickému vojenskému významu oblasti jednání žádné změny nepřinesla. Navíc ázerbájdžánská strana tvrdí, že klášter byl domovem kavkazských Albánců. Podle ní patřili k nejstarším obyvatelům Ázerbájdžánu a tím se Ázerbájdžán stává nástupcem tehdejšího albánského státu. Gruzínci považují klášter za svatyni, která celá leží na gruzínské půdě a nacházejí se v ní stovky a stovky starých gruzínských nápisů a… žádný albánský. Stejný kulturní spor se vede mezi Ázerbájdžánem a Arménií, arménské kláštery v Náhorním Karabachu jsou Ázerbájdžánci označovány jako součást původní Albánské církve. Kavkazská Albánie byl historický útvar přibližně od 2. století př. n. l. do 8. století, zanikl v době rozšiřování arabského panství a islámu. Název Albania používali i římští historici, naopak perské a arabské prameny zemi označují jako Arran. Tehdejší tamní Albánci neměli nic společného se současnou Albánií v Evropě. Byli pod silným kulturním vlivem sousední Arménie, z níž se šířilo křesťanství, které bylo ve 4. století v Kavkazské Albánii uznáno jako státní.