Nejprve cesta z Tbilisi do Stepantsmindy (v českém přepisu Stepancminda). Této silnici se říká Gruzínská vojenská cesta, spojuje Tbilisi a ruský Vladikavkaz. Trasu prý již od starověku využívala vojska římská, perská, mongolská, sjízdnou silnici budovali Rusové z vojenských důvodů od konce 18. století. Silnice se stále zvedala, nejvýše položeným místem na trase do Stepantsmindy je průsmyk Jvari 2395 metrů nad mořem. Asi 3,5 km za městem Gudauri ve stoupání do průsmyku udeří do očí vysoký betonový oblouk s barevnými mozaikami a vyhlídkovou plošinou do údolí a na horský masív – památník rusko-gruzínského přátelství. Před ním parkoviště, několik stánků s občerstvením a toaleta, přesně taková, jakou si nepřejete. Památník byl postaven v roce 1983 na počest přátelských vztahů mezi Gruzií a Ruskem, tehdy, jak známo, žily oba národy v jednom státě. Datum stavby bylo vybráno záměrně ke dvoustému výročí Georgijevské smlouvy. Tu s carevnou Kateřinou II. podepsal panovník východogruzínského Kartlijsko-kachetského království Erekle II., jehož země byla dlouhodobě pod agresivním perským vlivem. Smlouva zaručovala gruzínskému království územní celistvost a nástupnictví vládnoucí dynastie Bagrationi, ovšem vyvolala další perskou invazi. Skončilo to rusko-perskou válkou a v rozporu s duchem Georgijevské smlouvy připojením Kartlijsko-kachetského království k Rusku. Památník je tak symbolem připomínajícím komplikovanou historii a vztahy mezi Gruzií a Ruskem.


Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti


Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti


Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti, vzadu hora Kazbek


Kulisa Kavkazu nad kostelem Nejsvětější Trojice v Gergeti

Cestu ke kostelu Nejsvětější Trojice v Gergeti je možné absolvovat i v rámci jednodenních výletů z Tbilisi, místní agentury je nabízejí. Ráno minibusem tam, večer zpět. Mnohem lepší je zůstat ve Stepantsmindě dvě tři noci, zvláště za slunečného počasí. Což znamená složitější plánování cesty.

10:45 – příjezd metrem na „nádraží“ Didube v Tbilisi, odkud ovšem nejezdí autobusy, ale maršrutky, v překladu minibusy všech tvarů a věků. Nebo taxíky, což je výrazně dražší varianta, zřejmě by stála dvě stovky lari. Po výstupu z metra prolézám stanoviště, všiml si mne chlapík u taxíku s nápisem Vladikavkaz. Možná by se s ním dalo také, Vladikavkaz je dále za hranicí, asi 50 kilometrů za Stepantsmindou. Ale odkazuje mne ke kolegovi, který jede přímo do Stepantsmindy a hledá do minibusu (pro osm osob) pasažéry, ještě tři ovšem chybějí. Cena 40 lari.

11:45 – po asi hodinovém čekání konečně tři chybějící objeveni, nastupuje se a jedeme. Cestou řidič dvakrát třikrát zastavil u „zajímavých míst“, kde se dají utratit peníze. Řidič téměř neustále telefonoval, navíc pustil hudbu, a pořádně hlasitě. Gruzínský pop se dal snést, ovšem když spustil zpěvák v ruštině, že jeho srdce pokořila, potom jeho srdce zlomila, ale jeho duši neodkryla, to už bylo náročnější. Odhadem 12 km před cílovou destinací fronta stojících kamionů. A dlouhá, stovky kamionů, táhly se několik kilometrů (nejdříve jsem měl obavy, že to stojí až k nedaleké ruské hranici). Naštěstí byla silnice dostatečně široká, aby se vedle té řady mohlo jet ve dvou proudech. Napadlo mne slovo peklo, šílené, nadmořská výška kolem 2000 metrů a stovky kamionů hyzdí hory. Jak jsem se později dozvěděl, kamiony tam stojí z jednoduchého důvodu, aby nezacpaly celou Stepantsmindu.

15:05 – Stepantsminda – ubytování doporučuji zvolit s balkonem a přímým výhledem na kostel Gergeti a horu Kazbek (5054 m. n. m.), která je třetí nejvyšší v Gruzii a sedmá nejvyšší Kavkazu. Je to fascinující výhled, navíc i v noci, kostel je osvětlený. Mimochodem, s ubytováním není v Gruzii problém. To ve Stepantsmindě jsem řešil až večer před příjezdem, booking ukázal spoustu nabídek.

15:40 – odjezd autem nahoru ke kostelu Nejsvětější Trojice. V ubytování nabídli lepší cenu, „pouhých“ 40 lari za výjezd nahoru. V odpoledních hodinách nemělo smysl ztrácet čas a vydávat se nahoru pěšky, jsou to sice pouze asi tři kilometry, ovšem převýšení 450 metrů. Lépe šetřit síly na chození nahoře v okolí kostela. Kolem páté šesté večerní příjemně teplo, sem tam silnější poryvy větru. Do kostela se vstup neplatí, je nutné dbát na oblečení, problémy se zahalením mívají především ženy. Výhledy na Kazbek jsou úchvatné, ovšem vyfotit kostel s Kazbekem v pozadí není snadné, chtělo by to vystoupit na skály na opačné straně přes údolí. Nad Kazbekem se občas povalují mraky, ale ještě v devět večer byl nerušeně a krásně vidět.


Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti a hora Kazbek v nočních hodinách


Kostel Nejsvětější Trojice v Gergeti v noci doslova září


Vrchol hory Kazbek


Krávy na silnici, to je v Gruzii běžný obrázek, koně jsou výjimkou

Kazbek je nádherná hora, vysoko nad Stepantsmindou. Navíc je spojena se starověkou bájí o Prométheovi, kterého nejvyšší bůh Zeus krutě potrestal za to, že mu lstí ukradl oheň a donesl lidem. Zeus ho poručil přikovat k hoře v dalekém pohoří Kavkaz. Ovšem k jaké hoře? K té nejvyšší? Předpokládám, že to nebude v gruzínských vyprávěních oblíbená varianta, vždyť Elbrus je na ruské straně Kavkazu, Gruzíncům se nepochybně více zamlouvá jejich Kazbek, zřejmě již vyhaslá sopka. Většina zdrojů tvrdí, že poslední erupce se odehrála asi 750 let před naším letopočtem, četl jsem ale i informaci o výbuchu před pouze 600 lety. Hlavní vrchol ovšem není aktivní pravděpodobně nejméně 100 000 let, pozdější erupce se odehrály z níže položených vedlejších kráterů.

Dávné prameny ohledně nejstarších dějin kostela mlčí. Neexistují žádné časové záznamy o jeho stavbě a stavitelích. Udává se, že král Jiří V. Zářivý (zemřel 1346), který vymanil Gruzii ze stoleté mongolské nadvlády a obnovil její křesťanskou kulturu, pověřil jako služebníky kostela obyvatele vesnice Gergeti. Tuto roli jim pravděpodobně potvrzovali gruzínští králové i v dalších staletích. V nebezpečných středověkých časech byl v kostele ukryt kříž svaté Nino, uctívaný symbol gruzínského křesťanství. Kříž byl upleten z větví vinné révy. Svatá Nino je dodnes patronkou Gruzie, dokázala totiž panovníka tehdejšího království Kartli Miriana III. obrátit na křesťanskou víru, v roce 337 bylo křesťanství ustanoveno jako státní náboženství země.

O nejstarší historii kostela se zmiňuje i princ Teimuraz Bagrationi. Byl nejen královským synem, ale i autorem dvou hlavních děl o rané historii Gruzie – Dějiny Ibérie (1832, Ibérie byl římský název tehdejšího království Kartli) a Dějiny starověké Kolchidy (1840). Mimochodem, prožil prazvláštní princovský život. Ještě téměř v dětských letech bojoval proti perským vetřelcům, po ruské anexi Gruzie ale naopak do Persie uprchl, stal se velitelem perského dělostřelectva a snažil se o vyhnání Rusů ze své vlasti. Po porážce Peršanů se vzdal ruským úřadům a usadil se v Petrohradě. Soustředil se na vědeckou činnost, zkoumal staré gruzínské a arménské kroniky i řecké a římské texty o nejstarší historii regionu. Díky své práci byl zvolen čestným členem Ruské akademie věd.

Ohromující kulisa se zasněženým Kazbekem okouzlí každého. Podobných kostelů objevíte v Gruzii hodně, ovšem jedinečná poloha dodává kostelu Nejsvětější Trojice v Gergeti téměř neopakovatelnou atmosféru. Mimochodem, od kostela se dá vyrazit na náročnou túru k ledovci Kazbeku, je to asi sedm kilometrů s převýšením více než tisíc metrů. Dále nahoru na vrchol přes ledovec raději s horolezeckým vybavením.

Sestup dolů a ve vesničce Gergeti jsem cestou narazil na sympatickou zahrádku. Číšník se zeptal, odkud jsem a spustil na mne česky, žil nějaký čas v Praze a hrával u nás rugby. Nyní v rodinném podniku, perfektně umístěném při sestupu od kostela (pokud jdete dolů pěšky). Jejich šašlik byl chutným ukončením celodenního putování z Tbilisi ke kostelu Nejsvětější Trojice v Gergeti pod Kazbekem. Přesněji, ukončením byl až večerní/noční výhled z balkónu v ubytování ve Stepantsmindě.