články

Jedeme metrem na stanici Bowling Green u Battery Parku. Zde končí (nebo začíná) svou jednadvacetiki­lometrovou pouť proslulá Broadway. Samotný Battery Park přiléhá k Hudsonovu zálivu a odtud vyjíždějí lodi k dobře viditelné Soše Svobody.

New York – město, které svou atmosférou poznamenalo tvorbu mnoha umělců. Fascinující je čistý vzduch, žádný smog, zřejmě i díky poloze Manhattanu mezi dvěma rameny řeky Hudsonu. Kde to urbanistická koncepce dovolí, tam je alespoň malý parčík s lavičkami nebo fontánou. Žádná odlidštěná, hlučná a uspěchaná džungle betonu a skla, ale prostor a zeleň.

Mangalem je nepochybně nejkrásnější městskou čtvrtí v Albánii. Dokonce v dobách, kdy bouřlivá socialistická paneláková výstavba poznamenala téměř všechna albánská města, byla tato čtvrť města Berat vyhlášena kulturní památkovou rezervací.

Zahlédnout dravé ptáky a především sokoly vyžaduje v Česku obvykle jistou dávku trpělivosti. Nic takového neplatí v Adršpašsko-teplických skalách, kde se na jaře nad hlavami návštěvníků přírodní rezervace prolétávají desítky dravců. Během dubna zde hnízdí a na přelomu dubna a května krmí svá ukřičená mláďata. Křik nedávno narozených malých sokolů, poštolek, jestřábů i krkavců se po celý den rozléhá v labyrintech skalních věží.

Půvaby Egypta nadchnou každou romantickou duši. Cestovatele mířící do této nádherné země může zaskočit odlišná mentalita obyvatel.

Téměř 30 let tvořili nejlepší architekti a stavitelé z Damašku palác pro nejmocnějšího emíra Libanonu. Bašír Chehab II. Veliký ho nazval Beiteddine – Dům víry. Kdyby ho navštívil Karel Čapek, jistě by napsal, že palác byl vystavěn pro duchovní sybarity, kteří ležíce na zádech, oddávali se nevyčerpatelné a snivé kontemplaci. Však se Beiteddine přezdívá libanonská Alhambra.

Týros byl založen již někdy na začátku 3. tisíciletí př. n. l. Říkávalo se mu „Královna moří“ neboť lodě obchodníků a kolonizátorů z Týru ovládaly Středozemní moře stovky a stovky let. Příběhy z Bible vyprávějí o jeho pýše a kráse, které vyvolaly strašlivý boží hněv. V současnosti nosí jiholibanonský Týros arabské jméno Súr (Skála) a je městem s převážně šíitskou populací.

Pravá islandská divočina, takový je čtyřdenní trek Laugavegur, který je právem řazen mezi nejkrásnější túry světa. Hory barvy duhy, koupání v horkých pramenech, lávová pole, ledovcové splazy, brodění ledových řek a divoké rokle vyhloubené valícími se vodami.

Cestovat po vlastní ose Vietnamem je sice možné, ale bývá to zdlouhavé a komplikované, vyprávěl mi v rozhovoru vietnamista Ján Ičo. Jste-li v Hanoji a toužíte se projet na lodi čarovnou zátokou Ha-Long, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, nejjednodušší je odevzdat se do rukou některé z místních agentur, které se na výlety k moři specializují.

Asi padesát kilometrů od Prahy se nad okouzlujícím meandrem Sázavy tyčí středověký hrad Český Šternberk, na jehož hradbách vlaje prapor se zlatou betlémskou hvězdou. Tou, která před dvěma tisíci lety v Palestině oznámila narození Spasitele a ukázala cestu třem mudrcům. Od jednoho z nich, Kašpara, odvozují Šternberkové původ svého rodu.

Necelé dva kilometry od Sidonu uprostřed zelených citrusových hájů se schovávají téměř neznámé ruiny jediného fénického chrámu v Libanonu, z něhož se až do 21. století zachovalo více než základové zdivo. Chrám byl zasvěcen bohu lékařství a znovuzrození Ešmunovi, který je spojován se starořeckým „otcem“ všech lékařů Asklépiem.

Asi 10 kilometrů severně od hradu Točník se uprostřed křivoklátských lesů vypíná do nadmořské výšky 595 metrů kopec Velíz. Jeho jméno je pravděpodobně odvozeno od pohanského boha stád a pastýřů Velese, neboť na vrcholu kopce bývalo obětiště již v počátcích slovanského osídlení. Veles také kopec nad vesničkou Kublov stráží, přestože pouze v dřevěné podobě.

Sedíme na terase zrekonstruovaného karavanseraje Khan al-Franj, který byl obnoven z peněz nadace zavražděného bývalého premiéra R. Harírího. Uvelebeni v pohodlných polštářích shlížíme na minarety starých i nových mešit, kříže kostelů, malý přístav a křižáckou pevnost. Vítejte v Sidonu, prastarém městě, o kterém se mnohokrát vypráví v Bibli.

Diyarbakir leží přímo na hranici záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují bludiště dlážděných i nedlážděných uliček starého města zdobených mešitami, medresami, trhy a kostely. První pohled na Diyarbakir ale nebyl nijak pozitivní – projížděli jsme nejprve novým městem, chaotickou výstavbou bez jakéhokoliv plánu. Diyarbakir je považován za hlavní město Kurdistánu a přestože nemá v ostatních částech Turecka dobrou pověst, není zde nebezpečno a obyvatelé jsou otevření a velmi vstřícní.

Anse Source d´Argent na ostrově la Digue je jednou z nejfotografo­vanějších pláží světa. Oslnivý bělostný písek láká k ulehnutí pod exotickými balvany vyhlazenými jadeitově zbarveným mořem, člověk má pocit, že na světě nemůže existovat idyličtější místo. Ale od pláže očekáváme, že se také vykoupeme. A ve vodách olizujících tuhle seychelskou krásu se koupat nedá. Vylezl jsem na jednu skálu, abych hledal vodu, ale hloubka, ta zde nebývá ani během přílivu.

Cestou do Erzurumu jsme se většinou pohybovali ve výšce 1600–2000 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Atatürkovým památníkem – 2409 metrů. Pod námi ležela severovýchodní Anatolie, o níž se říká, že je to nehostinná krajina ošlehaná větry. Díky pokročilé době a zapadajícímu slunci padaly na zem prodloužené stíny a světlo dodávalo krajině rozervané erozí magický ráz.

Plavání s delfíny má překvapivě mnoho lidí na svém seznamu neuskutečněných snů. Od pradávna byli delfíni lidmi ctěni jako bytosti vysoké inteligence a moudrosti. Delfíní radostný tanec na našem obzoru vždy byl, je a bude úchvatnou podívanou a povznášejícím zážitkem. Svět delfínů je jiný než náš lidský – existuje však možnost, jak opustit roli vzdáleného pozorovatele a do světa delfínů nahlédnout přímo. Můžete s divokými delfíny sdílet chvíle, které se zařadí mezi ty nejšťastnější ve vašem životě. Malý bahamský ostrůvek poblíž Floridy, kde jsou takové zázraky na denním pořádku, má jméno Bimini.

Vejdeme dovnitř, kupujeme vstupenky (30 UAH na hlavu) a ve tříčlenné skupině čekáme v prostorné vstupní hale na svou průvodkyni. Ta se zjevuje téměř okamžitě a je stejně úchvatná jako celý interiér domu, vypadá totiž jako postava z Bulgakovova románu. Má bílou průsvitnou pleť, vizáž postarší baletky, jemně exaltované pohyby a procítěný projev. Zavede nás do prvního patra, do přijímací místnosti rodiny a začíná výklad.

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Nejdřív nás do nosu praštila strašná zima (je únor), na zemi ležel sníh, vítr zlověstně skučel a lidé se choulili oblečeni do zvířat, respektive do kožichů a kožešinových čepic. To je ale hrůza, to se jim ta móda za posledních padesát let nepohnula? Jak se tak chmuřím, je mi zima čím dál větší, a spolu s ní se rozplývá i můj názor na to, co je módní a co ne. Nejradši bych jednomu z těch chodících medvědů jednu papachu strhla a nasadila si ji. A co já vlastně vím o zimě, nadávám si, a vůbec, co já vím o módě. Jak jinak se tady zahřát?