články

Začínáte jezdit na snowboardu a rádi byste navštívili české snowparky? Pojďme se podívat na to, kam zajet v Čechách na hory, co vás ve snowparku čeká a na kolik vás vyjde permice.

El Jem byl třetí největší amfiteátr antického věku a největší v Africe. Na africkém kontinentu je nejen největší, ale také nejzachovalejší. Jeho návštěvnost dosahovala až 35 tisíc diváků, vyšší mívaly pouze proslulé Colosseum v Římě a kapujský amfiteátr nedaleko Neapole, ten je ovšem v mnohem zbědovanějším stavu než El Jem. Chorvatská Pula, francouzské Nîmes a Arles, italská Verona, tam všude jsou dobře zachovalé římské amfiteátry, před žádným z nich ale nečekají na své zákazníky velbloudi. Nejen velbloudi, také blízkost saharské pouště dodává amfiteátru El Jem nádech africké exotiky.

Jsou údajně nejlepší na světě. Nemám vážnější důvod tomuto tvrzení nedůvěřovat. Kdo ochutná Deglet Nour v Tozeuru, doma už mu nikdy nebudou dovážené datle chutnat. Za nejlepšími datlemi jsme z Douz do Tozeuru jeli naší Toyotou Land Cruiser přes solné jezero Chott el Djerid. Neuvěřitelná pláň slibující fatu morgánu, kde se pod žhnoucím sluncem rodí kamenné pouštní růže.

Když na Saharu, tak na Saharu. Spát mezi dunami, daleko od civilizace, ve stanu v poušti. Tam, kam zabloudí snad jen kočovní Berbeři nebo účastníci Africa Eco Race, např. Lukáš Kvapil, který na své husqvarně trénoval v dunách u oázy Ksar Ghilane právě před startem na závodě po afrických cestách necestách. Zmela je nic než kemp a všude kolem písečné duny. Stany (vojenského typu), teplota v noci pod nulou. Konec světa to ale není. Tady na jihu Tuniska už začíná pravá Sahara.

Kairouan je po Mekce, Medině a Jeruzalému čtvrté nejposvátnější město islámského světa a sedm poutí do Kairouanu se vyrovná pouti do Mekky. Tak alespoň dokolečka opakují některé informační letáky. Kairouan je ovšem také město, v němž maloval Paul Klee a které tak ovlivnilo moderní umění.

Poprvé se tzv. Camel Festival v Douz konal již v roce 1910, tehdy bylo Tunisko francouzským protektorátem. V současnosti je to největší mezinárodní festival nomádské a berberské kultury. Přes rok poklidné městečko Douz se během festivalu promění, denně přijíždějí hosté, aby zažili slavnost berberských komunit z celé Sahary.

Prosinec, předvánoční čas. V městečku Douz na jihu Tuniska a na severní hranici Sahary žije přibližně 12 tisíc obyvatel a roste na 300 tisíc palem. Na 51. ročníku Festival International du Sahara (20. – 23. prosince) poznávala Cestomila umění a tradice saharské Afriky. Prastaré berberské Afriky. Závody velbloudů, berberští koně, lovící pouštní psi, beduínské obřady, tance, poezie.

Závody velbloudů, arabští koně, tradiční svatební beduínské obřady, písně a tance, poezie, lovící pouštní psi, berberské ženy ozdobené nádhernými šperky – to vše na festivalu v městečku Douz na severním okraji Sahary. Přezdívaný jednoduše Camel Festival, nejstarší a nejnavštěvovanější podobná událost v Tunisku. Na 51. ročníku Festival International du Sahara nechybí Cestomila.

Athény jsou symbolem starořecké kultury, filozofie, demokracie. Jednou z nejkrásnějších památek Athén je chrám Dia Olympského (řecky Ναός του Ολυμπίου Διός), kterému se říká i Olympieion. Kdysi největší chrám starověkého Řecka, o němž římský historik Livius napsal ve svých monumentálních dějinách Říma: „Jediný na světě, který byl zahájen v měřítku vhodném velikosti božstva.“

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €.

Kam zajít za poznáním řecké kavárny? Tou Mougou má pověst jedné z nejstarších na ostrově. Jedna obyčejná místnost plus terasa, kam chodí turisté lační po výhledu dolů na přístav a moře. V té vstupní místnosti sedí pouze místní starší pánové, hrají karty, kouří (Řecko rozhodně není nepřátelské ke kuřákům) a… popíjejí většinou malou láhev vody, jeden řeckou kávu. Nic víc. Žádné ouzo, žádná sklenička vína či pivo. Byl to maličko smutný pohled, odhadem tucet starších mužů utrácejících pouze za vodu.

Jaký je Amorgos? Hornatý ostrov, jehož nejznámější památkou je podivuhodný klášter Hozoviotissa „přilepený“ na útesu asi dvě stovky metrů nad mořskou hladinou. Pouhých 126 kilometrů čtverečních a dvě tisícovky obyvatel. Východní pobřeží ostrova je hodně dramatické, útesy, vlny rozbíjející se o skály. Přestože je ostrov v některých místech široký pouze několik kilometrů, táhne se jím horský hřeben, jehož nejvyšší vrchol Chorafakia dosahuje do nadmořské výšky 823 metrů.

Portara… To kdysi tyran Lygdamis, který vládl ostrovu, ve své pýše rozhodl, že se právě na jeho ostrově postaví chrám boha Apollóna a bude to největší chrám v celém Řecku. Jenže se nepostavilo více než tento vstupní portál vysoký osm metrů a nějaké základy a zdi, chrám nikdy nebyl dokončen. Lygdamise navíc svrhla spartská armáda a jeho nástupce v díle nepokračoval.

Když trajekt vplouvá do přístavu Naxos, už z dálky je pod vrcholy skal vidět malý ostrůvek u vjezdu do přístavu a na něm stojící tzv. Portara, antický oblouk starý více než 2500 let. Tak ostrov Naxos vítá hosty, připomínkou své dávné historie a slávy sahající hluboko do dávných časů. Dále za skalami uprostřed ostrova se zdvihá nejvyšší hora Kyklad – Mount Zeus, 1004 m. n. m. Pokud vítr dovolí…

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €

Ze západní části NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici to není na nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto (3404 m. n. m.) nijak daleko. Od Refugi de la Restanca, k níž se sestupuje od Port de Caldes, je to po červené značce až na vrchol asi 32 kilometrů, jen se musí nejprve sestoupit do údolí, kterým vede silnice do Vielhy, a poté opět nahoru.

Z chaty Sabodero vede Carros de Foc do průsmyku pod Tuc Gran de Sendrosa (2703 m. n. m.) a dále směrem ke třetí chatě od jezera Sant Maurici – Refugi de Colomèrs na břehu Lac Major de Colomèrs v nadmořské výšce 2135 metrů. Nebe najednou zakryly mraky, viditelnost mizivá, déšť ovšem žádný. Netrvalo to dlouho, za průsmykem vládlo slunce. Úplně nahoře bránil v cestě sněhový převis, nezbývalo, než ho obejít po svahu Sendrosy. Cestou nahoru a poté dolů nejen sníh a skály, ale i spousta květů a svišťů.

Od Refugi d´Amitges směrem k Refugi de Saboredo se po Carros de Foc stoupá k průsmyku pod Tuc de Ratera (2861 m. n. m.) a téměř celá trasa byla ve druhé polovině června pod sněhem. Žádná výrazně vyšlapaná cesta, jen nějaké stopy těch, kteří vyrazili časněji před námi. Traverz pod Pic de Saboredo, dosahujícího nadmořské výšky 2829 metrů (v průsmyku jsme jen o pár set metrů níže), znepříjemňovali kamzíci, zpod jejich nohou odletělo několik kamenů a prosvištěly dolů kolem nás.

Jezera bývají okouzlující, u jezer člověk rád spočine, oddá se odpočinku a nechá k sobě promlouvat tichou vodní hladinu. K jezerům to lidi odjakživa přitahuje. A pokud jsou jezera osvěžením při náročných horských túrách, jako je tomu v národním parku Aigüestortes i Estany de Sant Maurici, tím lépe. Je jich tam na dvě stovky a dělají z tohoto jediného katalánského národního parku nejkrásnější kout Pyrenejí.

Tequila proudem neteče (vlastně, jak kde), ale revoluce má v živých barevných uličkách San Cristóbalu de las Casas své místo. Černé vlajky s rudou pěticípou hvězdou uprostřed na tričkách, čepicích, plakátech i zdech nelze přehlédnout. Často jsou k vidění červená trička s černobílou kresbou maskované ženy s dítětem v náručí a vztyčenou levou paží se zaťatou pěstí. Kolem nápis Sin mujer no hay revolución, tedy: Bez ženy není revoluce.