články

Klášter Nekresi byl založen už v 6. století, v časech, kdy ve východní Gruzii docházelo k rozmachu mnišství, o čemž svědčí i klášter Davit Gareji na hranici Gruzie s Ázerbájdžánem. Gruzínský kraj se postupně již více než dvě století měnil v křesťanskou zemi. Nekresi má úžasnou polohu na vysokém zalesněném kopci, strmý výšlap dá zabrat.

Klášter Davit Gareji stojí na polopouštních svazích hory Gareja, z Tbilisi je to přibližně sto kilometrů. Komplex je známý desítkami cel, které mniši vyhloubili ve skalní stěně. Bohužel, vzhledem k hraničnímu sporu mezi Gruzií a Ázerbájdžánem jsou cely nepřístupné. Zdá se to neuvěřitelně nesmyslné, stojíte ve dvoře kláštera, a po schodech na skalisko, pod nímž stojíte… se nesmí.

Kostel pochází ze 14. století a jeho poloha pod horou Kazbek ve výšce asi 2200 metrů nad mořem z něj udělala jeden ze symbolů Gruzie. Tím se stal i oblíbeným turistickým místem, navíc snadno dosažitelným, neboť nahoru vede silnice. Taxikáři ve Stepantsmindě si ale za asi šestikilometrovou trasu účtují nehorázných 60 lari, což násobte osmi a dostanete částku v korunách.

Přes deset kilometrů dlouhá trasa (totéž zpět) údolím Truso je nenáročná, pouze dvě stovky metrů převýšení. Vede v nadmořské výšce přes 2000 metrů, dole se doslova valí horská řeka, nahoře ji lemují zasněžené špičky hor dosahujících až 3800 m. n. m. Zajímavostí jsou rozmanité minerální prameny vytvářející až do sytě červené nevídanou barevnou krajinu a jezírko Abano, z jehož hlubin vybublává oxid uhličitý.

Výraz „cradle of wine“ (kolébka vína) nelze v Gruzii přehlédnout. V této zemi pod hřebeny Kavkazu jsou lidé hrdí na vinařskou tradici předků, která podle archeologických nálezů sahá až 8000 let zpět. Nejviditelnějším symbolem dávných i současných metod výroby vína v Gruzii jsou hliněné nádoby zvané kvevri (nebo qvevri v angličtině), které se zakopávají do země. Všimnete si jich „na každém kroku“, jak se říká.

Mtskheta (česky Mccheta) je označována za svaté město. Není divu, odtud se šířilo křesťanství do celého Iberského kavkazského království a v roce 337 bylo prohlášeno za státní náboženství. Již v prvních letech gruzínského křesťanství postavili v centru města nedaleko řeky dřevěný kostel, současnou katedrálu Svetitskhoveli. Archeologické vykopávky odhalily zbytky dřevěného kostela uvnitř katedrály.

Týden na francouzských vinicích – Champagne, Libournais a Saint Émilion, Médoc, Bourgogne.

Nejkrásnějším místem Gentu je nepochybně nábřeží Graslei. Každý honosný dům na Graslei má dlouhou a bohatou historii. Na řece Leie je u Graslei i protějším Korenlei přivázána spousta loděk, projížďka na nich je jedním z lákadel pro návštěvníky kdysi předního evropského města. Právě od vodní hladiny každého nejvíce pohltí atmosféra dávných kupeckých časů.

Říkají tomu Circo Massimo Experience, 2800 years of spectacle. Historie hipodromu sahá až do nejstarších římských dějin, právě v údolí Murcia se konaly náboženské slavnosti a došlo k mýtické epizodě únosu sabinských žen, o němž vypráví Livius. Později se objevily první dřevěné tribuny a konaly se závody. Od časů Gaia Julia Caesara zde postupně vyrostlo nejúžasnější závodiště vozatajů v dějinách. To ovšem zmizelo, na rozdíl od Kolosea.

Pláž Patara je známá dunami a jemným pískem. A jako hnízdiště mořských želv Caretta caretta. Údaje se různí, o délce pláže jsem četl 12, 15 a někde i 17 km, správně bude těch 12. Silnička k pláži z vesnice Gelemiş vede kolem ruin antického města s úžasným divadlem. Co lepšího si cestou k pláži přát.

Pons Fabricius není na první pohled památka, za kterou by mířily tisíce turistů denně. Málokdo si uvědomí, že je to nejstarší stojící most legendárního města. Klene se pouze nad polovinou řeky Tibery, spojuje její levý břeh s ostrovem (Isola Tiberina), na druhé straně je Trastevere. Pons Fabricius byl postaven v roce 62 př. n. l. a je dlouhý pouze 62 metrů.

Jak žili Římané před téměř 2000 lety? Mnohé o jejich životním stylu napovídají ruiny lázní a dochované písemné prameny, které je popisují. Caracallovy lázně v jihovýchodní části centra Říma patří k největším a nejzachovalejším termálním komplexům starověkého světa. Majestátní, velkolepé, to jsou pravděpodobně slova, která napadnou každého, kdo vkročí do ruin dávných veřejných lázní.

Asi 50 kilometrů severně od Mosulu se v horském masívu nad křesťanským městem Alqosh schovává klášter Rabban Hormizd. Zdánlivě přilepený na skalním srázu v nadmořské výšce 800 metrů, barevně nerozlišitelný a téměř neviditelný, pokud o něm nevíte. Klášter založený pravděpodobně v 7. století mnichem Hormizdem se stal prominentním místem Asyrské církve Východu a Chaldejské katolické církve.

Máte-li plné zuby tlačenic v přeplněných památkách Říma, všeho velkoměstského hluku a obtěžování od pouličních prodejců, co výlet kus za Věčné město… První variantou je výlet za vykopávkami starověké Ostie, to je nepochybně nejlepší tip. Druhou je Hadriánova vila u Tivoli. Název není přesný, pod výrazem „vila“ si představíme budovu větších či ještě větších rozměrů a luxusu. Ovšem Hadriánova vila není vila, ale císařská rezidence monumentálních rozměrů (více než kilometr čtvereční). Venkovské sídlo pána nad světem a národy.

Citadela je prvním symbolem Erbílu, to nemůže být jinak. Ovšem Erbíl má ještě jeden, méně známý. Někde jsem četl, že místní označují své město jako „Qala u Minara“, což znamená „citadely a minaretu“. Minaret má dvě jména: Choli a Sultan Muzzafar. Choli je kurdsky „neobyvatelný“. Lidé v jeho okolí původně nežili, protože to bylo považováno za příliš daleko od města, to druhé je jméno panovníka, který ho poručil postavit.

Vodopád Geli Ali Beg je jedním z nejatraktiv­nějších a nejnavštěvova­nějších přírodních turistických míst v iráckém Kurdistánu. Je sice nejvyšším vodopádem regionu, ovšem jeho výška je pouze asi 12 metrů. Co ho činí mimořádným, je Natur Kneipp Anlage. Tedy zařízení na knajpování. Lidé nechávají boty na parkovišti v autě, v areálu vodopádu se chodí bosky a ve vodě.

Akre se rozrostlo do novověkého města, ovšem jeho historické jádro přilepené na úbočí hor, je snad nejhezčí v iráckém Kurdistánu. Je proslulé novoročním festivalem Newroz, lidé v tradičním oblečení s pochodněmi v rukách šlapou k ruinám na vrcholu hory, aby zapálili velký oheň a přivítali kurdský Nový rok. Historie místní velké mešity – považované za nejstarší v Kurdistánu – sahá až do první poloviny 7. století.

Mnohé římské kouty už ztratily svou malebnost a půvab. Vytratil se z nich život, který známe ze starších italských filmů, umělecký duch, zůstala přeturistovanost, drzí pouliční prodejci a drahé zahrádky nepřívětivých restaurací. Příkladem může být Piazza di Spagna se Španělskými schody a okolními ulicemi, nenapadá mne důvod, proč tam zavítat, zvláště, když nenavštěvuji módní přehlídky a předražené snobské kavárny. Za dávnou historií Říma člověka zavedou i méně známá místa – nejstarší místní most Fabricius a Isola Tiberina, Tarpejská skála, Aurelianovy hradby, Caracallovy lázně, katakomby atd.

Ví se, že je nejstarší. Ovšem v historických pramenech se nedochovalo, kdo vydal nařízení k jeho stavbě a kdy přesně byl postaven. Udává se, že to bylo s největší pravděpodobností začátkem druhé poloviny 13. století za panování krále Přemysla Otakara II.

Láliš v severním Iráku je nejuctívanější poutní místo jezídů, zde se nachází hrobka jejich náboženského vůdce Adího ibn Musáfir. Právě jeho hrob je ústředním láskyplným místem všech poutníků. A přístupný je i těm, kteří nevyznávají jejich víru. Do Láliše přijíždějí celé rodiny několika generací, ve svatyni se to hemží životem.