Jste to, co jíte. Všichni toto přísloví známe. U plameňáků to platí stoprocentně. Jejich krásnou růžovou barvu ovlivňuje přírodní pigment betakaroten, který je přirozenou součástí mořských řas a některých korýšů. Plameňákům chovaným v zoologických zahradách se betakaroten přidává do krmiva záměrně, působí tak výrazně růžověji než jejich volně žijící kolegové v Camargue. To je totiž první, čeho si všimnete – místní plameňáci jsou spíše bílí, růžovou vidíte pouze když zvednou křídla.

Park nelze minout, vchod je hned u hlavní silnice asi 5 km od Saintes-Maries-de-la-Mer. Z Aigues-Mortes je to asi 25 km. U pokladny jsem se zeptal, zda skutečně v parku uvidíme plameňáky. Odpověď byla povzbuzující – uvidíte. A viděli jsme, dokonce v pár případech na několik metrů, téměř na dosah ruky. Park udává celkovou délku stezek sedm kilometrů, plocha parku je asi 60 hektarů, na několika místech jsou dřevěné rozhledny a pozorovatelny. Doba prohlídky závisí na zvolených stezkách, nejméně počítejte dvě hodiny, vstupenky jsou platné celý den, navíc jsou povoleny pikniky. Platit je možné kartou, psům vstup zakázán, vstupné pro dospělého 8,5 €. Ke vstupence dostanete mapku areálu, je možné si pronajmout dalekohled. Přehrávání zvuku k lákání ptáků je zakázáno. Případnou prohlídku s průvodcem je nutné rezervovat předem. Otevřeno je denně kromě Vánoc.

Parc Ornithologique de Pont de Gau je rodinným příběhem. Místní rodák ornitolog André Lamouroux založil v roce 1949 mnohem skromnější malé zoo s ptačím osazenstvem. Desítky let se mnoho nezměnilo, než v roce 1974 převzal práci jeho syn René. Doslova vdechl bažině Ginès nový život. Především vytvářel všem ptačím druhům jejich přirozené prostředí, založil i rehabilitační centrum pro zraněné ptáky. Areál postupně rozšiřoval, vytvářel stezky i ostrůvky, později se k dílu přidali i jeho tři synové. V současnosti je park domovem dvou stovek druhů ptáků. Nejatraktivnější a na první pohled nejpočetnější jsou plameňáci. V mokřadech Camargue žijí po celý rok, přesto nejsou považováni za usedlíky. Pokud jim zdejší bažiny nabízejí dostatek potravy a nerušené prostředí, nic je nenutí migrovat. Početné jsou volavky bílé i šedé, sem tam čáp, naopak nebyl slyšet křik racků. Nejčastějším zvukem je typické hádání plameňáků.


.
.
.
.
.
.
.