články - Afrika

Anse Source d´Argent na ostrově la Digue je jednou z nejfotografo­vanějších pláží světa. Oslnivý bělostný písek láká k ulehnutí pod exotickými balvany vyhlazenými jadeitově zbarveným mořem, člověk má pocit, že na světě nemůže existovat idyličtější místo. Ale od pláže očekáváme, že se také vykoupeme. A ve vodách olizujících tuhle seychelskou krásu se koupat nedá. Vylezl jsem na jednu skálu, abych hledal vodu, ale hloubka, ta zde nebývá ani během přílivu.

Ubytování v hotýlku, z něhož je to pár kroků na pláž s jemným bílým pískem, průzračná tyrkysová voda, v níž plavou hejna ryb, lenošení ve stínu endemických kokosových palem, báječný kokosový rum a ryby k večeři v restauraci přímo na pláži. Dvěma slovy – ostrov Praslin.

Před třemi lety jsme na naší dlouhé cestě napříč africkým kontinentem navštívili i Súdán, neklidnou zemi, kde se střetávaly a střetávají dva světy – arabský a černý. Jiná možnost nebyla, z Egypta do Etiopie se autem jinak dostat nelze. Nás ale Súdán lákal, přáli jsme si dostat se alespoň malinko pod kůži této země zahalené do závoje nebezpečna a fanatismu. Tehdy zde byl klid a nám dodnes zůstaly krásné vzpomínky.

Libye byla donedávna pro našince tak velkou neznámou, že si mnohdy pletl, jak se píší měkká a tvrdá i/y. Nebylo divu, vždyť obdržet individuální turistické vízum do země, které po 38 let vládl tvrdou rukou plukovník Kaddáfí, bylo bez známostí a úplatků vyloučené. Nám pomohla spolupráce s místní cestovní kanceláří a cesta do nekonečné pouště, jejích písečných dun a zelených oáz s jezery, byla otevřená.

Letovisko Marsa Alam je pohádkovým světem barevných korálových zahrad a mezi milovníky šnorchlování a potápění zřejmě nejpopulárnější egyptskou destinací. Podmořský život je zde na dosah i začátečníkům a méně zkušeným, navíc poloha nedaleko obratníku Raka a nekonečná Sahara zaručují i v zimních měsících vyšší teploty vody i vzduchu.

Přemýšlíte kam na dovolenou? Unavuje vás neustálé nicnedělání na pláži, otravné diskotéky pro turisty a stereotypní popíjení sangrie na hotelové terase? Chcete zažít dobrodružství plné adrenalinu, nespoutané divočiny a vůně exotických krajů? Pak se vydejte na dovolenou do Tanzanie! Do krajiny přímo nabité životem, sluneční energií a vzrušujícím nebezpečím! Do místa, které by se dalo nazvat perlou střední Afriky…

Jaké bylo Maroko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Marocký venkov těch časů popisuje ve své povídce Rybář Muhammad Ibráhím Bú-Allú. Jak název napovídá, je o rybáři –„z dřevěných bot mu čouhají prsty“ a učí amerického turistu chytat ryby. Na Američanův dotaz, jaká je jeho adresa, v rozpacích vykřikl: „Tam…moře…Maro­ko“.

Stovky aut tuniských pašeráků nafty mě dělily od vstupu do Libye. Všichni mě s úsměvem pouštěli dopředu, až jsem se dostal k prvnímu libyjskému celníkovi několik set metrů od hlavní budovy. Z celého srdce mě přivítal ve své zemi, welcome, sir, welcome. Z těch prvních slov jsem měl dobrý pocit, zkušenost mi napovídala, že jaké bude přivítání celníka, tak příjemní budou i místní lidé.

Séga – tenhle tanec vás dostane. Černé rozesmáté tváře, ženy v barevných šatech, a ta barevnost jim tolik sluší, zdálo se mi neuvěřitelné, jak rychle dokáží v rytmu bubnů dělat drobné krůčky a přitom nezvedat chodidla od země. Tvrdí se, že nezvedání nohou symbolizuje okovy, které kdysi tížily otroky dovážené na Mauricius a v jejichž společenství se séga vyvíjela. A potomci otroků tančí ségu dodnes. Čím méně se zvedají nohy, tím více se pohybují boky. A tak tvrdím, dostane vás tahle séga.

Jaká byla Libye v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Po dlouhých stovkách let, kdy vládli na dnešním libyjském území cizinci – Osmané, Italové, Britové, Francouzi, uběhlo pouhých 15 let od vyhlášení samostatnosti. Do vojenského převratu Kaddáfího, který sesadil z trůnu libyjského krále Idrise I., zbývaly tři roky.

Věhlasné pyramidy faraonů Chufua, Rachefa a Menkaurea v Gíze jsou už dnes prakticky součástí Káhiry a samozřejmým cílem velikého množství návštěvníků. S tím souvisí i hustý provoz, plná parkoviště, smog, prodejci a průvodci. Pyramidy v Dahšúru jsou však neméně atraktivní a díky jejich vzdálenosti od hlavního města bývá setkání s nimi mnohem intimnější.

Zase se na mě vrhá Egypťan a chce se angažovat kvůli potenciálnímu bakšiši. Ptá se, jestli chci vidět hrobku královny Hatšepsut, ale já vím, že je nepřístupná. Utíkám mu až k hrobce Ramesse IX., plné barevných scén setkání s bohy a textů Knihy mrtvých. Výjev šikmo se vznášejícího faraona podepřeného hadem v proudu paprsků před tváří Usirovou mne zaujme nejvíce. Pod zdobenými stropy si připadám jako v prostorném podzemním paláci. Čtvercová pohřební komora má v kamenné podlaze místo sarkofágu jen ohromnou vytesanou jámu.

Úkol zaměřit a zakreslit stavební plán polozbořených ruin pyramidy prince Verkauréa v Abúsíru mám za sebou. Zachytil jsem vše na milimetrový papír pro další zpracování, jak egyptologové požadovali. A nastala mimořádná chvíle, o které jsem snil od doby, kdy se mi poprvé dostaly do rukou knihy o egyptské archeologii. Bájné Théby, staroegyptský Veset, hlavní město Nové říše, staré ovšem více než 3 tisíciletí, už čeká.

Lesotho je romantická projížďka na koních, do barevných dek zahalení přívětiví domorodci a hory a hory a hory. Lesotho je sice africká země, ale na cestu je rozhodně nutné si přibalit teplé prádlo. Jak již bylo řečeno, Lesotho jsou hory a hory a hory. Vysoké hory. Však je Lesotho nazýváno Horské království nebo Africké Švýcarsko.

Dvě holky si zabalily do báglů stan, teplé spacáky, kulichy, bundy, rukavice a vyrazily do Afriky na rovník. Na Mount Kenya, druhou nejvyšší horu černého kontinentu, jejíž vrchol Batian se tyčí do výšky 5 199 metrů. Batian je ale přístupný jen horolezcům, my vystoupily na vrchol Lenana, kterému do pěti tisíc metrů patnáct chybí.

Letiště v Johannesburgu je podobné těm v evropských metropolích a připadáme si takřka jako doma, i když z korálků vyrobená skulptura Nelsona Mandely v nadživotní velikosti vyvolává jisté pochybnosti. Ovšem cílové letiště v Livingstone v Zambii, s jediným dopravním letadlem na ploše, a to naším společnosti South African, budí spíše dojem venkovského nádraží.

Botswana je na africké poměry stabilní a bohatý stát. Podle statistik má dokonce menší míru korupce než Česká republika. Kromě diamantů je hlavním bohatstvím Botswany její příroda, kterou již přes padesát let důsledně chrání, a pro milovníka zvířat je tak malým rájem na Zemi. O tom se přesvědčujeme, když na dlouhých 400 kilometrů odbočujeme na nezpevněné cesty a projíždíme branou do Národního parku Chobe.

Jakýmsi předkrmem v seznamování s Kamerunem bylo setkání se zdejšími úředníky na letišti v hlavním městě Yaoundé. Při kontrole pasu a očkovacího průkazu (očkování proti žluté zimnici je povinné) jsem měl poprvé – a tušil jsem, že nikoli naposled – pocit, že jsem nikdo. Skutečný nikdo s malým n. Zdejší byrokrat se prostě umí na obyčejného neúřednického človíčka podívat, umí ho přehlížet, nechat stát ve frontě, prohledat mu tašky a ptát se na každou volovinu.

Od dob, kdy Livingstone, Stanley, Caillié i Čech Holub postupně představovali světu černý kontinent, uteklo mnoho času. V kamerunském Foumbanu přesto dodnes vládne stejná sultánská dynastie, jako v Holubových dobách. A dokonce ještě mnohem déle. Vždyť první sultán Nchare Yén žil v době, kdy Rusko bylo ještě Zlatou hordou, a Nový svět znali z Evropanů jen Vikingové.

Mým cílem byl Ring Road, 367 km dlouhý okruh v horách západního Kamerunu v anglofonní provincii North-west u nigerijských hranic. Prašná a neuvěřitelně rozbitá cesta, sjízdná pouze v suchém období a s terénním vozem s pohonem na všechna čtyři kola, nebývá častým dostaveníčkem turistů.