Když vystoupím z letadla na letišti v Addisu, co mne čeká, co
turista s otevřenýma očima vnímá jako první?
Lehce organizovaný chaos. Nejprve se musíte postavit do mnohdy dlouhé fronty
na turistické vízum a přestože se procedura v posledních letech ulehčila,
stále je to po dlouhém letu obtěžující proces. Nezřídka se stává, že
člověk čekáním na vízum stráví hodinu a půl. A pak musíte najít své
zavazadlo, zatím se mi nestalo, že bych ho nenašel, a poté se dostat
z letiště do města. Na cizince na letišti čekají doslova skupiny
naháněčů na taxíky, kterých je spousta a mnohdy za přemrštěné ceny
dovezou turistu do jeho destinace v hlavním městě. Člověk musí dopředu
počítat s tím, že tomuto tlaku bude vystaven. Nejlepší je mít domluvenou
s hotelem vlastní přepravu, což je daleko komfortnější a méně
chaotické. První jízda Addis Abebou je pro evropskému řádu navyklému
turistovi kulturním šokem, Addis je město přelidněné, což se odráží
i na silničním provozu. A ucítíte také typickou vůni Addis Abeby,
spíše smrad, což způsobuje fakt, že leží v kotlině, přestože
v nadmořské výšce 2300 metrů nad mořem, a také starý vozový park,
většina aut má už padesátku za sebou. Když toto první den přežijete
s úsměvem, můžete se vyspat do krásného slunečného dne.
Možná je nejlepší půjčit si auto i s řidičem, což ovšem
nebude nejlevnější. Jak ho sehnat?
To je pravda, vlastně… auta se půjčují rovnou s řidičem. Pokud nemáte
etiopský řidičský průkaz. Je to takové etiopské specifikum, na
mezinárodní řidičský průkaz příliš neslyší, ten cizincům slouží
pouze jako prostředek k získání etiopského. Zavedené turistické agentury
mají pronájmy automobilů velmi drahé, v ceně je řidič, jeho strava a
všechny další potřebné věci. Ceny zapůjčení auta rozhodně neklesají
pod 100 dolarů na den, spíše vyskakují až na 150 dolarů, což
napovídá, že je to lepší pro skupinu tří čtyř osob, které si pronajmou
džíp 4×4, bez takového auta se do některých oblastí ani nedostanete,
infrastruktura není stále ideální. Na druhé straně, pronajmout si řidiče
s autem, který nepatří do nějaké oficiální cestovní agentury, tedy
chlapce, kteří jediné, co umí, je řídit auto, je sice levnější, ale
vždy loterie a můžete být někým nepěkně napálen. Já jednoho takového,
dnes již spíše kamaráda než řidiče, mám, ale vyžádalo si to x let
létání do Etiopie, než jsem našel toho správného člověka. Nejlépe se
předem informovat u někoho, kdo Etiopii již dobře zná a má kontakty na
spolehlivé lidi.
A bez auta?
Individuální turista se dokáže pohybovat na většině míst vcelku snadno,
přesto bych pro začátečníka volil spíše snazší, navštěvovanější
okruh. Autobusová doprava je vcelku rozvinutá, opatrnosti však nikdy není
dost. Existují dvě státní společnosti, které mají postavení jako u nás
Student Agency, ale vedle nich desítky menších soukromých společností,
které využívají především minibusy, ty mohou být ale těch padesát let
staré, což nemusí být na silnicích právě bezpečné. Ale dá se říci,
že možnost cestování není nijak stížená. Navíc, přestože
bezpečnostní situace není ideální, je Etiopie zemí takřka bez
kriminality, alespoň té závažné, o jaké slýcháme například
v souvislosti s jižní Afrikou. Sem tam se přihodí nějaké incidenty
především v pohraničních oblastech s Eritreou, ale jsou to stále
výjimky. Turistu spíše okradou v Addis Abebě, než by se mu stalo něco
vážnějšího v jiných regionech. Ale i v Addis Abebě je relativně
bezpečné se pohybovat i ve večerních hodinách, na rozdíl od celé řady
jiných afrických metropolí.
Natažené ruce dětí a házení kamení, to je součást
cestování Etiopií. Mnozí by mohli vyprávět divoké zkazky…
Můj největší kulturní šok nastal nikoli, když jsem poprvé přiletěl do
Etiopie, ale když jsem se vracel ze Rwandy do Etiopie. Zatímco ve Rwandě
cizince nikdo neosloví, nedotkne se ho, v Etiopii se, zejména
v centrálních oblastech a Addis Abebě, lidé na cizince doslova lepí a
samozřejmě děti jsou využívány k žebrání. Vláda zakázala řidičům,
aby dávali během zastavení na semaforech peníze žebrajícím dětem, já
jsem se, když jsem přiletěl do Etiopie poprvé, dopustil tohoto přehmatu.
K mému taxíku přistoupilo dítko a otevřeným okénkem jsem mu dal jeden
birr, což je jako jedna koruna, ovšem v tu ránu byl taxík doslova obležen
hordou žebrajících dětí a řidič z toho nebyl právě nadšen, dalo mu
práci vůbec se rozjet. Je to věc, na kterou je nutné si v Etiopii zvyknout,
protože cizinec je v tomto směru pod neustálým tlakem, který ale
nepřechází do násilí. Pravda, i já jsem se stal terčem házení
kamenů.
Rozhodně asi neoplácet hozený kámen hozeným
kamenem…
Rozhodně, obecně platí, že pokud někam člověk přichází s úsměvem,
je mu úsměv oplácen. Ideální je mít místního průvodce, jakmile máte
místního spolehlivého průvodce po svém boku, šance, že se stanete obětí
něčeho zlého, se blíží nule.
Je v současnosti reálná cesta k vulkánu
Erta Ale, v jehož kráteru bouří lávové jezero?
V celé řadě míst podél hranic – a zejména na hranicích s Eritreou a
Jižním Súdánem – nemáte bez vojenského doprovodu šanci. Stoprocentně
to platí především o eritrejsko-etiopské hranici, která je vojensky
monitorována. Nemohu říci, že tam nelze jezdit, ale nepochybně jedině
s ozbrojeným doprovodem. A totéž platí o hranici s Jižním Súdánem,
odkud se konflikty přelévají až na etiopské území.
Vůbec jste nezmínil somálskou hranici… A region Somali je
rozsáhlý.
Protože tento polopouštní region nikdy nebyl součástí turistických tras,
infrastruktura tam buď neexistuje, nebo je minimální a region je
přemilitarizovaný, vždyť Somálsko zažívá občanskou válku. Do mnoha
oblastí tohoto regionu, a především periferních, by cizince ani
nepustili.
Vraťme se k Erta Ale, ten vojenský doprovod, to nebude asi tak,
že zajdu na ministerstvo v Addis Abebě, spíše v nejbližším městečku
na policejní stanici…
Pokud jedete se spolehlivým místním řidičem, on už bude vědět, na koho
se obrátit, na nějakou místní policejní stanici. Tam cizincům přidělí
počet policistů jako doprovod v závislosti na stupni nebezpečí, dovedu si
představit, že to může být i několik džípů s ozbrojenci, což se
finančně projeví na ceně takového výletu.
Do Státu jižních národů, národností a lidí míří jedna
cestovkářská výprava za druhou. Jak to za poslední dekády domorodce
změnilo?
To je námětem obrovského množství studií. Já tam byl poprvé před
devíti lety, tehdy neexistovala infrastruktura, žádné asfaltové silnice,
telekomunikační věže, hotely. Jenže region zažívá obrovskou proměnu,
proti minulosti je to úplně odlišný svět, do kterého proudí jedno auto za
druhým. Domorodci si úspěšně zvykli na tučné úplaty za fotografování,
pro movitější turisty například z Japonska není problém zásobovat je
dostatkem birrů. Jako příklad uvedu amerického antropologa, který si
postěžoval, že jeho výzkum u kmene Mursi, jehož ženy jsou proslulé
dřevěnými tácky ve spodním rtu, je vlastně velmi komplikovaný, protože
za každý pohyb byla po něm vyžadována nějaká úplata. Turisté se
podepisují např. na odpadu, každý sebou vozí balíky pitné vody v pet
lahvích, které dříve bývaly domorodci vnímány jako cennost.
S příchodem turismu se rozvíjí i prostituce, stavějí se nové hotely,
bungalovy, a tato turistická centra přitahují naháněče a dívky, které si
chtějí vydělat. Šíří se také alkoholismus. Ti lidé stále žijí
z pastevectví, mají svá políčka, ale někteří jedinci mohou na turismu
bohatnout, protože inkasují mnohdy tučné všimné, zvláště, když se
střídá jedna zahraniční skupina o dvaceti osobách za druhou.
Z návštěv kmenů se stal turistický byznys.
Hovoříte o alkoholu, jaké je etiopské pivo?
Druhé nejlepší na světě. Po českém, samozřejmě. V Etiopii je 6–7
velkých pivovarů
a některé z nich byly kdysi postaveny za československé bratrské pomoci.
Etiopané, zdá se, nepřistupují k pití piva jako Češi, pivo tedy není
takovou každodenní náplní jejich života, ale stává se čím dál více
populárním. A to i točené pivo, které bylo ještě před pár lety
vzácnou výjimkou, pilo se výhradně v láhvích. Moje nejoblíbenější
pivo je Bedele, které se vaří ve stejnojmenném městě, dnes už ho vlastní
tuším Heineken, přesto, když se napijete, možná i ve vás bude evokovat
české luhy a háje.
Nejen v Simienu je nutné si najmout místního průvodce, jaké
jsou s nimi zkušenosti?
Velmi dobré, jsou to lidé, kteří hovoří anglicky, není se třeba obávat
nějakých nepříjemností, samozřejmě se za to více platí. Simien, to
nejsou klasické značené turistické stezky, jaké známe z našich končin,
pohybujete se v divokém terénu kolem 4000 metrů nad mořem a bez toho
průvodce by několikadenní trek byl, troufám si říci, až nemožný.
Cestu přes Simien kdysi kdosi nazval „nejděsivější silnice
světa“. V jakém stavu je dnes?
Obávám se, že právě tato silnice bude ve stavu, v jakém byla před
desetiletími. Přestože italské trvání v Etiopii nebylo delší než pět
a půl roku, Italové zanechali nesmazatelnou stopu v etiopské
infrastruktuře, která by jinak v době císařství ani nevznikla. Dodnes
v některých regionech především starší lidé vzpomínají na Italy.
A připojují se také mladší, kteří pod dojem toho, že vláda se
o rozvoj země příliš nestará, sem tam zažertují, že by se zase hodila
italská nadvláda. Také simienskou silnici postavili Italové, v současnosti
tento italský základ polévají asfaltem Číňané.
Věnujete se i historii země. Podle Vašich slov vnímají
obyvatelé Etiopie italskou invazi méně negativně, než by člověk
předpokládal. Zůstala tedy pouze tématem pro státní
propagandu?
Vztahy s Itálií jsou výborné, Italové jsou významným partnerem Etiopie.
Mnozí Etiopané si uvědomují, že právě v období 1936–41 byly postaveny
silnice, nemocnice, školy. Při příležitosti nějakých výročí stát
samozřejmě připomene různé historické křivdy, což je asi normální.
Mimochodem, jednou z nejprestižnějších institucí v Addis Abebě je
italský kulturní institut, který je využíván mezinárodní i místní
komunitou i jako oblíbený meeting point.
Překvapilo mne, že ve městě Adua, kde došlo k vítězné bitvě
s italskými vojáky, jsou památníky padlým Italům. Nikdo je neničí? To
není tak obvyklé v těchto částech světa…
Svědčí to o tom, že lidé jsou si vědomi, že Etiopie je jedna z kolébek
civilizace a jsou na to pyšní. To se projevuje v jejich přístupu
k historii, kultuře. Neumím si představit a nepovažuji za reálné, že by
památníky někdo ničil. V Etiopii naleznete i celou řadu marxistických
monumentů, které jsou nedotčené a součástí
i turistického zájmu.
Máte tip na nějaké okouzlující a méně známé místo Etiopie,
nějaké Vaše oblíbené tajné místo?
Já se právě rád pohybuji po těch méně známých. Většinu svého
etiopského času jsem strávil v regionu Oromia, kde si cizinec uvědomí tu
nekonečnou šíři Etiopie, to, že Etiopie je kontinentem v kontinentu, což
je nejčastější klišé, které se dočtete v průvodcích, ale ona je to
pravda. Pokud se chcete vyvléknout z těch tradičních turistických tras,
doporučím dvě muslimská města – Harar a nedalekou významnou
železniční stanici Dire Dawa. V Hararu je největší koncentrace mešit, na
malém prostoru jich najdete přes osmdesát a každá má maličko jiný
architektonický styl, což je přitažlivé pro milovníky historie
architektury.
Harar, to je Rimbaud…
To bych neřekl, maximálně, když se přiblížíte k jeho muzeu, někdo
z kolemjdoucích na to upozorní. Do Hararu se jezdí především za
zachovalou architekturou a hyenami, z jejichž představení se stal byznys.
Pozoroval jsem to z okna, jinak samozřejmě musí turista za přítomnost
u tohoto rituálu zaplatit. Hyeny krmí člověk, který našel způsob, jak
s nimi komunikovat, a hyeny se najednou jeví jako krotká mazlivá
zvířátka, nikoli jako šelmy, která mohou člověku způsobit vážná
zranění.
Město Dire Dawa je neprávem opomíjené, je skvostem dědictví italského
kolonialismu, široké bulváry s palmami, až neuvěřitelně zachovalá
italská architektura na každém rohu. Doporučil bych strávit tam víkend a
nadýchat se těch třicátých let. Dalším zapomenutým koutem je na
východě Oromie oblast Welega, která začíná městem Nekemte a sahá až
k městu Dembi Dolo, nedaleko súdánských hranic. Tu bych doporučil
milovníkům přírody, říká se, že zdejší krajina je nejkrásnější
v celé Etiopii. Do tradičních cestovatelských schémat nezapadá ani okolí
řeky Gibe jihozápadně od Addis Abeby směrem k městu Jima, což je také
historické centrum islámu v zemi. Členitá krajina Gibe člověka vrací až
někam do pravěku. A to i přesto, že se zde staví přehrady, neboť
Etiopie se chce stát velmocí v produkci elektřiny z vodních zdrojů.
Žvýká se v Hararu hodně čat (známější jako
kát)?
Žvýká, podobně jako v celé muslimské Etiopii, pro běžného etiopského
muslima je čat normální součástí dne. I já jsem žvýkal čat,
protože chcete-li navázat dobré vztahy, nic jiného nezbývá, je to jako
u nás pozvání na pivo. Pro Evropana zvyklého na každodenní řád, to
může být, řekněme, nečekané, protože i hotelový personál
v Hararu – což se mi stalo – se může věnovat žvýkání čatu a
nikoli chodu hotelu. Čat žvýkají i řidiči minibusů a za volantem jim
dodává pocit, že mohou vydržet nekonečně dlouho a nemůže se nic stát.
A pak vidíte kolem silnic ohořelé vraky minibusů, tyto tragické nehody
mají mnohdy původ právě ve žvýkání.
Bývalý etiopský císař Haile Sellasie byl či je ikonou
rastafariánů, kteří jej uznávají coby potomka Šalamouna. Kde v Etiopii
potkám rastafariány?
Především ve městě Shashemane. Žije zde komunita rastafariánů, jenže,
pokud nemáte nějaké kontakty, nebo váš řidič neví, kam jet, na
rastafariány nejspíš nenarazíte. Z rastafariánství se také stal
vývozní artikl, koupíte nejrůznější věci, které souvisejí
s rastafariánstvím i s osobou Haile Sellasieho, také mám doma čepičku.
V Shashemane se mi potvrdilo, přestože jsem tam strávil jen několik hodin,
to, co se o něm píše – že je k cizincům nepříliš vlídné. Totiž,
každý cizinec tam jede jako do centra rastafariánů a místní lidé to berou
s určitou nelibostí, protože je to vlastně cizí fenomén, který přišel
z Karibiku a cizinci jezdí jen za ním.
Vztah Etiopanů k církvi je, předpokládám, až
posvátný…
Cokoli co souvisí s církví je nedotknutelné, kněz je v Etiopii osobou až
posvátnou. V současnosti žijeme v éře karikatur, v Etiopii je
nemyslitelné, že by někdo jakýmkoli
způsobem zesměšňoval církev, ta je základním kamenem země. Když se
vybírají peníze na kostel, každý se uctivě ukloní a přispěje, je
nemyslitelné, aby někdo nepřispěl. Etiopané žijí veřejným životem,
ulice jsou plné lidí a když se slaví jakýkoli svátek spojený
s náboženstvím, tak se ho účastní, žijí aktivním náboženským
životem, ať křesťané či muslimové. Dovolím si žertovnou odbočku, když
například jedete v Addis Abebě taxíkem a právě míjíte kostel, řidič
na moment zavře oči, pomodlí se, to pro cizince v nahuštěné dopravě
nemusí vzbuzovat příjemné pocity.
Doc. PhDr. Jan Záhořík, Ph.D. (1979)
zabývá se problematikou zemí subsaharské Afriky.
Publikace:
Etiopie v letech 1923–1935
Cesta k italské invazi
Subsaharská Afrika a světové mocnosti v éře globalizace
Ohniska napětí v subsaharské Africe
rss kanál