Zdraví na cestách

Zika  Chikungunya  Bilharzióza  Amébová úplavice  Břišní tyfus  Dengue  Filarióza  Chagasova nemoc  Cholera  Leishmanióza  Malárie  Spavá nemoc  Žlutá zimnice  

Zika

Horečka zika se kromě vysokých teplot projevuje bolestí hlavy i kloubů, především ale představuje riziko pro těhotné ženy, způsobuje mikrocefalii, tedy zakrnění a ukončení růstu mozku či celé hlavy dítěte. Virus byl poprvé objeven v roce 1947 u opic v pralese Zika v Ugandě, ale dramaticky se šíří až od roku 2015 především v Latinské Americe (byl zjištěn ve dvou desítkách zemí), například v Brazílii se narodily tisíce dětí s mikrocefalií. Inkubační doba je 3 až 12 dní, příznaky ob­vykle netrvají déle než týden a přibližně tři čtvrtiny postižených nevykazují žádné symptomy. Proti onemocnění zatím neexistuje ani účinná vakcína ani lék na již propuklé onemocnění. Virus patřící do rodu flaviavirů přenášejí komáři Aedes Aegypti. Výskyt viru zika byl už prokázán v lidském spermatu a je sexuálně přenosný.

Chikungunya

Nové onemocnění, které vystrašilo především obyvatele ostrovů v Indickém oceánu v roce 2006. Chikungunya je virus přenášený komáry rodu Aedes (Aedes albopictus, nazývaný lidově komár tygrovaný). Aedes Albopictus je aktivní i ve dne. Onemocnění bylo poprvé popsáno v Tanzánii v roce 1952, nejčastěji bývají zasaženy oblasti Afriky, Indie a jihovýchodní Asie. Inkubační doba bývá obvykle 4–7 dnů. Onemocnění se projevuje vysokou horečkou, bolestmi svalů a kloubů. Proti horečce neexistuje vakcína ani lék, na nejvíce postižených ostrovech Mauritius, Seychely a Réunion vynakládají nemalé prostředky na postřik. Nejhorší situace byla na ostrově Réunion, kde onemocnělo od března 2005 do dubna 2006 na 255 000 lidí, což je třetina místní populace. 213 nemocných tehdy zemřelo. Protože Réunion je francouzský zámořský department, byly evidovány stovky importovaných případů ve Francii. O rok později byly hlášeny stovky nemocných v italské provincii Ravenna.

Bilharzióza

Parazit Schistosoma haematobium způsobující chronickou únavu, poškození močového měchýře a také střev, je znám od roku 1851. Objevil ho v Káhiře německý lékař Theodor Bilharz a po něm je jedna z méně známých tropických chorob pojmenována – bilharzióza (schistosoméoza). Tento parazit způsoboval velká utrpení již starým Egypťanům, vždyť byla nalezena zkamenělá vajíčka schistosom dokonce v mumiích starých na 3000 let.
Parazit Schistosoma je metlou tropických vod. Zamořil sladké stojaté vody v tropech po celé planetě. Navíc je většině turistů zcela neznámý a většina o nebezpečí, jaká skrývá koupání ve zdánlivě líbezných vodách okouzlujících jezer, vůbec netuší. Jezera a pomalu tekoucí řeky jsou ale zamořeny bilharziózou.
Životní cyklus schistosom je omezen na specifické plže, z čehož plyne, že Bilharzioza hrozí v subtropech a tropech. Není nutné se přímo koupat, stačí se brodit vodou plné vegetace, brouzdat po břehu jezera, nákaza je překvapivě rychlá. Nemoc se projeví za dva až tři měsíce, často i později.
Larvy červa žijí ve vodních plžích, ti působí jako mezihostitel a jeho larvy (cerkárie) napadají ve vodě svého hostitele. Snadno penetruje kůží a usazuje se v močovém měchýři. Způsobuje dlouhodobé poškození močových cest, horečky, celkovou slabost a letargii. Dlouhá inkubační doba může klamat, často jsou prvotní slabší problémy přehlíženy, nebo jim není kladena vážnost, kterou zaslouží. Existují také střevní schistosomózy, které se neusazují v močových cestách, ale ve střevech. Následky jsou neméně závažné, od prvotních krvavých průjmů a silných bolestí břicha, po ucpání střev či postižení jater.
Prevence je především ve znalosti prostředí. Pravda, domorodci uprostřed Afriky vám asi stěží vyloží problematiku bialhazií ve vodách kolem jejich vesnice, takže lépe neriskovat, přestože chuť k osvěžení a umytí v horku a prachu je převeliká. Přesto lze získat informace o výskytu bilharzií, např. v některých knižních průvodcích. Bezpečné by měly být rychle proudící vody s vlnami. Četl jsem o krémovém přípravku, který chrání kůži a snižuje riziko nákazy při koupání v infikované vodě na minimum. Zda je již v prodeji nevím.

Amébová úplavice

Amebózu vyvolává střevní améba – Entamoeba histolytica. Vyskytuje se v oblastech s nižším hygienickým standardem, především ve střední Africe, Indii a jihovýchodní Asii. Ročně jí onemocní na 50 milionů lidí. Améba žije v tlustém střevě, kde produkuje toxin a též podporuje tvorbu vředů, přesto většina onemocnění probíhá jako normální průjem. V tzv. velké formě ale dochází k vážným komplikacím, napadena jsou i játra, dochází k zánětům, stolice je hlenovitá a krvavá. Inkubační doba je 2–4 týdny, ale vzácněji může být i několik měsíců.
K přenosu fekálně-orální cestou, dochází kontaminovanou vodou a potravinami, často znečištěnýma rukama nosiče. Žádné očkování se neprovádí, nejdůležitější je prevence a dodržování hygieny, především mytí rukou. Přítomnost améb ve střevech nemusí dlouhodobě vyvolat žádné znatelné problémy kromě nijak prudkého průjmu. Člověk tedy o své nemoci ani nemusí vědět, neboť situace není natolik vážná aby se přespříliš znepokojoval, a tak je vhodné po návratu z rizikové oblasti podstoupit preventivní vyšetření (zvlástě při dlouhodobém pobytu). Obvykle užívané léky proti průjmům jako endiform jsou samozřejmě proti amébám neúčinné. Užívat lze secnidazol, kterého na rozdíl od metronidazolu stačí jedna silnější dávka.

Břišní tyfus

Původcem nemoci je bakterie Salmonella typhii, bakterie velmi odolná, která snese vysoké i mrazivé teploty. Břišní tyfus je nebezpečná nemoc a bez očkování by např. do Indie nebo Afriky neměl nikdo cestovat. Nemoc se přenáší stejně jako amebóza kontaminovanou vodou a potravinami. Projevuje se především vysokou horečkou, průjmy jsou obvyklé, ale nebývají u všech pacientů, naopak se může objevit i zácpa, bolesti břicha, celková vyčerpanost, dochází k vyrážce, krvavým průjmům, zvracení, protržení střev. Bez léčení je choroba smrtelná. Inkubační doba je obvykle 1–2 týdny. Léčí se antibiotiky. Pokud si nemocný nevytvoří dostatečný počet protilátek, může se onemocnění vrátit i po vyléčení antibiotiky.
Mnozí nemocní se po vyléčení stávají trvalými bacilonosiči a bakterie se stolicí dostávají znovu do oběhu. V zemích s nedostatečnou kanalizací tak dochází k dalšímu zamoření vod. K nákaze přitom stačí i malý doušek kontaminované vody. Ročně tyfu podlehne asi půl milionu lidí. Obvykle se nevyskutuje v Evropě, ale případy nakažení ve Středomoří existují, např. na Sardinii nebo řeckých ostrovech. Riziko nakažení se obvykle udává 1 cestovatel z 25 tisíc, ale samozřejmě jde o průměr a např. v Indii je mnohonásobně vyšší. Proti břišnímu tyfu existuje několik očkovacích látek, žádná ale neposkytuje stoprocentní ochranu, údaje o spolehlivosti se pohybují kolem 70 procent, je tedy evidentní, že preventivní dodržování hygieny je opět zcela zásadní. Břišní tyfus se vyskytuje výlučně mezi lidmi a není přenosný na zvířata. Existují příbuzné paratyfy typu A, B, C.

Dengue

V posledních letech se tato nemoc ve světě šíří rychleji než v minulosti. Virus přenáší komár rodu Aedes, buď druh aegypti (jak název napovídá, původem z Afriky), nebo albopictus (komár tygrovaný, původem z Asie). Těmto komárům se dobře daří i ve městech (na rozdíl od malarických), stačí jim jakákoli louže, odhozený odpad, který déšť naplní vodou, aby se úspěšně a rychle množili. V současnosti se nemoc šíří všude v subtropických a tropických oblastech, před několika lety označili lékaři nebezpečně se šířící vlnu nemoci v jihovýchodní Asii za pandemii. Ještě horší situace bývá v Brazílii, kde onemocní v posledních letech statisíce lidí ročně. Přibližně tisícina jich zemře. První velká jihoamerická epidemie se objevila na Kubě v 80. letech – přes půl milionu infikovaných. V minulosti nepříliš nebezpečný virus vyvolávající horečnaté onemocnění, kterých si málokdo vážněji všímal, pravděpodobně zmutoval a v posledních letech hrozí jeho nebezpečnější forma. Nemoc je nazývána lamačem kostí neboť vyvolává silné bolesti kloubů. V nejhorších případech dochází k vnitřním krvácením a smrti.
Proti horečce se neočkuje, vakcína dosud nebyla objevena. Není ani žádná účinná léčba. Inkubační doba je od tří dnů do dvou týdnů. Tato horečka může napáchat spoustu problémů i v Evropě, kde komár Aedes běžně žije. V první polovině minulého století byla epidemie v Řecku, infikováno bylo více než půl milionu lidí. Dosud se u nás ale objevily pouze případy cestovatelů nakažených v tropických oblastech.
Virus z čeledi Flaviviridae má čtyři různé typy, což stěžuje nalezení vakcíny. Onemocnění jedním typem sice dodá dlouhodobou imunitu, ale právě jen proti tomuto jedinému typu. Hlavní příčinou nejvážnějšího typu dengue tzv. hemoragické horečky dengue a šokového syndromu dengue je opakované napadení jiným ze čtyř druhů viru. To hrozí nejvíce při opakovaném a častém navštěvování rizikových oblastí.

Filarióza

Odhadem kolem 80 milionů lidí je nakaženo parazitem Wuchereria bancrofti. Tato hlistice se usazuje mízních uzlinách, ucpává je a způsobuje nemoc elefantiázu, která je jedním z projevů filariózy. Jedná se o abnormální zvětšení napadených částí těla, projevuje se především na nohách (tzv. sloní noha), ale i na pohlavním orgánu. Kůže nápadně tvrdne, působí bolesti. Existuje také oční varianta filariozy, kdy se vlasovec loa loa usadí pod spojivkou a způsobuje závažné záněty oka. Také tyto parazity přenáší komáři.

Chagasova nemoc

Způsobuje ji parazit trypanosoma cruzi, který je na člověka přenášen plošticemi sajícími krev. Nemoc se vyskytuje pouze v obou Amerikách od jihu USA (velmi vzácně) po chudé oblasti Jižní Ameriky. Je nazvána podle brazilského lékaře Charlese Chagase, který ji objevil na začátku 20. století. Ploštice je aktivní v noci, její kousnutí je bezbolestné a spícího člověka neprobudí. Samotné kousnutí ještě člověka neinfikuje, ale ploštice často při sání vylučuje exkrementy, které ranku znečistí a z nichž se dostane do těla člověka trypanosoma.
Proti nemoci není účinná a jednoduchá léčba, navíc je v mnoha zemích značně podceňována. Ploštice žijí samozřejmě především v chudších oblastech, ve slamech. Říká se jí vinchuca ve španělsky mluvících zemích J. Ameriky, v Brazílii barbeiro, má také přezdívku „líbající brouk“. Chagasova nemoc se může projevit i po 10, 15 letech a způsobuje v této době fatální zdravotní problémy včetně selhání srdce. Nemocí trpí dle odhadů přes 10 milionů lidí, mnozí z nich o tom nemají tušení.

Cholera

Původcem nemoci je bakterie Vibrio cholerae. Na rozdíl od salmonelly je potřeba pro onemocnění vysoké množství bakterií, které se usazují v tenkém střevě a produkují toxin. Závažnost onemocnění závisí na několika faktorech, především na množství bakterií, dále na kyselosti žaludku, kterým bakterie v těle procházejí a která je zabijí, dokonce i na krevní skupině (lidé s krevní skupinou 0 jsou vystaveni většímu nebezpečí těžkých průběhů cholery El Tor – osob s touto krevní skupinou prý např. v údolí Gangy žije v průměru nepoměrně méně než jinde). Oproti bakterii způsobující břišní tyfus, neexistuje (téměř) dlouhodobé bacilonosičství a pro šíření cholery nemá přílišný význam.
Léčba spočívá především v nahrazení nebezpečného úbytku vody a minerálů z těla a také v nasazení antibiotik. Úbytek tekutin při vodnatém průjmu může dosáhnout až litru za hodinu, pacient je zpočátku žíznivý, ale jak nemoc postupuje, stává se letargickým, může i ztrácet vědomí. Bez léčení a řádné rehydratace umírá až 50 procent nemocných. Očkování proti choleře nebylo příliš účinné a lékaři je většinou nedoporučovali pro jeho nespolehlivost a krátkodobý účinek. Lepší jsou nové orálně podávané vakcíny, látka Dukoral, podává se dvakrát v intervalu 1–6 týdnů, pro dlouhotrvající účinnost je třeba do dvou let třetí. Inkubační doba cholery bývá velmi krátká, často i pouhých několik hodin.
Historie zná řadu pandemií cholery, které zasáhly prakticky všechny oblasti světa včetně Evropy. Ještě v první polovině 19 století se všeobecně věřilo, že choleru způsobuje jakási pára z řek a špatný vzduch (podobně jako u malárie), až v roce 1854 prokázal John Snow souvislost s kontaminovanou vodou při epidemii cholery v Londýně. V zemích s vyššími hygienickými standardy se cholera objevuje sporadicky spíše přenosem z nakažených potravin nebo nedostatečnou úpravou mořských plodů. Naopak v zemích s nižším hygienickým standardem je přenos kontaminovanou vodou častější. Problémem v oblastech s nedostatkem pitné vody může být právě úbytek tekutin, které není možné zdravou vodou nahradit neboť je v okolí právě jen kontaminovaná voda. Nejnovější studie dokazují, Vibrio cholerae je běžnou součástí vodní flóry především v deltách asijských řek, volně přežívá na řasách a rostlinách.

Leishmanióza

Parazitické onemocnění způsobené prvokem Leishmania, přenášeného hmyzem koutulemi rodu Phlebotomus (anglicky sand fly) a Lutzomyia. V roce 1901 ho objevil Skot William Leishman. Pro laika, který právě ucítí, že mu na paži koutule saje krev a ožene se rukou, je stěží rozeznatelná od klasického komára. Phlebotomus přenáší leishmanie na kontinentech tzv. Starého světa, v obou Amerikách je přenašečem rod Lutzomyia. Koutule jsou velmi drobné, 2,5 – 3,5 mm a na ochranu je třeba hustou moskytiéru. Jejich aktivita dosahuje maxima po západu slunce, na zastíněných místech ale mohou být aktivní i přes den. Onemocnění se dají shrnout do dvou variant, kožní a orgánovou (viscerální). Kožní je méně závažná a zpravidla léčitelná. Vytváří se vředy (říká se jim také nilské boule), které praskají a těžko a dlouho se hojí (i rok). Zůstávají po nich velké jizvy. Otevřená rána je samozřejmě ohniskem pro rozvoj dalších nebezpečných infekcí. Napadený ale získává celoživotní imunitu. Tohoto faktu se v některých oblastech využívalo či ještě využívá tak, že se např. mladým dívkám úmyslně vetře vřed do způsobené rány na místě, které zůstává zrakům cizích osob zakryté, na noze. Prodělaná nemoc a imunita potom zabrání, aby se v budoucnu nemoc u dívky rozvinula po poštípání např. v obličeji, což by způsobilo celoživotní zohyzdění, vředy přes celý obličej. Jedná se vlastně o jakousi prastarou formu očkování.
Kožní leishmanióza je vážným problémem subtropického a tropického světa, především v chudých oblastech. K ohroženým oblastem ale patří i evropské části Středomoří, kde jsou ročně hlášeny stovky případů onemocnění. Kromě člověka jsou napadána i zvířata a u toulavých psů je v některých jižních oblastech Evropy procento nakažení téměř stoprocentní. Závažnější formou je orgánová leishmanióza. Napadána jsou játra, slezina hostitele a bez léčení je smrtelná. K nejzávažnějším patří černá horečka kala azar způsobená druhem Leishmania donovani. Nejhorší je potom kombinace obou forem najednou. Proti leishmanióze neexistuje očkování a léčba je komplikovaná.

Malárie

Milióny mrtvých. Zřejmě nejznámější a nejobávanější tropická nemoc. Jméno znamená „špatný vzduch“ a původ má v teorii, že právě vzduch bažinatých oblastí způsobuje smrtelná horečnatá onemocnění. Až v roce 1880 objevil pravého původce francouzský lékař Alphons Laveran ve francouzské vojenské nemocnici v Alžírsku, které tehdy bylo francouzskou kolonií (v roce 1907 dostal Nobelovu cenu). Onemocnění způsobuje prvok Plasmodium. Plasmodií jsou čtyři druhy P. vivax, P. malariae, P. ovale a P. falciparum (odpovědný za 90 procent úmrtí). Nákaza je přenášena komárem rodu Anopheles. Bez léčení je malárie smrtelná. Inkubační doba je do 4 týdnů, výjimečně může být i delší. Pro nemoc jsou charakteristické několikahodinové záchvaty horečky opakující se každý třetí nebo čtvrtý den, bolesti kloubů, hlavy, zimnice, křeče. Bez léčby bývá onemocnění prudké a rychlé, dojde k poškození plic, ledvin i mozku.
Základní prevencí je ochrana proti komářímu bodnutí. Především po setmění protože Anopheles je aktivní po západu slunce. Používání moskytiér a vhodného oblečení je tedy nutností. Neexistuje očkovací látka, užívá se antimalarická profylaxe. Resistence prvoku se ale zvyšuje. Léků používaných proti malárii je několik, především Lariam, Malarone, Delagil. Některé se užívají jednou týdně, další denně. V případě týdenních léků se první bere týden před odjezdem do malarické oblasti, dále během pobytu a ještě 4 týdny po návratu. V případě pobytu přesahujícího půl roku se ale užívání léků nedoporučuje. Vhodné je mít sebou i jiné antimalarikum než to užívané preventivně, pokud nemoc propukne přes použití profylaxe, je jasné, že prevence neuspěla a užití jiného léku s jinou účinnou látkou může zachránit život. Doporučuji seznámit se u lékaře s možnými vedlejšími účinky antimalarické profylaxe.
Malárie se vyskytuje až ve 100 zemích světa subtropického a tropického pásma a počet úmrtí se odhaduje na milion ročně. Za zmínku stojí i skutečnost, že v letech 1922 a 1923 se epidemie malárie ve střední Asii a na Volze rozšířila až k severnímu polárnímu kruhu a v ruském Archangelsku bylo zaznamenáno několik desítek tisíc případů a na tisícovku mrtvých.

Spavá nemoc

Toto nebezpečné onemocnění se vyskytuje pouze v Africe, především centrální. Nemoc způsobuje parazit trypasonoma brucei a přenáší ho známá moucha tse-tse. Trypasonoma brucei má jméno po Davidu Bruceovi, skotském lékaři, který objevil parazita v krvi umírajícího dobytka kmene Zulů a zjistil původce nemoci i spojitost s přenašečem mouchou tse-tse. Existují dva druhy parazitu, jeden způsobuje pomalejší vývoj nemoci, druhý výrazně rychlejší. Druh Gambiense je rozšířen především na středozápadě a způsobuje poruchy spánkového režimu a z toho vyplývající letargii, únavu, malátnost. V dlouhodobějším vede k poškození mozku, psychickým problémům, výbuchům šílenství, komatu, zničení imunitního systému a smrti. Rychlejší východní forma způsobovaná druhem rhodesiense vede k nebezpečným horečkám a selhávání srdce.
Touto nemocí trpí dle odhadů na půl milionu Afričanů. Nemoc má tragický vliv na ekonomiku a životní úroveň lidí, protože často kosí celá stáda dobytka. Jedním ze způsobů boje proti spavé nemoci je sterilizace hmyzu. Samečci jsou v laboratořích ozářeni a tak je zničena jejich plodnost. Následně jsou vypušteni do přírody kde neplodným spermatem oplodní samičku. Samičky se obvykle páří ve věku tří až čtyř dnů a jen jednou za život (dále dochází k sebeoplodnění spermiemi, které zůstávají živé v těle samičky), takže tímto způsobem lze zahubit obří kolonie mouchy tse-tse.

Žlutá zimnice

I tuto nemoc přenášejí komáři. A desítky tisíc lidí ročně na ni umírá (devadesát procent v Africe). Drtivá většina je ze zemí centrální tropické Afriky, přestože žlutá zimnice hrozí i v pralesních oblastech Jižní a Střední Ameriky. Jméno nemoc dostala od žloutenkového symptomu. Inkubační doba je velmi krátká, dva až šest dnů, poté následuje první propuknutí nemoci doprovázené horečkami, bolestmi a zvracením, po několika dnech se stav nemocného zklidní, ale brzy propukne mnohem vážnější druhá fáze, v níž se objevuje žloutenka, poruchy mozku, srdce, krvácení. Proti žluté zimnici existuje účinná vakcína, která chrání na deset let. V některých zemích je prokázání se očkováním proti žluté zimnici nezbytné pro povolení vstupu. Očkování se provádí jednorázově, bývalo zdarma, ale nyní se za něj platí. Díky účinné vakcíně je nemoc na ústupu.