články - ITÁLIE

Mnohé římské kouty už ztratily svou malebnost a půvab. Vytratil se z nich život, který známe ze starších italských filmů, umělecký duch, zůstala přeturistovanost, drzí pouliční prodejci a drahé zahrádky nepřívětivých restaurací. Příkladem může být Piazza di Spagna se Španělskými schody a okolními ulicemi, nenapadá mne důvod, proč tam zavítat, zvláště, když nenavštěvuji módní přehlídky a předražené snobské kavárny. Za dávnou historií Říma člověka zavedou i méně známá místa – nejstarší místní most Fabricius a Isola Tiberina, Tarpejská skála, Aurelianovy hradby, Caracallovy lázně, katakomby atd.

Monforte d’Alba je jednou z nejznámějších obcí vinařské oblasti Langhe, v jejím okolí se téměř do nekonečna táhnou vinice, na nichž zrají hrozny odrůdy Nebbiolo. Z nich se vyrábí Barolo, jedno z nejvěhlasnějších italských vín. Podle staré legendy je v místech již neexistujícího hradu dodnes slyšet sténání duchů katarů, jejichž společenství bylo rozprášeno křížovou výpravou. Ale proč se duchů bát, Monforte d’Alba je půvabné místo a rájem pro nejnáročnější gurmány.

Barbaresco, to je „pár“ domů, možná stejný počet vinařských sklepů, asi sedm stovek obyvatel. Už Plinius Starší, známý římský filosof a autor přírodovědné encyklopedie antického Říma Naturalis historia (ten, který zahynul při pozorování výbuchu Vesuvu a je po něm pojmenována tzv. Pliniovská erupce) psal, že se v kraji kolem města Alba Pompeia, tedy dnešní Alby, vyrábí výborné víno. A tak je to dodnes.

Barolo, Barbaresco. Netřeba nic dodávat. Věhlasná piemontská vína, italské dny uprostřed vinic, od degustace k degustaci. Nejznámější vinařské obce regionu jsou Barolo, La Morra, Monforte d'Alba a Barbaresco. Piemont je nejen regionem vína, ale i lanýžů. Připravují je tam na desítky (stovky?) způsobů, pár jich k vínu ochutnáme.

Antické Syrakusy založili řečtí kolonisté kolem roku 730 př. n. l. „Jsou lidé, kteří mají k antice poměr (někteří dokonce mají poměr s antikou), a jiní, kteří poměr k antice teprve získávají.“ To jsou slova Karla Čapka z jeho cestopisu Italské listy. Pokud máte poměr s antikou, Syrakusy i tento článek si užijete rozhodně více než ti, kteří poměr k antice teprve získávají (nebo nezískali). Ovšem… Syrakusy jsou pro všechny.

Duchovním středem Syrakus je Piazza Duomo, kde stojí katedrála Narození Panny Marie (Cattedrale della Natività di Maria Santissima). Úzké uličky starého města, které ještě zužují stolky restaurací, a najednou vkročíte do takového rozlehlého živého prostoru. A duchovním středem bývalo toto místo po celou historii osídlení ostrova Ortigia, což je nějakých 3500 let. Původ katedrály sahá až do 7. století, ovšem z jejích zdí vystupují sloupy velkolepého dórského chrámu.

Caltabellotta je jednou z nejhezčích vesnic Sicílie. Z bývalého hradu či pevnosti na skále je doslova letecký 360° výhled do vnitrozemí i směrem k nedalekému moři, za nímž jsou břehy Afriky. Vyškrábat se tam nahoru po strmém schodišti stálo za krátkou námahu. Nemnoho odolalo hltavému zubu času, jen historie vyprávějící dávné příběhy. Nechybí v nich svatý grál, Excalibur, ani sicilská královna a povstání otroků proti římské moci. Není divu, že si toto zdánlivě nedobytné sídlo zvolili pro svůj poslední odpor. Tehdy se jmenovalo Triocala.

Cefalù je nejkrásnější městečko na severním sicilském pobřeží, pláž plná, uličky jedna restaurace za druhou, prostě turistická destinace první kategorie. Nahoře na skále nad městem ruiny Dianina chrámu a hradu, ty koupání a báječného jídla chtivý člověk vidět nemusí, ovšem ten výhled dolů na střechy domů, katedrálu a modré moře… Každému se asi nahoru nechce, v horku člověk zleniví, ale kdo tam nevyšlapal, neviděl Cefalù.

Asi patnáct kilometrů z Castellammare del Golfo směrem do vnitrozemí stojí v působivém přírodním amfiteátru mezi Monte Barbaro a Monte Pispisa jeden z nejzachovalejších antických chrámů (nejen) na Sicílii – Segesta. Starý 2500 let, kompletních 36 dórských sloupů, podle starověkých historiků ho postavili potomci Trójanů, kteří z hořící Tróje uprchli až na Sicílii.

V roce 2002 byl na seznam světového kulturního dědictví zařazen do kolonky Itálie nový záznam: Pozdně barokní města v údolí Noto v jihovýchodní Sicílii. Těch měst ve Val di Noto je osm – Caltagirone, Militello Val di Catania, Catania, Modica, Noto, Palazzolo, Ragusa, Scicli – všechna byla nově vybudovaná ve stylu sicilského baroka po zničujícím zemětřesení v roce 1693.

Ještě „nedávno“ se o Palermu psalo jako o hlavním městě sicilské mafie. Palermo jako Bejrút, takové prý byly titulky novin, bývaly časy, kdy stát válku s mafií prohrával. Časy, kdy v ulicích města hlídkovaly stovky a stovky vojáků. Kdy umírali ti, kteří se snažili potlačit moc mafie a její prorůstání do státních struktur. Dnešní Palermo je fajnové město, v němž se budete cítit bezpečně i ve večerních hodinách a prožijete den tak, jak si ho představujete.

Villa Romana del Casale je známá díky neuvěřitelnému množství úchvatných mozaik, které pokrývají podlahy snad všech místností, celkem téměř 3500 metrů čtverečních. Nejznámější mozaikou jsou ženy v tělocvičně, které jsou oblečené v bikinách, alespoň tak tomuto sporému ženskému oděvu v současnosti říkáme. Po svém objevení dostala mozaika lidový název „Dívky v bikinách“ a poněkud méně lidový „Sál s deseti dívkami“. Odbornější pojmenování je „Korunovace vítězky“, neboť jedna ze sportovkyň je vyobrazena s korunou na hlavě.

Savoca je povinná pro milovníky Kmotra spisovatele Maria Puza. Režisér Francis Ford Coppola našel právě v Savoce ideální místo pro scénu v baru, v níž Al Pacino, nejmladší ze synů kmotra Marlona Branda, uklidňuje otce dívky, která ho zaujala, že to s jeho dcerou myslí ve vší počestnosti. Sicílie tehdy ještě byla starou Sicílií. Bar Vitelli skutečně existuje, nacházíme ho v Savoce několik kilometrů nad Taorminou. Tou jsme jen projeli, byla příliš přeplněná.

Vnitrozemí Sicílie, vyprahlá země se všemi odstíny hnědé a jakési zaprášené žluté, všudypřítomné vedro spaluje krajinu, sem tam venkovské usedlosti a městečka na kopcích, z nichž lze v dálce spatřit moře, to moře, jak napsal Luigi Pirandello, které Sicilany odděluje a odtrhuje od ostatních a zanechává je v neúprosné samotě. Vnitrozemí jako by bylo ostrovem na ostrově, plné slunce až zničujícího.

Čas tam plyne tradičním jižanským pomalým tempem, od jara do podzimu se tančí. Není divu, když břehy omývá to nejmodřejší moře. Kolik kultur tam zanechalo stopy – staří Řekové, Kartaginci a Římané, po nich Byzantinci, Arabové. Je to ovšem i země drsná a vyprahlá, chovající se ke svým dětem macešsky, jak psal spisovatel Luigi Pirandello. Kraj Kmotra, ostrov, nad nímž drží věčnou vládu Etna. Jsme na Sicílii…

Že se do Toskánska jezdí za úžasnými památkami, renesanční kulturou a malebnými městečky? Jistě, souhlasíme. Kamenné věže San Gimignana, nejúchvatnější náměstí světa v Sieně, renesanční Florencie, vesnice-pevnost Monteriggioni, Pitigliano alias Malý Jeruzalém atd. Ovšem Toskánsko je zároveň nejvýznamnější italský vinařský region. Ideální podmínky pro pěstování vína objevili v Toskánsku již staří Etruskové před více než 2500 lety. V Toskánsku vyrostly generace vinařských mistrů, to lze tvrdit s naprostou jistotou, vždyť kde jinde vám majitel vinařství vypráví, že v jeho rodině se víno pěstuje od 12. století.

Netuším, jak to bývalo na konci 12. století, v době, kdy se Piazza del Campo postupně rodilo, ale v současnosti se na něm sedává na zemi. Na cihlách, které jsou sestaveny do podoby rybích koster. Dlažba náměstí je rozdělena do devíti pruhů, které symbolizují tehdejší vládu tzv. Noveschi. Sezení na zemi na Piazza del Campo není pouze mužskou záležitostí, sedávají tak i dámy. A vůbec nezáleží na věku, spíše na propadnutí kouzlu genia loci.

Pozzuoli je obyčejné i neobyčejné jihoitalské městečko. Kousek dále v moři jsou známé ostrovy Procida a Ischia. Obyčejné je Pozzuoli tím, že neoplývá žádným mimořádným půvabem, neobyčejné římskými památkami včetně amfiteátru a podmořské archeologie, a tím, že leží uprostřed vulkanické kaldery Flegrejská pole. Ta se v současnosti viditelně projevuje snad pouze fumarolami ve Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, její ničivý potenciál je ovšem děsivý.

Nepochybně miliony slov byly napsány o katastrofální erupci Vesuvu, která v roce 79 pohřbila Pompeje. Vulkanický popel doslova zakonzervoval antické římské město a díky této tragédii máme i ve 21. století možnost poznávat, jak žili lidé v římském impériu před dvěma tisíci lety.

Jedna z nejnebezpeč­nějších sopek světa, zařazená na seznam tzv. Decade Volcanoes, tedy sopek s nejničivějším potenciálem, protože pod jejich svahy žijí až miliony lidí. To je přesně případ Vesuvu a přelidněného Neapolského zálivu. Říká se, že není otázkou, zda Vesuv vybuchne. Jistě, že vybuchne, otázkou je – kdy. A jakou silou. Tehdy, v onom pompejském roce 79, to bylo VEI 5. A nahoru na Vesuv? Snadné. Autobusem, autem, na kole i pěšky.