články - MALTA

Monumentální socha bohyně starých časů, interpretovaná jako Magna Mater (Velká Matka či Matka Země), zdobí komplex megalitických chrámů Tarxien na předměstí hlavního maltského města Valletta. Bohyně má drobné nožky, široširá lýtka a řasenou sukni. Horní polovina sochy se nedochovala, ovšem snadno si lze představit, že původní výška musela dosahovat tří metrů. Už při prvních archeologických průzkumech se v Tarxienu našlo velké množství zvířecích kostí, kamenné nástroje a zčernalé pozůstatky ohnišť. Před pěti tisíci lety byla zvířata nejspíše obětována Matce Zemi.

Z nábřeží ve Sliemě vyrážejí od ranních hodin trajekty směrem Valletta. Vycházející slunce svítí do očí a paprsky vytvářejí třpytivé obrazce na mořských vlnách. V oslepujícím slunci rozeznáváme kamenné hradby a věže Valletty, města postaveného až v 16. století. Města, které sice nese zdánlivě ženské jméno, bylo ale snem a vidinou odhodlaných mužů, jejichž příběh je jedním z nejhrdinštějších dobrodružství, jaké za tisíce a tisíce let napsaly dějiny válečnictví. Byl by hřích si ho v krátkosti nepřipomenout. Nuže, vstupme do Valletty…

Vystoupili jsme z autobusu v Paole, předměstí Valletty, a protože nikde žádná směrovka, ptáme se místního, kudy k hypogeu. Ukáže směrem zpět a nevzpomenu si přesně, snad šest či sedm bloků a doleva. Naprosto obyčejná ulička a naprosto obyčejný vchod, jak do maličkého muzea někde na venkově, za nímž poslední, co by člověk očekával, je vstupní brána do obrovských podzemních prostor megalitického původu… Hypogeum, k němuž se váží legendy o ztracených podzemních civilizacích. Bývalo hypogeum chrámem, nebo pohřebištěm? Odpověď je překvapivě jednoduchá: to dodnes nikdo neví.

Mdina je prastaré město, první osídlili pahorek ve vnitrozemí ostrova již staří Féničané. Ke jménu Mdina se v minulosti přidával přívlastek „Notabile“, tedy něco jako „Město honorace“ či „Prominentní město“ a v těch zdech se opravdu nezdá, že by bydlel prostý lid, Mdina jsou především paláce a kostely. V průvodcích se dočteme, že se Mdině říká také „Tiché město“. To sedí. Za hradbami Mdiny se nedostává hluku a vzduch jako by byl nasycen vznešenou vážností, právě tu zde člověk dýchá.

Hagar Qim je z Valletty snadno dostupný maltskou hromadnou dopravou a autobusy stavějí přímo u chrámu (o autobusech jsem psal již v prvním díle vyprávění o Maltě). Na první pohled nejprve zaujme střecha, která chrání chrám před povětrnostními vlivy, navíc jsou všude kolem senzory, které měří rychlost a směr větru, vlhkost, teplotu, intenzitu slunečního záření apod. Před cestou si zjistěte dopředu správnou výslovnost chrámu i dalších míst, maltská výslovnost má totiž své zvláštnosti a řidič by nemusel rozumět. Také tentokrát byl řidič čistokrevný Malťan a na můj první pokus vyslovit, kam že to vlastně jedu, tedy Hagar Qim, zíral značně nechápavě.

Mečoun, královské krevety (a dokonce super královské), chobotnice, losos, ústřice, mušle, rybí polévka, které zde říkají Aljotta, krevetí salát nebo jen bohatý mořský mix, to vše a ještě více nabízejí restaurace v přístavu Marsaxlokk na jihovýchodě Malty. Přístav Marsaxlokk je – přestože zároveň turisty oblíbeným místem – oázou života maltských rybářů, takovou, jakou býval před desetiletími. V malebné zátoce kotví snad stovky jasně zbarvených rybářských člunů luzzu a starší i mladší rybáři spravují sítě, natírají loďky vytažené na břeh a připravují vše k zítřejšímu vyplutí. Na přídích mnoha loděk nelze přehlédnout tzv. Horovy oči, které mají chránit rybáře před vším zlým, co by je na moři mohlo potkat.