Mdina není neobydlená, jak by mohlo ticho napovídat. Jen za hradbami Mdiny neobtěžují auta (dovnitř smějí v autech jen místní), dokonce ani prodejci a reklamy jako by neexistovaly na světě. Spěchat nikoho neuvidíte, podněcuje to ke zpomalení kroků a lelkování a má to své kouzlo. Téměř nikoho nepotkáváme, hle tamhle kráčí rychlejším krokem babička v docela venkovských šatech, na šlechtičnu nevypadá. Většinu uliček jsem fotil bez lidí, v podvečer byly opuštěné. V čase, kdy tam na jihu končí siesta a lidé by se měli vyhrnout zpět do pracovních povinností, do ulic, kdy veškerý jižanský svět ožívá, Mdina zůstávala nadále tichá. Ve 21. století, v němž trpí planeta přelidněností, Mdina působila až takovým nepozemským dojmem.

V historických domech Mdiny (nejstarší Palazzo Santa Sophia je zřejmě z roku 1233) žijí potomci starých šlechtických rodů (šlechtické tituly dnes úředně na Maltě neuznávají, byly zrušeny v roce 1975). Jen několik desítek metrů za Hlavní bránou stojí Casa Inguanez, dům rodiny Inguanezů, nejstarší šlechtické rodiny na Maltě. Jejich předkové žijí na ostrově od 14. století, kdy dostal jistý Citto Gatto baronský titul. V tomto domě v roce 1432 pobýval i aragonský král Alfons V. Kousek dále přes ulici stojí Casa Testaferrata, sídlo markýze San Vincenza Ferreriho. Předek markýze Mario Testaferrata dostal titul od španělského krále Filipa V. v roce 1716. Titul odkazuje na dominikánského řeholníka Vincence Ferrerského, který působil v době rekonkvisty na Pyrenejském poloostrově a údajně obrátil mnoho nevěřících na katolickou víru a byl již v 15. století svatořečen.

Do starého města se vstupuje Hlavní bránou po mostě přes obranný příkop, v němž dnes rostou nádherné araukárie. Brána pochází z roku 1724 a je dílem vojenského inženýra Charlese-Françoise de Mondion, který se podílel i na vojenském opevnění Malty. Zdobí ji erb Antonia Manoela de Vilheny – tehdejšího velmistra řádu Johanitů – okřídlená ruka s mečem a lev. Ve vstupu do města nemohou chybět sochy tří svatých patronů Mdiny i celé Malty – Publia, Pavla a Agáty, kteří nesou palmové listy, symbolizující jejich mučednictví.


Večerní vstup do Mdiny


Erby rytířů zdobí paláce ve Mdině

O prvních dvou se vypráví v Bibli. Sv. Pavel byl mezi zajatci, kteří byli deportováni po moři do Říma. Jednoho dne při rozednění a ve strašlivé bouři najela loď na mělčinu na severním pobřeží Malty, která byla tehdy součástí římské říše. Římský guvernér ostrova Publius hostil sv. Pavla po několik měsíců. „Skutky sv. Apoštolů“, kap. 27 a 28:
Najeli však na mělčinu a uvízli s lodí. Příď se zabořila a nemohla se pohnout a záď se bortila pod náporem vlnobití. Vojáci chtěli vězně zabít, aby některý neutekl, až doplave na břeh. Ale důstojník chtěl zachránit Pavla, a proto jim v jejich úmyslu zabránil. Pak dal rozkaz, aby ti, kdo umějí plavat, první skočili do vody a plavali k zemi… Když Pavel nasbíral náruč chrastí a přiložil na oheň, zakousla se mu do ruky zmije, která prchala před žárem. Jakmile domorodci uviděli, že mu visí na ruce had, říkali si mezi sebou: „Ten člověk je určitě vrah. I když se zachránil z moře, bohyně odplaty nedovolila, aby zůstal na živu.“ Ale Pavel setřásl hada do ohně a nic zlého se mu nestalo.Oni čekali, že oteče nebo že najednou padne mrtev. Když to však dlouho trvalo a viděli, že se s ním nic neděje, začali naopak říkat, že je to nějaký bůh. Blízko toho místa měl své statky správce ostrova Publius. Ten nás přijal a tři dni se o nás laskavě staral jako o své hosty. Publiův otec ležel s horečkou a úplavicí. Pavel přišel k němu, pomodlil se, vložil na něj ruce a uzdravil ho.
Pavel je dodnes uctíván jako zakladatel křesťanské společnosti na Maltě, Publius přijal křest a stal se biskupem.

A sv. Agáta? Pocházela ze Sicílie a zasvětila svůj život Ježíši Kristu. V dobách perzekucí např. císaře Decia to nebyla právě bezpečná volba. Podle starých pramenů byla nejen oduševnělou, ale i krásnou ženou, což upoutalo pozornost římského prefekta Quintiana. Ona však jeho návrhy odmítala a údajně našla na Maltě na nějaký čas úkryt před římským pronásledováním. Quintianus ji obvinil z křesťanské víry a nechal zavřít do nevěstince. Když ani toto ponížení nezlomilo její náboženské odhodlání, nechal ji umučit svými vojáky. Proto bývá často zobrazována, jak jí římští pochopové kleštěmi trhají prsa (nebo uřezávají). Je pohřbena v Katánii v katedrále, která jí je zasvěcena. V Katánii se každoročně slaví svátek sv. Agáty od 3. do 5. února a během slavnosti je ukazována její lebka uchovávaná v chrámovém pokladu. Ve Mdině je kaple zasvěcená sv. Agátě na rohu ulic Villegaignon a Inguanez.


Mdina není neobydlená, jak by mohlo ticho a fotografie napovídat


V uličkách jako by se zastavil čas před staletími

Mdina je historickým patricijským klenotem, který přejdete během několika minut. Od Hlavní brány k vyhlídce z hradeb na druhém konci městečka na Pjazza tas Sur je to snad 250 metrů až 300 metrů. Z hradeb je výhled na celou severní Maltu včetně Valletty. Údajně je – alespoň to tvrdí v průvodci Lonely Planet – za výjimečně dobrých podmínek možné zahlédnout i vrchol Etny vzdálené 225 km, ale dovolím si tvrdit, že strávíte-li v Mdině rok a každý den budete hodiny koukat severovýchodním směrem, sicilskou sopku nikdy nezahlédnete. Přesto například výhled z terasy restaurace Fontanella, usazené přímo na městských hradbách, jistě každý ocení. Centrem Mdiny, v níž žije pouhých přibližně 300 stálých obyvatel, je Pjazza San Pawl, tedy náměstí sv. Pavla, se stejnojmennou katedrálou, která byla postavena na místě původního normanského kostela zničeného zemětřesením.

Své jméno má Mdina po arabských dobyvatelích, kteří vtrhli na ostrov v roce 870. Medina znamená v arabštině „opevněné město“ či „město uvnitř hradeb“ a postupem času se z mediny stala Mdina. Původní Mdina zahrnovala i Rabat, vykopáním příkopu z něj ale udělali předměstí (rabat znamená v arabštině „předměstí“). Žádné opevnění ovšem nepomohlo arabským vládcům proti Normanům. Normanský hrabě a dobyvatel Sicílie Roger I. se na Maltě vylodil v roce 1090. Odpor proti jeho oddílům byl chabý a tak brzy pochodovaly na Mdinu, která tehdy byla hlavním městem ostrova. Podle nepodložených legend mu při zlomení obrany pomáhaly i skupiny místních obyvatel, pro které byl osvoboditelem od muslimské nadvlády. Roger tehdy roztrhl svou červenobílou zástavu rodiny Hauteville a pod odtrženou polovinou bojovali Malťané, odtud prý pochází barvy maltské vlajky.


Náměstí (Misrah) Mesquita


Věže kostelů „Tichého města“

Z doby arabské vlády nad Maltou se dochovalo minimum dokumentů a o několika stovkách let arabské přítomnosti na Maltě mnoho nevíme. Arabský vliv ale neskončil příchodem Normanů v roce 1090, Roger I. totiž nezanechal na Maltě žádnou posádku. Normané osvobodili křesťanské vězně, především řecké (mnoho z nich odplulo s normanským vojskem na Sicílii), ale ponechali u moci muslimského vládce a soudce, který dále spravoval ostrov, muslimové zároveň platili normanským dobyvatelům požadovaný tribut. Muslimové byli vyhnáni až po povstání v roce 1224, tedy přibližně 350 let po obsazení ostrova, kterému tehdy už vládli Hohenštaufové. Hlavním dědictvím arabského příchodu na Maltu zůstala maltština, v níž převažují arabské vlivy. Arabové se pokoušeli navrátit Maltě islámský zákon, ještě v roce 1429 odrazili obránci 18tisícovou saracénskou armádu, která na ostrov vtrhla ze severní Afriky. Nejen arabští usedlíci byli donuceni opustit Maltu, mnohem později v roce 1492, kdy byla Malta součástí obrovského španělského katolického impéria, odešla i vzdělaná židovská komunita, lékaři, filozofové, umělci.

V roce 1530 přicházejí na Maltu rytíři sv. Jana, kteří hledali nový domov po opuštění ostrova Rhodos. Přes statečnou šestiměsíční obranu nezastavili tureckou invazi a španělský král Karel V. jim společně s papežem Klementem VIII. darovali ostrov Malta za symbolickou povinnost odvádět každému jednoho maltského sokola ročně. Za panování rytířů se stala Mdina čistě křesťanským městem, které pojmenovali „Staré město“, protože svou péči věnovali především Vallettě a obranným systémům na pobřeží.

Na konci 18. století se v Mdině objevili vojáci Napoleona Bonaparteho, který se svou flotilou přistál u ostrova během plavby do Egypta. Velmistr Ferdinand von Hompesch zu Bolheim odmítl vpustit do přístavu více než dvě francouzské lodě, což Napoleon využil jako záminku k útoku a jeho lodě ostřelovaly Vallettu. Přesile se Johanité nedokázali ubránit, zvláště, když řada rytířů odmítala bojovat proti křesťanům a navíc Francouzům. Druhý den se rytíři vzdali a během týdne velmistr odplul z Malty. Napoleon Bonaparte zanechal na ostrově posádku přibližně 3000 vojáků včetně dělostřelectva pod vedením Belgranda de Vaubois. Francouzská okupace vnucovala Malťanům své nové revoluční ideály, vojáci dokonce vyháněli kněze a rabovali kostely. Právě v Mdině vypuklo 2. září 1798 povstání, dav pobil francouzskou posádku ve městě a kapitána dokonce svrhl z balkónu. Napoleon Bonaparte, který utpěl těžkou porážku v Egyptě, nemohl svým mužům pomoci, navíc Malťané požádali o pomoc Brity, kteří na ostrov uvalili námořní blokádu. Francouzi se stáhli do Valletty, kterou obléhalo na deset tisíc maltských ozbrojenců. Až po dvou letech potyček Francouzi kapitulovali.

Mdina a sousední Rabat nepochybně za jednodenní výlet stojí. Zastávka autobusů je u zahrad přímo před hradbami starého „Tichého města“.

Maltské střípky, 2. díl: megalitické chrámy Hagar Qim a Mnajdra
Maltské střípky, 1. díl: Marsaxlokk