Jméno Caltabellotta je mladšího data, pochází z časů arabské nadvlády a z arabského Qal´at Al-Ballut, což znamená Hrad dubů. Strategicky položené místo ale bylo osídleno již mnohem dříve kmenem Sikanů, který zřejmě přišel z dnešního Pyrenejského poloostrova dávno před řeckou kolonizací probíhající od poloviny 8. století př. n. l. Čtyři sikanské nekropole najdete v okolních skalách. Triocala se v historických datech poprvé objevuje v 5. století př. n. l., zmiňuje ji Filistus ze Syrakus. V roce 258 př. n. l. během 1. punské války zničily město římské legie, ovšem na rozdíl od mnoha dalších míst, které zmizely během dějin z map světa, lidé se vrátili a založili Trocalis, zřejmě v dnešní lokalitě Sant´Anna.

Z Agrigenta je Caltabellotta vzdálená necelých 60 kilometrů, od moře je ovšem vzdušnou čarou sotva 15 kilometrů. Poslední kilometry v serpentinách Monti Sicani a konečně parkujeme. Zase se drápeme nahoru, na Sicílii snad denně. Že bývala tato skála využívána jako pozorovatelna je jasné každému, kdo na ni po schodech a s pomocí zábradlí vystoupí (nebojte, není to žádná via ferratta). Moře je ze skály nad Caltabellottou jako na dlani. Seshora je výhled na střechy domů, terasy a patia.


.
.
.

Tajemno obklopuje historii hradu po arabském pádu. Caltabellotta je spojována i s příběhy o svatém grálu. Snad se objevuje i v díle německého spisovatele Wolframa von Eschenbacha Parzival. V této středověké epické básni ze začátku 13. století autor vypráví, že zlý kouzelník Klingsor pobýval na zámku Kalot Embolot ve službách sicilského krále. Jméno zámku hodně připomíná starý arabský název Qal´at Al-Ballut. Klingsor byl prý milencem královny Iblis, to jméno je známé z islámské tradice, Iblis je ztotožňován s křesťanským Satanem, je andělem svrženým z nebes. Každopádně, pro prastaré tajemné legendy a magii je Caltabellotta doslova jako stvořená. Vždyť, jak známo, Parzival býval rytířem kulatého stolu krále Artuše. A Kalot Embolot měl být mocným sídlem, v němž se praktikovala černá magie a soustřeďovala moc nepřátel svatého grálu. Kouzelník Klingsor bývá ztotožňován s Landolfem II. z Capuy.

Tankred Sicilský byl králem Sicílie v letech 1189 až 1194 a potomkem normanského dobyvatele ostrova Rogera I. V roce 1190 se na Sicílii vylodil Richard I. Lví srdce v čele křižáků. Bylo tři roky po bitvě u Hattínu, v níž se rozhodlo o osudu Jeruzalémského království. Anglický král se na Sicílii spojil s francouzským králem Filipem II. a oba poté pokračovali se svými vojsky do Svaté země. Ono „poté“ ovšem trvalo tři čtvrtě roku, Richard I. Lví srdce si totiž musel vyřídit účty s Tankredem, který věznil jeho sestru Johannu, vdovu po králi Vilému II. A samozřejmě nebylo ve hře pouze osvobození bývalé sicilské královny, ale i naplnění závěti jejího zemřelého chotě. Šlo tedy o peníze. Tankred ustoupil síle anglického a francouzského krále. Došlo k dohodě a oba vládci uznali Tankreda jako legitimního krále Sicílie. Součástí dohody byl budoucí sňatek následníka anglického trůnu Artura s Tankredovou dcerou. A Richard I. Lví srdce byl, zdá se, s vyřízením záležitostí tak spokojen, že Tankredovi daroval proslulý meč Excalibur. Je toho sice plný internet… ale prý se to jen „vypráví“. Byl by to prazvláštní osud meče krále Artuše, kdyby ho po staletích anglický král věnoval cizímu vládci, přestože spojenému s Anglií.


.
.
.

Tankred byl levoboček a jeho nárok na sicilský trůn zpochybnila Konstancie, manželka císaře Svaté říše římské Jindřicha VI. a dcera Rogera II. Štaufská invaze byla neodvratná. A neodvrátila ji ani Tankredova smrt v roce 1194. Jeho manželka Sibyla vládla krátce jako regentka za syna Viléma, po Jindřichově útoku na Sicílii se schovávala na hradě v Caltabellottě. Odtud byla i s Vilémem odvlečena do Německa, její syn byl krátce poté zabit. Nástupu štaufské dynastie na sicilský trůn ani nedostupná Caltabellotta nezabránila.

Vraťme se hlouběji do historie. V roce 104 př. n. l. vypuklo na Sicílii povstání otroků. V jeho čele stál Salvius, který byl uznáván jako věštec, navíc nebylo pochyb o jeho vůdcovských a vojenských schopnostech. Dnešní Caltabellotta, tehdejší Triocala, se stala místem odporu proti římské moci. V knize Civilizace starověkého Středomoří autorů Jana Buriana a Pavla Olivy se dočteme: „Salvius nosil diadém a tógu s nachovým lemem a byl doprovázen liktory, kteří před ním nesli svazky prutů se sekerami, jak to bylo běžné u některých vysokých římských úředníků. Vybraní otroci se stali členy královy osobní družiny. Řadoví účastníci povstání tvořili lidové shromáždění.“ Povstání potlačil konsul Manius Aquillius v roce 101. Povstání je námětem knihy Jarmily Loukotkové Pro koho krev.

Zatímco povstání otroků nemělo závažnější vliv na římský svět, mnohem dalekosáhlejší důsledky mělo povstání nazvané Sicilské nešpory (I Vespri Siciliani). Povstání ukončila jednání a podpis tzv. Caltabellottského míru. Výběr Caltabellotty pro podpis mírové smlouvy dokazuje, že v minulosti nebyla bezvýznamnou vesnicí. Povstání Sicilské nešpory propuklo v Palermu v roce 1282 proti vládě Karla I. z Anjou, který na Sicílii rozdával obrovské majetky svým krajanům. Povstala proti němu místní šlechta, která podpořila nárok aragonského krále Petra III. na sicilský trůn. Důsledkem povstání bylo rozdělení Království sicilského. Na ostrově převzala moc aragonská dynastie, na pevninské části v Neapolském království vládli Anjouovci.

Hrdé a zdánlivě nedobytné sídlo bývala Caltabellotta. V současnosti je to ospalá vesnice, napůl vylidněná, což ovšem v době siesty člověk nepozná, to je vylidněná úplně. Ale otevřenou kavárnu někde najdete. Začátkem 20. století měla Caltabellotta přibližně dvojnásobný počet obyvatel, což platilo až do začátku 60. let. V posledních dekádách obyvatel ubývá, střed Sicílie se vylidňuje. Caltabellotta nepatří k nejznámějším a pravidelným zastávkám na Sicílii, ale… měla by.