Od chaty Ovčárna, kde je zastávka autobusů, je to na vrchol Pradědu necelé 4 kilometry s převýšením 200 metrů. Nelze sejít z cesty, zabloudit, ztratit se. Nahoru vede asfaltová silnice, za slunného počasí navíc rozhodně nebudete na svahu Pradědu sami. Někdo pohodlně šlape po silničce, další stoupá a sjíždí na kole. Míjíme odbočku k chatě Barborka, poté hotel Kurzovní. Kousek výše od odbočky na Švýcárnu, kam se pokračuje po zelené a červené značce, se začínají otevírat velkolepé rozhledy do otevřené zelené krajiny Jeseníků. Z tohoto posledního rozcestí se už stoupá přímo na vrchol po modré značce.

Není známo, kdo první stanul na vrcholu Pradědu. Možná kdysi dávno nějací lovci, zběhlí a schovávající se vojáci, snad pasáček se svými ovcemi a psem, kdo by se ale nahoru tahal, takže, kdo ví. Snad „čarodějnice“, vždyť kraj pod Pradědem nechvalně proslul čarodějnickými procesy a nedaleko na Petrových kamenech mívaly – dle tehdejších žalobců – čarodějnice své slety. Každopádně se tehdy odvážlivci museli prodírat hustým lesem a ve vrcholových partiích zarostlými loukami.

Když se na dnešní frekventované pradědské „promenádě“ budete pozorně rozhlížet mezi stromy, sem tam zahlédnete srnku, ale kamzíka stěží, jsou příliš plaší. Horní hranice lesa končí ve výšce asi 1350 až 1400 m. n. m., výše je severská tundra, louky, roste tam i uměle vysazená kleč, pro ochranáře snad větší problém než kamzíci (o nich později). Ve vrcholových partiích rostou vzácné druhy rostlin, např. zvonek vousatý, který má CHKO Jeseníky ve znaku. Televizní vysílač na vrcholu byl dokončený v roce 1983, společně s ním byla vybudována i silnice, po níž se nahoru chodí i jezdí. Vstup na vysílač vysoký 162 metrů stojí 100 Kč, z vyhlídky je údajně možné za dobré viditelnosti spatřit Sněžku a Radhošť, výjimečně i Vysoké Tatry. Pokud počasí dovolí, je venkovní posezení a občerstvení s výhledem odměnou za nenáročný výstup.


.

V minulosti stávala nahoře na Pradědu kamenná rozhledna postavená v takovém romantickém duchu, jaký byl oblíbený na přelomu 19. a 20. století. Na vlastní náklady ji postavili v letech 1903 až 1912 členové německé turistické organizace Moravskoslezský sudetský horský a turistický spolek (založen 1881, tedy dříve než Klub českých turistů). Původní jméno Habsburgwarte bylo po desítkách let v těžkých časech 2. světové války změněno na Adolf-Hitler-Turm. Po válce se o více a více chátrající rozhlednu nikdo nestaral, až se goticky vypadající věž v roce 1959 zřítila. Z němčiny pochází i jméno Praděd. Ochránci Jeseníků, místnímu Krakonošovi, říkali lidé Altvater, později česky Praděd. Jméno není nijak staré, pochází pravděpodobně až z 19. století, nejvyšší hoře Jeseníků se předtím říkávalo jinak.

Nahoře na vrcholu se s vládcem Jeseníků setkáte. Pouze dřevěným. S Krakonošem je jistě pojí jakési bratrské pouto, nejen ohledně ochrany hor a spravedlnosti, ale i zjevem je jejich příbuznost patrná. Starší pán s bílými vlasy i dlouhým bílým vousem, turisté se s ním rádi fotí. Dřevěná socha je dílem řezbáře Jiřího Halouzky, v Jeseníkách stojí na dvě desítky jeho dřevěných děl. Sochy Praděda ztvárnil podle vzorů starých více než sto let, podobu Praděda si tedy nevymyslel.

Co na Pradědu, přesněji pod Pradědem, nepotěší, jsou chaty a restaurace a jejich služby. Negativním ohlasům a hodnocením na internetu se nijak nedivím. Zdá se, že drtivá většina turistů pod Pradědem nepřespává, odjíždějí pryč a hotelových služeb nevyužívají. Jeden příklad za všechny, z něhož je patrné, že snaha o okrádání zákazníka je až očividná. Objednal jsem si v Ovčárně k večeři pstruha, slušná porce, nedivil jsem se, že účtovali k ceně 20 procent navíc dle váhy. Nevadilo mi, že následující večer byl další pstruh na talíři o třetinu menší… kdyby ovšem 20procentní přirážka za váhu nezůstala. Prý se traduje v okolí Praděda pověst o chamtivém pasáčkovi ovcí…


.

Nejstarší chatou pod Pradědem je Švýcárna, vzdálená z vrcholu asi 3,5 km. Původně to byla salaš, kterou nechal zřídit už v roce 1829 Alois II. z Lichtenštejna, mj. majitel lednického panství (za jeho panování došlo k rozsáhlé novogotické přestavbě zámku Lednice). Prvním nájemcem salaše byl Švýcar Johann Aegerter, odtud pochází jméno chaty. Když se později přestávalo pastevectví pod Pradědem vyplácet, Švýcárna byla přeměněna na ubytovnu. Ovčárna má podobný původ a osud, postavena byla v roce 1863 a také sloužila chovu ovcí. Až na konci 19. století v časech rozvoje turistiky, začala být využívána právě k turistickým účelům. Chaty Barborka a Kurzovní pocházejí až z doby po 2. světové válce.

A ta pověst o hamižném pasáčkovi? Jeden stařec mu kdysi uprostřed hor slíbil tolik dukátů, kolik se mu jich vejde do kapes, vše pouze za jedinou ovci z jeho stáda. Byla to zkouška, zda si chudý pasáček zaslouží lepší život. Byl zvyklý na nuzné poměry, vodu pil ze studánky, k jídlu kus obyčejného chleba. Postupně ale zatoužil po lepším životě, což neušlo onomu starci. Hádejte, kdo asi byl tím starcem, který se mu náhle zjevil. Pasáček neváhal, starci požadovanou ovci dal a ten ho zavedl do nitra hory. Pasáček zkouškou neprošel, pohled na bohatství uvnitř hory otevřel stavidla jeho chamtivosti a plnil si nejen kapsy, zlatý svícen strkal i za košili, čímž porušil dohodu. Vstup do hory se uzavřel, pasáček si v náhlé tmě zoufal a omdlel. Praděd se nad ním slitoval, když se malý chamtivec probral, ležel už nahoře, kapsy měl ovšem prázdné, zlata nebyl hoden. Když se rozhlédl kolem, uvědomil si, že stojí na hoře, která v jeho kraji předtím nebyla. Lidé ji pojmenovali Praděd, vlastně, Altvater. Uvědomili si, že tím starcem musel být nadpřirozený strážce hor, možná duch některého z předků, proto dostal takové jméno. Nebyla by to pověst, kdyby neměla více verzí, v další země pasáčka pohltila navždy atd. Mimochodem, knih o pověstech Jeseníků, v nichž hraje Praděd hlavní roli, vyšlo několik. Nejznámějším sběratelem jesenických pověstí je Josef Lowag, rodák z Mnichova nedaleko Vrbna pod Pradědem, odkud je to k Pradědu necelých 20 kilometrů. Psal německy takzvaným kurentem a jeho kniha Slezské lidové a hornické pověsti z Jeseníků z roku 1903 byla do češtiny přeložena a vydána až v roce 2010.

Na závěr několik vět ke kamzíkům. Ještě před vznikem samostatného Československa, už v roce 1913, vysadili v Jeseníkách kamzíka horského. Postupně zdomácněli, údajně jich před několika desítkami let žilo v Jeseníkách až 1000 kusů. Jenže je to nepůvodní druh, který podle správy CHKO spásá vzácné byliny, ničí stromy a způsobuje erozi půdy. Ochranáři tak požadují vyloučení kamzíků z rezervace, tedy jejich postřílení. Obrázek ať si každý udělá sám.