články

Na rozdíl od mnoha jiných arménských kostelů je Geghard snadno dostupný i z hlavního města Jerevanu, přesto, jako by stál na konci světa. Přeháním, vím, nuže, alespoň stojí ve skalách na konci silnice, která dále údolím Azat nepokračuje. Před vstupem do areálu prodávají místní babičky koláče a další pochoutky, o případném nákupu ale budeme uvažovat až po prohlídce. Vstup do klášterů je v Arménii zdarma a na první pohled je patrné, že v arménských klášterech neplatí žádná omezení v oblékání, nebo je nikdo nedodržuje a nikdo se nad nedodržováním nepohoršuje. V Arménii chodí ženy do klášterů i v minisukních a s hlubokými výstřihy.

Vodopád Rinka je druhým nejvyšším ve Slovinsku. Jeho vody se řítí ze skal do hloubky 105 metrů, vysoko nad ním se tyčí amfiteátr vrcholů Kamnických a Savinjských Alp – Rinka dosahuje výšky 2433 metrů nad mořem, Skuta 2532. Vodopád v nadmořské výšce 1100 metrů je snadno dostupný z parkoviště v Logarské dolině pouze čtvrthodinovým pohodlným výšlapem, který je vhodný i pro rodiny s dětmi a seniory.

Na turistických mapách jméno vesničky Únětice donedávna chybělo. Ve známém Řivnáčově průvodci po království Českém z roku 1882 není o Úněticích ani zmínka, průvodce se věnuje nedaleké zřícenině Okoř, Levému Hradci a Roztokám. Ani počátkem 21. století nenalézali turisté důvod se v Úněticích zastavit, vždyť severozápadní okolí Prahy nabízí akraktivnější místa. Vše se začalo měnit v roce 2011, kdy manželé Tkadlecovi obnovili zašlou slávu Únětického pivovaru.

Odkud pochází jméno Klatovy? Prý od jakéhosi Klata, mocného velmože. Pokud je to pravda, musel to být pořádný chlapík, když po něm město královské pojmenovali. Ale strčme Klata rovnou do říše pohádek a legend. A tak zbývají další dvě verze: „Klaty“ bývaly včelí úly nebo pařezy, které zbyly po šumavských lesích, když se nově založené město rozrůstalo. Nejpravděpodobnější je poslední verze: protože ves Klatov stála na výhodném místě na cestě do Bavorska, král Přemysl Otakar II. zde kolem roku 1260 založil královské město. Ves se stala jeho součástí a město dostalo název Klatovy.

Jan Záhořík pracuje na Katedře historických věd na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se mj. etnickými konflikty v severovýchodní Africe a dějinami Etiopie, země, která bývá považována za kolébku lidstva. Jan Záhořík je v Etiopii jako doma, navštívil ji již třináctkrát. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se rozpovídal o turisty opomíjených místech, pochválil etiopské pivo a především radí, jak se pohybovat Etiopií a jak se v Etiopii chovat.

Vladimír Plešinger je autorem řady cestopisných knih a článků především z Afriky a Jižní Ameriky. Za Knihu Konga z roku 2007 dostal Cenu Egona Erwina Kische. V rozhovoru pro www.cestomila.cz jsme se zaměřili na Etiopii, zemi, která bývá považována za kolébku lidstva. Vladimír Plešinger vydal na základě svých zkušeností z pobytů a cest v Etiopii knihu Na střeše Afriky, která vyšla před dvěma lety v Nakladatelství Jo­ta.

V zimních měsících je zámek v Jindřichově Hradci uzavřen, na prohlídku je nutné počkat do začátku dubna. A tak zbývá více času na poznání hradeckých domů a ulic. Při toulkách uličkami a náměstími Jindřichova Hradce mě vedla kniha „Jindřichův Hradec – pod střechami domů“, v níž jsem si pročítal nejen architektonické popisy jednotlivých domů, ale především poutavě podanou historii, přibližující bývalé obyvatele i krámky či dílny, žijící v jejich krásných zdech. Ta historie není nudná, naopak, přenášela mě hlouběji časem a přibližovala život měšťanů, obchodníků, vojáků, diplomatů i prostých lidí. Bylo zábavné číst si historky o obyvatelích města právě před domy, v nichž se odehrály.

Tento článek nebude pouze vyprávět o krásách Dolního Štýrska (Štajerska), ale poradí s praktickou otázkou – kde se ubytovat. Nápověda – místní moderní a barevné hostely překvapí a potěší. Nejen peněženku – v zemi, kde je ubytování obvykle nečekaně drahé – ale také mladou duši, hostely mají svou historii, jsou moderní, barevné, čisté, mají spoustu výhod včetně zapůjčení kol v ceně a řídí je pozitivně naladění lidé (alespoň jsem je takové potkal). Slovinské hostely jsou místem setkání mladých a kultury. Tak jsem je poznal, rozhodně to nejsou nějaké levné, sešlé a napůl ztracené podniky.

V roce 1333 udělil král Jan Lucemburský Německému Brodu právo várečné, jímž se majitelům domů uvnitř hradeb povolovalo vařit pivo. Pivo se ve městě, které nese v současnosti jméno svého nejslavnějšího občana, vaří dodnes a havlíčkobrodský pivovar je pokračovatelem jedné z nejstarších tradic v republice – majiteli se po pádu komunistického režimu stali potomci původních právovárečníků, jak napovídá název Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod a. s. A jak pojmenovat havlíčkobrodské pivo? Rebel, jak jinak ve městě, v němž žil Karel Havlíček Borovský a kde se narodil i Pavel Landovský.

Právo vařit pivo ve svých vlastních domech obdrželi freistadtští občané už v roce 1363 od vévody Rudolfa IV. (jeho manželkou byla Kateřina Lucemburská, dcera Karla IV. a Blanky z Valois) a týkalo se každého, kdo vlastnil dům uvnitř freistadtských hradeb. Historie současného pivovaru se začala psát koncem roku 1770, kdy se majitelé domů dohodli s obcí na zakoupení pozemku za hradbami pro stavbu nového pivovaru. Aby ochránili svá práva, spojili se majitelé 149 domů do společnosti „Braucommune in Freistadt“. Práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy jsou platné dodnes, což je ve světě globalizace až neuvěřitelné. Společnost je považována za poslední svého druhu v Evropě.

V Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur je od 28. listopadu otevřena výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně, která představuje vzácné předměty ze sbírek Národního muzea historie Ázerbájdžánu z doby od starověku po 19. století. Návštěvníci se přenesou do této starobylé země díky jedinečným archeologickým nálezům, mezi které patří například keramické nádoby či půvabné bronzové figurky. Svou barevností a rozmanitostí zaujme i kolekce ázerbájdžánských koberců a atmosféru dokreslují překrásné hudební nástroje, šperky a ukázky tradičních oděvů.

„Posvátného hada Dambalu představují při vúdúistických obřadech hunsi, které jsou mu zasvěceny. Tyto dívky si lehají na zem a těžce – prý jako had – dýchají. V některých chrámech jsou hadi na počest Dambaly chováni, v jiných vúdúistických komunitách se konají procesí, při nichž věřící nesou v rukou živé hady.“ Tak vypráví Miloslav Stingl o obřadech vúdú, kterých se na Haiti zúčastnil. Kniha Vúdú, zombie, karnevaly ale není pouze vyprávěním o tajuplném vúdú, které v Evropanech vyvolává strach a spoustu nezodpovězených otázek.

Route 66 je patrně nejproslulejší silnicí světa. Rolling Stones dokonce skladbu Get Your Kicks On Route 66 zařadili jako první píseň svého prvního alba. Route 66 je nejenom snem všech milovníků motorismu, ale i milovníků americké historie. Nepochybně málokdo z těch, kteří projeli Route 66, to zvládli tak stylově, jako Vít Moudrý. Po třech letech příprav a zdokumentování starých, neznámých tras, si užil slavnou Route 66 ze sedla stejně slavného Harley-Davidsona Road King Classic a navíc po dalších čtyřech letech práce vydal knihu Expedice Route 66 – 5000 mil legendami USA. Právě o Expedici Route 66 vyprávěl Vít Moudrý v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Auto necháváme na parkovišti pod Bukovcem a vyrážíme směr osada Jizerka a tradiční cestou dále na Smrk, nejvyšší horu Jizerských hor (na české straně). Počasí napovídá, že jsme si na výlet opět nevybrali ten nejsprávnější den. Doufáme, že se mlha rozptýlí a Jizerky ze Smrku uvidíme. Nerozptýlila. A tak jsme se místo výhledy bavili historkami o proslulém pytlákovi Hennrichovi, kancléři prezidenta Masaryka Šámalovi i německém romantickém básníkovi Körnerovi. Se všemi se na Smrku a pod Smrkem setkáte.

V průvodci Lonely Planet jsem se dočetl, že region Štajerska (Dolní Štýrsko) se netěší u ostatních Slovinců zrovna velké přízni (rozuměj – cestovatelské). Místní obyvatele si prý dobírají tím, že je nazývají venkovskými balíky. Já jsem se mezi „venkovské balíky“ vypravil. Ochutnat jejich skvělá vína a za tajemnou atmosférou nejstaršího kartuziánského kláštera mimo Francii a Itálii, který byl založen téměř 200 let předtím, než kartuziáni dorazili do českých zemí.

Doc. PhDr. Ladislav Hladký, CSc. je vědeckým pracovníkem Historického ústavu Akademie věd ČR se zaměřením na dějiny jihoslovanských a dalších balkánských národů, zejména v 19. a 20. století a historii česko-jihoslovanských vztahů. Je jedním z autorů publikace Dějiny Slovinska, kterou vydalo Nakladatelství Lidové noviny a autorem publikace Slovinsko vydané nakladatelstvím Libri. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Ladislav Hladký rozpovídal o cestování Slovinskem, „národní“ hoře Triglav, slovinském Jeruzalemu, o blízkosti Čechů a Slovinců, kteří kdysi žili v jednom státě, známém masopustu Kurentovanje a také o historii a kultuře Slovinska.

Velenje je mladé a moderní město píše se v průvodcích a reklamních letácích, které mají do Titova města přilákat turisty. Ano, Titova města – Velenje se do roku 1990 jmenovalo Titovo Velenje a vřelý vztah ke komunistickému vládci bývalé Jugoslávie dosvědčuje největší socha Tita na světě na hlavním náměstí, které se jmenuje – Titovo (Titov trg). Město postavily tisíce a tisíce dobrovolníků na zelené louce. Říkají mu „Město v parku“ nebo „Socialistický zázrak“. Ideální město ideálního socialistického řádu. Vítejte v socialistickém skanzenu.

Symbolem města Ptuj je Orfeův památník stojící před městskou věží na náměstí Slovenski Trg. Mramorový sloup s reliéfy je vysoký pět metrů a je nejznámější a nejviditelnější připomínkou na římskou minulost Ptuje. Hlavním motivem zobrazeným na sloupu je příběh proslulého hudebníka a pěvce Orfea, jehož překrásná hra a tklivý zpěv dojaly i vládce podsvětí, který mu dokonce vydal milovanou ženu Eurydiku (zemřela po uštknutí hadem), ale, jak známo, vše dopadlo smutně… V současném Ptuji je naopak veselo, zvláště na Kurentovanje.

Ráno v Celje, to znamená „zajtrk prvakov“, jak říkají Slovinci, neboli po česku „snídaně šampionů“. Jednoduše – burek. Ve Slovinsku je burek populární snídaní (či svačinou), přestože není národním jídlem a specialitou, tedy není vysloveně „local“. Burek býval populární už za Osmanské říše a je dodnes nejen v Turecku, ale i v Bosně, Srbsku, Makedonii a leckde jinde, kam turecká noha v minulých staletích vkročila. Snídaně šampionů proto, že burek je dost kalorický a dodává tělu spoustu energie a síly, takže ze mne přes den bude jakási varianta Pepka námořníka.

Vyšebrodský klášter se v loňském roce „hodil do gala“ na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Díky výstavě byly vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn na roveň korunovačních klenotů a v němž je dle legend uschován i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Během mé loňské návštěvy – ještě před výstavou – byl Závišův kříž uschován v trezoru a při prohlídkách se ukazovala pouze obyčejná maketa. Nuže, vzhůru opět do Vyššího Brodu za křížem zvaným Závišův.