články

Doc. PhDr. Blanka Knotková-Čapková, PhD. je vedoucí katedry asijských studií na MUP a vyučující na katedře genderových studií FHS UK. Členka Genderové expertní komory, Sdružení přátel Indie a sdružení European Network of Bangladesh Studies, specialistka na genderovou problematiku v asijských kontextech, gender v literatuře a náboženství a indická kulturní studia. Je autorkou řady knih, mj. Obrazy ženství v náboženských kulturách, Dějiny Bangladéše a Angličtina z kouzelného sluchátka (angličtina pro nejmenší). S Blankou Knotkovou-Čapkovou jsme si povídali o vztahu „západního“ feminismu a islámu i o islámském feminismu.

Jako by starověký Řím povstal v plné kráse. Ne, nikoli v Římě. Mérida, tak se jmenuje to město, možná římštější než Řím. Projít se několika ulicemi a nenarazit na antickou minulost, zdá se v Méridě nemožné. Ohromující divadlo, nejdelší římský most přes řeku Guadianu se 60 oblouky, akvadukt (přestože Pont du Gard to není), Dianin chrám, v němž si kdysi jeden zbohatlík postavil v 15. století palác, Trajanův oblouk, amfiteátr pro gladiátorské zápasy, vila Mitreo s úchvatnými mozaikami, hipodrom pro závody vozatajů pro 30 tisíc lidí, starověké ulice v podzemí, pohřební kolumbárium. S výjimkou samotného Říma se žádné jiné španělské ani italské město nemůže pyšnit tolika památkami na časy římské.

Zapomenutá vesnice státu Chin, 8hodinová cesta džípem, oběd v chatrči se slepicemi, starý horský kmen s dětskými tvářemi i potetovanými ženami, úchvatný výhled do Myanmaru, Bangladéše a na indické hory. Taková je Mount Victoria. Krásná i drsná a také živá a nepředvídatelná.

Z Prahy do Cáceresu na konec Španělska. Nejprve let z Prahy do Madridu… ty Pyreneje! Pico de Aneto a jeho ledovec téměř přímo pod námi. Španělská krajina zdála se z výšky taková kulturní, narýsovaná políčka, přehrady, pastviny, jako by ji opečovávali už nejméně dva tisíce let, to je od časů starých Římanů. Cesta z letiště nemůže být jednodušší, hned u východu vidíme značku metra, pár jezdících schodů a jsme u vchodu. Obsluha automatu na jízdenky rychlá, kdo nevládne španělsky, přepne na angličtinu. Zvolí se nejprve místo odjezdu, poté stanice výstupu a automat oznámí cenu. Z letiště i na letiště je příplatek 3 eura, jinak stojí cesta i s více přestupy a přes celý Madrid asi 2 eura.

Asi 14 km západně od Cáceresu leží Natural Monument Los Barruecos. Každému propagačnímu materiálu dominují čápi, jenže je konec léta a čápi přiletí až v zimě. Na žulových skalách, které eroze formovala stovky milionů let, trůní opuštěná hnízda. Musí to být zážitek, toulat se cestičkami parku a mít nad hlavami čapí rej. Ve druhé polovině září je park vyprahlý, vody méně než v jiných ročních obdobích, přesto si užíváme toulání touto zvláštní krajinou – žulová skaliska a keře na březích vodních nádrží, které lidé v těchto místech stavějí už od 16. století. Nad vodou sem tam prolétne volavka nebo jiný vodní pták. A na březích se pasou koně.

Za parného odpoledne se pasáčkovi pomalu klížila víčka. Před ním se rozprostírá starobylé městečko Trujillo, obehnané červenými hradbami. Pod oslnivými slunečními paprsky se rýsují mohutné bašty prastaré citadely. Stará pověst vypráví, že tu kdysi, před dávnými časy, rozbil válečný tábor sám Julius Caesar s kohortou římských legionářů. Pasáček to město nemá v lásce, i když tam spatřil světlo světa. A tak zvedá unavené oči výše a výše a bez zájmu sleduje hru lehkých bílých obláčků. Fouká do nich vítr a mění je v podoby podivných rytířů, pádících na válečných ořích do nekonečných dálav. Jiné se seskupují do houfu a plují jako plachetnice nebo těžkopádné galéry pomaličku po blankytném nebi někam k jihu.

Ve Španělsku žije na 90 procent všech evropských supů. Jedna z velkých supích kolonií hnízdí v národním parku Monfragüe (vyslovuje se Monfraue) v Extremaduře na jihozápadě země. Více než 500 párů supů bělohlavých a přes tři stovky párů supů hnědých, což je možná nejširší populace na světě. Desítky supů nám najednou létají nad hlavami, v silných dalekohledech to v některých okamžicích vypadalo, že supi nalétávají přímo na nás.

Poslední hodiny před odletem a kam vlastně v Madridu… Plaza de Toros de las Ventas, proslulá madridská aréna. Nikdy jsem nebyl na býčích zápasech, přestože jsem již v několika arénách stál. Býčí zápasy jsou kontroverzní záležitost. Nemýlím-li se, mívali je v oblibě Ernest Hemingway i Francisco Goya. A Karel Čapek kdysi napsal: „Lidi, nemohu si pomoci, něco na tom je; něco velikého a krásného“.

Vinice v centru Kolína, kdo by to očekával. Říkají tomu parkán, nepochybně po právu, vždyť jsem na hradební linii města, právě tady za mnou se kdysi táhly kolínské hradby. Vinohrad zde stával již v minulosti, pečoval o něj poslední kolínský rabín Richard Feder. Běžně přístupný parkán není, zavedou vás tam během prohlídky kolínské synagogy.

Nepřístupná a pod vládou despotických vraždících generálů – tak jsme znali po celá desetiletí turisticky nejméně dotčenou zemi jihovýchodní Asie – Myanmar. Časy se ale mění a dnešní Myanmar už není tolik tajemný a neznámý. Naopak, Myanmar zaplavují turisté z celého světa a z kdysi nedostupné země se stala lákavá turistická destinace. Nakladatelství Rough Guides vydalo v únoru svého prvního průvodce Myanmarem a trvalo jen několik měsíců, než ho nakladatelství JOTA přeložilo a vydalo v češtině.

V kempu se setkává snad celý Balkán (nejen, také Novozélanďané, Izraelci, Češi, pestrá směs). Kolem mne jsou Slovinci, Chorvati, Bosňáci, Srbové atd. A v přátelském rozpoložení, stará nepřátelství se – alespoň na raftu – zdají dávnou minulostí. Terasa nad řekou je úchvatné místo, ráno nad ní sestupuje mlha, bouřící vody jsou ledově čisté, modrozelené, na druhém břehu neprostupná zeleň, lidskou rukou snad nedotčená, atmosféra jako v pralese, vlastně, jsme téměř v pralese, v hlubokých lesích kolem řeky žijí medvědi i vlci. A ta večeře… přesvědčovali mne, že tady na bosensko-černohorské hranici se připravuje nejlepší jehněčí na Balkáně, co tedy mohlo být k večeři jiného než právě jehněčí. Se salátem, srbským pivem Lav a těšením se na ranní řeku.

Horolezecká helma je pravděpodobně nejdůležitější bezpečnostní prostředek vysokohorského turisty. Její nákup a nošení se určitě nevyplatí podcenit a ač možná nebudete za frajery, kterým v poledním slunci vanou rozpuštěné kadeře na pozadí rozeklaných skal, možná, na rozdíl od takového fotogenického borce, přežijete celý výstup bez úhony. Zkušení horští průvodci nedají na helmy dopustit a někteří je vytahují už na turistických cestách ve vyšších polohách Tater, nemluvě o Alpách či Dolomitech. Helmu by měl zkrátka používat každý, kdo se pohybuje v místech, kde hrozí pád kamení, suti nebo třeba lezecké výzbroje či ledu.

Trnovačko jezero je prý nejkrásnějším jezerem Balkánu. Nevím, kolik dalších jezer takto reklamní letáky pojmenovávají, ale vyvrátit toto tvrzení bude přetěžké. Zvláště při pohledu na horské jezero ve tvaru srdce obklopené vápencovými štíty dosahujícími výšky přes 2300 metrů. Na výletě překračujeme hranici mezi BaH a Černou Horou, ale není se čeho obávat, nebýt mapy a cedule na stromě Država Crna Gora, nic bych netušil. Žádné dráty, žádná varování, žádná budka s pohraničníkem.

Druhý díl vyprávění o deltě Neretvy, kterou místní obyvatelé někdy nazývají chorvatskou Amazonkou. Objevil jsem ideální místo pro kiteboarding a divoké pobřeží s brakickou vodou, jehož obyvatelé se v minulosti živili řemeslem pirátským a diktovali podmínky i Nejjasnější republice benátské. Vypravil jsem se výše do hor nad pobřeží do olivových hájů a ke starému hřbitovu s pozoruhodnými náhrobky, kterým se říká stećci a jsou rozšířené především v Bosně a Hercegovině.

Vyslovíte-li ve společnosti jméno Konopiště, asi každého okamžitě napadne synonymum – František Ferdinand d´Este. Prohlídky zámku jsou rozděleny do několika okruhů, nejprve jsem zvolil 1. okruh – salóny jižního křídla. Prohlídka začíná v lovecké chodbě se stovkami zvířecích trofejí, které svědčí o extrémní lovecké posedlosti následníka trůnu. Historky o zvířecích masakrech nám sice pan průvodce nevyprávěl, ale najdeme je v mnoha pramenech. A najdeme v nich i informace o arcivévodově cestě kolem světa.

Necelých sedmdesát kilometrů východně od Mandalaje na hranici Šanských hor leží městečko zvané Pyin Oo Lwin. Nadmořská výška 1100 metrů má nemalý vliv na jeho příjemné klima. To si v koloniálních dobách užívaly i britské jednotky a tradiční koloniální stavby a věž s hodinami anglického stylu dodnes napovídají silné britské dědictví. A jaký byl náš den v Pyin Oo Lwin – orchidejový park, bambusová buš, motorkářská jízda s místnímu kluky, vodopády s duhovou clonou a melounová sladká tečka na konec.

Slavný detektivní příběh baskervillského psa se stal pro generace čtenářů pozvánkou do pochmurného kraje dartmoorských blat. Publikace Nakladatelství Brána Po stopách Sherlocka Holmese – ač to název nenapovídá – je vlastně podrobným cestopisem, který zavede čtenáře do tohoto tajuplného kraje v jižní Anglii. Kraje, kterému vytvořil věčný pomník Arthur Conan Doyle. A právě světově úspěšná detektivka stála i u počátku zájmu autora Františka Nepraše o svérázný kus země v hrabství Devon.

Když jsem vystoupil z letadla v Dubrovníku, byl jsem najednou obklopen tisícovkami milovníků krásného chorvatského pobřeží, mířících za odpočinkem a mořem. Takové Chorvatsko zná pravděpodobně každý. Přibližně hodina jízdy autem od Dubrovníku směrem na Split… a jsme v městečku Opuzen, centru úplně jiného Chorvatska. V království Hajduku, kde uvidíte staré rybáře, jak ošetřují své sítě, kde se soutěží ve vaření rybího guláše, pluje na starých loďkách po chladných a čistých vodách rozvětvené říční delty, kde lze pozorovat stovky druhů ptáků včetně orlů a pelikánů, pěstuje se dobré víno a olivy a kudy před sto lety na své poslední cestě do Sarajeva plul František Ferdinand d´Este. Vítejte v deltě Neretvy, kterou místní obyvatelé někdy nazývají chorvatskou Amazonkou.

Mezi nejoblíbenější destinace Čechů patří bezpochyby Chorvatsko. Turistická sezóna se rozjela naplno a za krásami Jaderského moře vyráží autem desítky tisíc Čechů. Pokud se chystáte na svou první cestu, připravili jsme pro vás přehled 4 důležitých věcí, na které byste neměli zapomenout.

Slavný detektivní příběh baskervillského psa se stal pro generace čtenářů pozvánkou do tajuplného a pochmurného kraje dartmoorských blat. Kniha Arthura Conana Doyla stála i u počátků zájmu Františka Nepraše o svérázný kus země v hrabství Devon. František Nepraš se na dartmoorská blata a do jejich okolí vydal již desetkrát a výsledkem jeho dlouholetého poznávání je kniha Po stopách Sherlocka Holmese, která na jaře vyšla v nakladatelství Brána. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví František Nepraš o atmosféře blat, místech, která jsou spojena s proslulým detektivem, popisuje nejen místní bažiny a další přírodní pozoruhodnosti, ale také lidi, jejich jídlo a třeba i pivní kulturu. Doporučí svá oblíbená místa na blatech včetně tórů a vypráví o českých válečných stopách, které v Dartmooru objevil.