články

Jak název napovídá, Sequoia National Park je domovem sekvojovců obrovských, nejmohutnějších živých organismů planety. Sequoiadendron giganteum se dožívá požehnaného věku 2 až 3 tisíc let (nejstaršími stromy ale sekvojovce nejsou) a zlatý věk prožíval v časech druhohor, kdy se po Zemi proháněli dinosauři. Přes svou velikost mají malé a na první pohled docela obyčejné šišky (velikost do 7 cm), které se samozřejmě v parku nesmějí sbírat. Turisté ale spíše obdivují a odvážejí ty největší šišky dlouhé až 50 cm, které ovšem nejsou ze sekvojí, ale z místních borovic.

Malířka a fotografka Barbora Šlapetová podniká společně se sochařem (a manželem) Lukášem Rittsteinem již 18 let výpravy do Západní Papuy a Papuy-Nové Guiney za domorodými kmeny. Jejich výstava s názvem Všechno je jinak v Centru současného umění DOX v Praze představuje střet dvou odlišných světů – domorodé kultury a současné civilizace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Barbora Šlapetová o tom, jak propojili pravěk se světem kosmonautiky, jak do jejich příběhu vstoupil Václav Havel, co pro ně znamená přátelství s domorodci, jak pátrají v jejich duši a dodává, že… jednou snad poletí starý papuánský náčelník do vesmíru.

Barbora Šlapetová a Lukáš Rittstein již 18 let podnikají výpravy do Západní Papuy a Papuy-Nové Guiney za domorodými kmeny. Jejich výstava s názvem Všechno je jinak v Centru současného umění DOX v Praze představuje střet dvou světů – domorodé kultury a současné civilizace. V letech 2012 a 2013 oba umělci zprostředkovali setkání přírodních lidí kmene Yali Mek s astronauty z NASA. Toto setkání zachycuje film Jana Svěráka Cestování dýmem, který má na výstavě premiéru.

V Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur se na nové výstavě Bhútán – země blízko nebe návštěvníkům představí unikátní předměty z Bhútánského království. Návštěvníci budou mít vůbec poprvé v České republice možnost obdivovat jedinečné historické i současné doklady bhútánské kultury ze sbírek Královské textilní akademie v Thimphu. Hornaté království na výstavě přiblíží nejen krásné šperky a obdivuhodné výrobky tkalcovského řemesla, ale také fotografie této tajuplné země. Výstava se návštěvníkům otevře v pátek 13. března 2015.

I letos na jaře Plzeň ožije arabskými tóny, chutěmi, vůněmi a barvami. Již pošesté bude hostit FESTIVAL ARABSKÉ KULTURY, jehož hlavní týdenní program se uskuteční v Plzni ve dnech 10.–17. dubna a jeho ozvěny proběhnou následně 23.–25. dubna v Praze. Tématem šestého ročníku bude ŽENA.

Na území České republiky se dochovalo přes tři sta židovských hřbitovů. Navštívil jsem desítky z nich – v Praze, Mikulově, Holešově, Třebíči, Telči atd. Některé z nich nedaleko městských center, další i kilometry od měst a vesnic a dokonce v lesích neboť bývaly časy, kdy směly být židovské hřbitovy založeny až za hranicí katastru. Také židovský hřbitov v Humpolci má krásnou polohu, nachází se téměř kilometr východně od Horního náměstí a asi v polovině cesty ke zřícenině Orlík na naučné stezce Březina.

Lenka Philippová vyučuje náboženství africké diaspory na Karlově univerzitě. Ve svém dizertačním projektu se věnuje křesťanským kořenům rastafariánského hnutí a je naším předním odborníkem na afrokaribská náboženství. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o jazyce rastafariánů, návratu Krista v osobě etiopského císaře Haileho Selassieho, hnutí Back to Africa a nevynechává uctívání posvátné marihuany. A dodává, že její užívání bude v nejbližší době na Jamajce legální.

Je vždycky nemilé, když nás během cesty na vytouženou dovolenou potkají nějaké nepříjemnosti. Zácpa cestou na letiště, zapomenuté doklady, ztracené letenky, opožděný či přesunutý let, příliš objemná zavazadla, komplikace během letu, ztracený kufr, neplatná rezervace hotelu a kdoví co všechno. Jistě všechny tyto nečekané události dokážou očekávané chvíle roku pořádně „osladit“ a nejednomu dovolenkáři přidělat vrásku na čele, šediny ve vlasech a na krásno celý výlet znechutit ještě před tím, než pořádně začal. Tato nepříjemnost pak bude jistě tvořit nevzhledný šrám na celkovém dojmu z cest. Pokud se ale vše nakonec v dobré obrátí a potíže se kladně vyřeší, následné uklidnění a nezapomenutelné zážitky z vydařené dovolené onu tmavou skvrnku stoprocentně zastíní.

Anita Balejíková je na Jamajce jako doma už od roku 2002. Je autorkou čtyř cestopisných knih o Jamajce a Jamajčané o ní tvrdí, že má černou (jamajskou) duši a že už patří mezi ně. Anita je zároveň turistickým průvodcem na Jamajce a nabízí itineráře, které překvapí svou originalitou. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví, že reggae převálcoval agresivní dancehall, že miluje nebezpečný Kingston a že si Jamajčany nakloníte zábavnou „easygoing“ povahou.

Na rozdíl od mnoha jiných arménských kostelů je Geghard snadno dostupný i z hlavního města Jerevanu, přesto, jako by stál na konci světa. Přeháním, vím, nuže, alespoň stojí ve skalách na konci silnice, která dále údolím Azat nepokračuje. Před vstupem do areálu prodávají místní babičky koláče a další pochoutky, o případném nákupu ale budeme uvažovat až po prohlídce. Vstup do klášterů je v Arménii zdarma a na první pohled je patrné, že v arménských klášterech neplatí žádná omezení v oblékání, nebo je nikdo nedodržuje a nikdo se nad nedodržováním nepohoršuje. V Arménii chodí ženy do klášterů i v minisukních a s hlubokými výstřihy.

Vodopád Rinka je druhým nejvyšším ve Slovinsku. Jeho vody se řítí ze skal do hloubky 105 metrů, vysoko nad ním se tyčí amfiteátr vrcholů Kamnických a Savinjských Alp – Rinka dosahuje výšky 2433 metrů nad mořem, Skuta 2532. Vodopád v nadmořské výšce 1100 metrů je snadno dostupný z parkoviště v Logarské dolině pouze čtvrthodinovým pohodlným výšlapem, který je vhodný i pro rodiny s dětmi a seniory.

Na turistických mapách jméno vesničky Únětice donedávna chybělo. Ve známém Řivnáčově průvodci po království Českém z roku 1882 není o Úněticích ani zmínka, průvodce se věnuje nedaleké zřícenině Okoř, Levému Hradci a Roztokám. Ani počátkem 21. století nenalézali turisté důvod se v Úněticích zastavit, vždyť severozápadní okolí Prahy nabízí akraktivnější místa. Vše se začalo měnit v roce 2011, kdy manželé Tkadlecovi obnovili zašlou slávu Únětického pivovaru.

Odkud pochází jméno Klatovy? Prý od jakéhosi Klata, mocného velmože. Pokud je to pravda, musel to být pořádný chlapík, když po něm město královské pojmenovali. Ale strčme Klata rovnou do říše pohádek a legend. A tak zbývají další dvě verze: „Klaty“ bývaly včelí úly nebo pařezy, které zbyly po šumavských lesích, když se nově založené město rozrůstalo. Nejpravděpodobnější je poslední verze: protože ves Klatov stála na výhodném místě na cestě do Bavorska, král Přemysl Otakar II. zde kolem roku 1260 založil královské město. Ves se stala jeho součástí a město dostalo název Klatovy.

Jan Záhořík pracuje na Katedře historických věd na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se mj. etnickými konflikty v severovýchodní Africe a dějinami Etiopie, země, která bývá považována za kolébku lidstva. Jan Záhořík je v Etiopii jako doma, navštívil ji již třináctkrát. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se rozpovídal o turisty opomíjených místech, pochválil etiopské pivo a především radí, jak se pohybovat Etiopií a jak se v Etiopii chovat.

Vladimír Plešinger je autorem řady cestopisných knih a článků především z Afriky a Jižní Ameriky. Za Knihu Konga z roku 2007 dostal Cenu Egona Erwina Kische. V rozhovoru pro www.cestomila.cz jsme se zaměřili na Etiopii, zemi, která bývá považována za kolébku lidstva. Vladimír Plešinger vydal na základě svých zkušeností z pobytů a cest v Etiopii knihu Na střeše Afriky, která vyšla před dvěma lety v Nakladatelství Jo­ta.

V zimních měsících je zámek v Jindřichově Hradci uzavřen, na prohlídku je nutné počkat do začátku dubna. A tak zbývá více času na poznání hradeckých domů a ulic. Při toulkách uličkami a náměstími Jindřichova Hradce mě vedla kniha „Jindřichův Hradec – pod střechami domů“, v níž jsem si pročítal nejen architektonické popisy jednotlivých domů, ale především poutavě podanou historii, přibližující bývalé obyvatele i krámky či dílny, žijící v jejich krásných zdech. Ta historie není nudná, naopak, přenášela mě hlouběji časem a přibližovala život měšťanů, obchodníků, vojáků, diplomatů i prostých lidí. Bylo zábavné číst si historky o obyvatelích města právě před domy, v nichž se odehrály.

Tento článek nebude pouze vyprávět o krásách Dolního Štýrska (Štajerska), ale poradí s praktickou otázkou – kde se ubytovat. Nápověda – místní moderní a barevné hostely překvapí a potěší. Nejen peněženku – v zemi, kde je ubytování obvykle nečekaně drahé – ale také mladou duši, hostely mají svou historii, jsou moderní, barevné, čisté, mají spoustu výhod včetně zapůjčení kol v ceně a řídí je pozitivně naladění lidé (alespoň jsem je takové potkal). Slovinské hostely jsou místem setkání mladých a kultury. Tak jsem je poznal, rozhodně to nejsou nějaké levné, sešlé a napůl ztracené podniky.

V roce 1333 udělil král Jan Lucemburský Německému Brodu právo várečné, jímž se majitelům domů uvnitř hradeb povolovalo vařit pivo. Pivo se ve městě, které nese v současnosti jméno svého nejslavnějšího občana, vaří dodnes a havlíčkobrodský pivovar je pokračovatelem jedné z nejstarších tradic v republice – majiteli se po pádu komunistického režimu stali potomci původních právovárečníků, jak napovídá název Měšťanský pivovar Havlíčkův Brod a. s. A jak pojmenovat havlíčkobrodské pivo? Rebel, jak jinak ve městě, v němž žil Karel Havlíček Borovský a kde se narodil i Pavel Landovský.

Právo vařit pivo ve svých vlastních domech obdrželi freistadtští občané už v roce 1363 od vévody Rudolfa IV. (jeho manželkou byla Kateřina Lucemburská, dcera Karla IV. a Blanky z Valois) a týkalo se každého, kdo vlastnil dům uvnitř freistadtských hradeb. Historie současného pivovaru se začala psát koncem roku 1770, kdy se majitelé domů dohodli s obcí na zakoupení pozemku za hradbami pro stavbu nového pivovaru. Aby ochránili svá práva, spojili se majitelé 149 domů do společnosti „Braucommune in Freistadt“. Práva a povinnosti vyplývající ze smlouvy jsou platné dodnes, což je ve světě globalizace až neuvěřitelné. Společnost je považována za poslední svého druhu v Evropě.

V Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur je od 28. listopadu otevřena výstava Ázerbájdžán – čarovná země ohně, která představuje vzácné předměty ze sbírek Národního muzea historie Ázerbájdžánu z doby od starověku po 19. století. Návštěvníci se přenesou do této starobylé země díky jedinečným archeologickým nálezům, mezi které patří například keramické nádoby či půvabné bronzové figurky. Svou barevností a rozmanitostí zaujme i kolekce ázerbájdžánských koberců a atmosféru dokreslují překrásné hudební nástroje, šperky a ukázky tradičních oděvů.