Pozůstatky starověké Pinary leží přibližně v polovině cesty z Fethiye do přímořského letoviska Kaş. Taxi Fethiye–Pinara stojí podle tabulek tam a zpět 100 eur (ano, podle tabulek, na smlouvání zapomeňte), což je drahý výlet. Pěšky je to daleko. U vstupu do areálu je parkoviště, vstupné se neplatí, zabloudí tam příliš málo turistů, aby se vyplatilo platit někoho v pokladně, možná potkáte během pár hodin jednoho člověka.

Pinara bývala jedním ze šesti nejvýznamnějších měst Lýkijské ligy (dále Xanthos, Patara, Olympos, Tlos a Myra), která se objevila na scéně ve 2. stol. před n. l. Mimochodem, v Listech federalistů je Lýkijská liga několikrát zmíněna jako jeden ze vzorů ústavy USA. Těchto šest měst mělo při hlasování po třech hlasech, menší města po dvou nebo po jednom hlase. Stojí za to vyšlápnout nejen k nečekaně zachovalému řeckému divadlu, ale i dále nahoru mezi zbytky zdí, sloupů, z výšky je i lepší výhled na divadlo, které má dodnes sedadla. Kapacita divadla byla přes 3000 diváků ve 27 řadách. Ruiny horní a dolní akropole, odeonu, agory, ve skále jsou vytesány desítky starověkých hrobek. Nejhonosnější hrobky vlastnily přední rodiny města, stály v nich sarkofágy, barevně vymalované stěny zdobily reliéfy, nechyběly oltáře plné darů do posmrtného života. Barvy ze zdí zmizely, ale britský archeolog Charles Fellows, který v první polovině 19. století prozkoumal ruiny starověké Lýkie, vyprávěl, že našel hrobky modře, červeně i žlutě vymalované.


Pinara, starověké divadlo


Pinara, lýkijské hrobky


Pinara, skalní hrobka

Britský archeolog Sir Charles Fellows má významné zásluhy na znovuobjevení starověké Lýkie. V roce 1838 prozkoumal pozůstatky lýkijských měst, pro Evropu tehdy neznámých. Jeho nejkrásnější nálezy jsou dodnes v Britském muzeu v Londýně, včetně památníku Nereid (z Xanthosu), dcer mořského boha Nerea (bylo jich 50–100 a jedna z nich – Amfitrité – se stala manželkou vládce moří Poseidóna). Památník pojmenovaný The Nereid Monument pochází přibližně z roku 380 před n. l. a je ozdoben krásnými sochami těchto mořských nymf oblečených pouze do lehoučkých, zdánlivě průsvitných tunik. The Nereid Monument je postaven ve stylu řeckých chrámů a pojmenován právě podle soch Nereid, které stojí v popředí mezi sloupy.


Pinara, starověké sarkofágy


Pinara, starověké sarkofágy


Pinara, skalní hrobka

Starobylou Pinaru obklopuje závoj tajemství a spekulací, existuje příliš málo věrohodných informací ze starověku. Nejprve se jmenovala Artymnesos, o původu jména Pinara se spekuluje, jeden zdroj vypráví, že zakladatelem města byl Pinarus, další popis tvrdí, že znamená „kulatý“ s odkazem na zaoblený tvar kopce, na kterém stálo. Pinara byla údajně osídlena v 5. st. př. n. l., pravděpodobně v důsledku přelidnění Xanthosu, o čemž psal o století později historik Manecrates. Když do Řecka vtrhla armáda krále Xerxa (480 př. n. l.), lýkijští vojáci bojovali na perské straně. V roce 334 př. n. l. se Pinara vzdala Alexandru Velikému, což bylo nepochybně moudré rozhodnutí vzhledem ke známým faktům, jak dokázal makedonský král zmasakrovat některá města, která se mu postavila na odpor. Po smrti Alexandra Velikého byla Pinara pod kontrolou Seleukovské říše, kterou založil jeden z jeho generálů Seleukos I. Níkátór. Později byla součástí Pergamského království, které jeho poslední panovník Attalus III. odkázal ve své závěti v roce 133 př. n. l. římské republice. Chtěl tím zabránit občanské válce po své smrti, a navíc si byl vědom toho, že římská moc by na jeho panství brzy stejně dopadla. Za římské vlády byla Pinara ve 2. a 3. století těžce poškozena zemětřesením, vždy se z nich vzpamatovala a začalo se v ní brzy šířit křesťanství, jsou dokonce známá jména některých biskupů od 4. století. Pinara byla postupně opuštěna zřejmě až v 8. století, kdy region intenzivně napadala arabská vojska sjednocená pod vlajkou islámu.

Nikde nikdo, slunce svítí, proč se neposadit na schodech divadla a nepřečíst si kousek Homérovy Iliady, je dostupná na internetu. V Pinaře se totiž šířil kult lýkijského hrdiny trójské války, jmenoval se Pandarus a údajně právě z Pinary pocházel. V Iliadě je zobrazen jako mocný válečník, obávaný lučištník a jeden z hlavních ochránců města. Zabil ho Diomédes, král Argu, jeden z nejstatečnějších řeckých bojovníků, kterého před Pandarovými šípy chránila bohyně Athéna, dcera nejvyššího boha Dia. Netuším, co komu Pandarus udělal, ale ve středověkých vyprávěních a historkách se z hrdiny stává jednoznačně negativní postava. A později i William Shakespeare ho ve hře Troilus a Cressida vykreslil jako servilního a oplzlého člověka. Však se termín „pander“ díky tomu dostal i do angličtiny, znamená „kuplíř, pasák“. Příběh Troila a Cressidy se ovšem neobjevuje v žádných řeckých mýtech, vymyslel si ho francouzský básník Benoît de Sainte-Maure ve 12. století. Troilus byl nejmladším synem trojského krále Priama, milenci si slíbili věčnou lásku, ale Cressida se později zamilovala do Dioméda, který ji dostal jako válečnou kořist, což Troilus zjistil. Cressida se tak stává archetypem nevěrné milenky. Zamotává se do toho ještě její otec Kalchás, věštec a údajný trojský přeběhlík. Homér o něm píše, že znal věci minulé, přítomné i budoucí a dokázal vyložit božská znamení a zdánlivě nepochopitelné jevy. Kalchás byl věštcem, na kterého se obrátil král Agamemnón připravený s flotilou více než tisíce lodí vyplout k Tróji. Kalchás králi vysvětlil, že bezvětří je trestem bohyně Artemis, protože ji Agamemnón urazil zabitím její laně. Vykoupit se mohl pouze obětováním vlastní dcery.

Každopádně, Pinara je ideálním místem, pokud si chcete užít starověkou památku, ruiny dávného důležitého města, a zároveň se chcete vyhnout davům a užít si i zelenou přírodu, v klidu posedět pod modrou oblohou s výhledem na hory v pozadí. Ruiny jsou v současnosti téměř nerušené, rozházené a ponechány tak, jak spadly, jak byly vyrabovány, nebo jak je ničila opakovaná zemětřesení.