články - Asie

„Dokud neuvidíš Nikko, nepoznal si, co je krásné“ – říká jedno staré japonské přísloví. Ve starobylém Nikku se Japonci obracejí ke své ztracené minulosti, v Nikku ožívají nepokořitelní samurajové.

„Máte možnost navštívit jen tu pozlacenou část Barmy, kterou vám chce vojenský režim ukázat“ říká ředitelka Burma Center Prague Sabe Amthor Soe v rozhovoru pro www.cestomila.cz. Vypráví o turistice v Barmě, barmském venkovu, starém královském městě Pugan, o pomoci pronásledovaným barmským menšinám a násilí vládnoucí vojenské junty.

Bylo by fascinující proplouvat kanály starého města šogúnů, ale Edo nenávratně zmizelo v dávných časech. Místo něj je zde velkolepé Tokio. Takové, jaké je popsal v knize „Skrytý řád – Tokio v průběhu 20. století“ architekt J. Ašihara, který se sám na modernizaci válkou zničeného města podílel. Ašihara srovnával jakýsi vnitřní skrytý, těžko zachytitelný a od minulosti odpoutaný řád japonského velkoměsta se starším řádem Paříže, výrazně viditelnějším, ale omezujícím, zastaralým a zkostnatělým. Na druhé straně viděl tokijský řád jako tvořivý a progresivní, otevřený postmoderní době.

Naše první dojmy z Vietnamu? Šílené dusno, neskutečný provoz na ulicích a spousta chuťových lákadel vyzývajících k ochutnání. Z hanojského letiště se dostáváme do centra městským autobusem, jehož jízdné je proti ostatním možnostem přepravy vysloveně legrační – v přepočtu kolem tří korun za hodinovou jízdu. Letištní zastávku autobusu ale není snadné najít, zastavuje na neznačeném místě pod mostem.

Jaká byla návštěva Jordánska před 45 lety? Prohlédli jsme si mj. staré jeruzalémské město, Hebron, Betlém, Jericho. Nepletu se, všechna ta místa byla tehdy v Jordánsku. V první arabsko-izraelské válce po vyhlášení státu Izrael totiž obsadila jordánská vojska jak tzv. Západní břeh, tak starou čtvrť Jeruzaléma. Teprve v roce 1967 v Šestidenní válce vybojoval tato území Izrael.

Jaký byl Libanon před 45 lety? Zemi se přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“ a metropole Bejrút byla pravděpodobně nejturističtějším arabským městem, kterému se přes vzrůstající napětí mezi muslimy a křesťany říkávalo „Paříž blízkého východu“. Do libanonských hor se jezdilo lyžovat a reklamy oznamovaly, že tentýž den můžete sjet z hor a vykoupat se v teplém moři.

Jaká byla Sýrie před 45 lety? „Berno, Berno“, volali na nás občas (podobně jako v Iráku) místní venkované, když se dozvěděli, že jsme z Československa. Odkud pocházely jejich zbraně rozhodně neztráceli přehled. Palmyra byla prosta turistického ruchu. Ruinami říše pověstné královny Zanúbije, zničené římskou vojenskou mocí ve 3. století, jsme se toulali zcela sami.

V devadesátých letech minulého století byly atoly Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air opuštěným rájem v tropickém moři, kde se usazovali první potápěči v bambusových chatrčích. Po 20 letech je opuštěnost minulostí, ale lenivá atmosféra poležení na ratanových pohovkách v horkém bělostném písku nezmizela.

Jaký byl Írán na konci 60. let? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Ze stovek starých diáků jsem připravil devatenáct, které mapují cestu přes Teherán, Isfahán, Ahvaz, Susy, Hamadán a Qom. Mešity a náměstí nesly šáhovo jméno (dnes jsou přejmenovány po imámu Chomejním), intelektuální kruhy podléhaly marxistické ideologii a opoziční spisovatelé emigrovali do Moskvy. A západní archeologové postupně představovali světu poničené perské památky.

Divoké a nebezpečné bývaly jižní oblasti Arabského poloostrova ovládané beduínskými kmeny. Svědčí o tom i bojovné beduínské verše: “Nepřítel do písku sražený je potravou kulhavé hyeny a sní svůj poslední sen…“ Současný Omán je ale pohostinnou zemí, jejíž obyvatelé zapomněli na svou horlivou válečnickou a náboženskou minulost.

Akko je prastarým městem, je známo již z dob faraona Thutmose III., což je 3500 let zpět. O Akku se dočteme i v Bibli – v knize Soudci 1:31 je zmíněno jako jedno z měst, která se Izraelitům nepodařilo dobýt. S Akkem je spojena historie Alexandra Velikého, Římanů, křižáckých válek i Napoleonových tažení. Dnes je Akko židovsko-arabským městem, které je dáváno za vzor soužití obou znesvářených komunit.

Pár kilometrů před Kolayatem se na nás z křoví vyřítila tlupa pouštních dětí. Nejprve poskakovaly jen tak kolem a pak se vrhly na vozík a… pokusily se ukrást vodu. Ten loupežnický pokus doprovázely šíleným jekotem a povykováním. Děda na ně něco křičel a švihal je bičem, zatímco já se s nimi přetahoval o plastikové láhve, dědův kanystr s vodou a o meloun.

V drobných výhoncích mladé rýže na každém poli,
začal se psát příběh života úrody.
Je velká, plná a rozvitá. Vzduch, země, vítr i světlo,
Všichni ji znají – zdá se, že stísněné uličky času stačit jí nemohou…
Vypůjčil jsem si verše Rabíndranátha Thákura, neboť podobně jako příběh života úrody, plyne a opakuje se příběh života Indie. Když jsem putoval Indií poprvé, všímal jsem si její odlišnosti a nepochopitelnosti, a přehlížel mnohé z toho, co sdílí lidstvo po celém světě. Má druhá pouť mě zavedla na indický venkov a do zapomenutých končin pouště Thar v Rádžasthánu, kraje plného usměvavých a milých lidí, kteří jsou vždy nakloněni přátelskému setkání.

Poprvé jsem Gunung Agung uviděl z boeingu indonéské společnosti Garuda, kterým jsem letěl na ostrov Lombok. Nejvyšší sopka ostrova Bali (3142 metrů) jakoby byla přilepena nad mraky a tvářila se jako matka všech hor. Však se tak také jmenuje, Gunung Agung znamená Hora Matka.

V blízkosti Šírázu leží tři významné starověké lokality – Pasargadae (Pasargády), Persepolis a Naghsh-e Rostam (Nakš-e Rostam). Protože mezi nimi neexistuje žádná veřejná doprava, je komplikované navštívit je v rámci jednodenního výletu. Nejdražší variantou je pronajmutí taxíku na celý den, protože šírázští taxikáři, vědomi si blízkosti starověkých památek, nastavují laťku vyjednávání na íránské poměry odporně vysoko.

Na mapě jihovýchodní Asie připomíná hlavu slona. A Thajské království, či Siam, jak se mu říkalo v minulosti, je skutečně zemí slonů. Ti nejvzácnější – bílí – jsou symbolem královské moci a ve svém soukromém chovu je drží panovník Rama IX. Ale první, co cizinec, který právě přiletěl do hlavního města Bangkoku uvidí a ucítí, nejsou sloni, nýbrž typické prvky asijských velkoměst – neskutečný chaos a smog.

Barma se svou svébytnou kulturou, úchvatnými památkami a panenskou přírodou zůstává dosud nedotčená negativními aspekty masové turistiky a prodchnutá duchovnem. Barmánci jsou neuvěřitelně přátelští a pohostinní. Kdo někdy navštívil Barmu, bude ji už vždy nosit ve svém srdci. Zároveň však v Barmě panuje jedna z nejkrutějších diktatur na světě. Vojenská junta ovládá zemi s neskrývaným terorem a brutalitou.

Když mě kamarádka Kelly pozvala na svoji svatbu do Jižní Koreje, měla jsem radost a začala jsem zařizovat vše potřebné. Do svatby zbývalo několik měsíců a tak byl na organizaci dostatek času. Protože jsem neznala specifika asijských svateb, bombardovala jsem pravidelně Kelly otázkami ohledně jejich zvyků, našeho oblečení, svatebního daru apod. Kelly však vůbec nereagovala. Asi tak po čtvrtém dotazu na to samé, Kelly stručně odpověděla: s tím si nelam hlavu. Když jsem se ptala na detaily svatby, co a jak plánují, odpověděla: nevím, všechno zařizuje moje wedding planner. Nebyla jsem z toho příliš moudrá, nicméně do Soulu jsme si vezli „sváteční šaty“ a svatební dar a čekali, jak se vše bude vyvíjet.

Borobudur je učebnicí buddhismu vztyčenou k věčné slávě svého učitele. Terasy Borobuduru jsou zdobeny basreliéfy ze života Buddhy a odhalují výjevy z jeho pouti, včetně předchozích vtělení, známých jako džátaky, jeho narození královně Máje v Lumbiní v Nepálu, při němž se jeho matka ve stoje držela větví a také ze života, v němž se z muže, oddávajícího se luxusu a fyzickým požitkům, stal nejpřísnější asketa a posléze ten, jehož volají Buddha – Probuzený.

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.