Z letiště Bena Guriona u Tel Avivu je to do Akka na samém severu Izraele asi 100 minut přímým vlakem. Doprava je tedy jednoduchá, cesta stojí asi 250 korun. Jen počítejte při vstupu na jakékoli izraelské nádraží s kontrolou zavazadel, jakou u nás zažijete jen na letištích. A protože mi docházely šekely, zamířil jsem do nejbližší banky. Kurz pro výměnu dolarů se mi příliš výhodný nezdál, jenže zkušenost mi napovídala, že takové to bude všude a vyhledávat další banky jsem se nehrnul. Pouze jsem si paní za přepážkou postěžoval, že bych rád za tyhle dolary izraelskou měnu, ale že ten kurz… to je hrůza, nějaká sleva by nebyla? Překvapení bylo na světě. Paní bankovní úřednice vstala a odvedla mě k oknu – „vidíte tam naproti tu arabskou směnárnu, tam mají mnohem výhodnější kurz“. Inu, měnil jsem u arabského obchodníka, rozdíl byl znatelný. Vše v Akku bylo levnější v arabských krámcích, jakoby na židovské obchodníky žádný zákon volného trhu neplatil. I PET láhev pitné vody u nich stála o šekel více. A pak jsem našel ubytovnu, Paul´s hostel, kde byla snad dvacítka paland vojenského ražení. Ratejna, ale čistá a za pouhé dva dolary. A ke hradbám a moři pár kroků, k templářskému tunelu též, proč ne, na dvě noci. První noc jsem tam spal úplně sám.

Akko je přístav a tudíž se zde dobře jí. Restaurace kolem moře nabízejí spoustu ryb a mořských specialit, jen si vybrat z jídelních lístků. Chcete-li si užít mohutné hradby z moře, stačí si zakoupit plavbu trvající kolem dvaceti minut. V přístavu se dá i zaplavat, na balvanech piknikují skupinky Arabů, mladí židovští chlapci z nich skáčí do vln. Chcete-li si ale poležet na hebkém písku, pláže jsou kousek za městem, nejznámější je Purple Beach směrem na Haifu. Akko bylo v posledních desetiletích označováno jako vzor arabsko-židovského soužití. Spíše se ale jednalo o jakési virtuální a mediální přání, což se ukázalo o svátku Yom Kippur před několika lety. Arabský mladík vyrazil do židovské čtvrtě provokovat ve svém autě (v některé dny ortodoxní Židé nesmějí rozdělávat oheň, což nepřímo platí i pro motory aut a proto auta nejezdí) a odpovědí byly vrhané kameny. Bleskově se rozšířila falešná zpráva, že Arab byl zabit. Stovky pomstychtivých arabských mužů vtrhly do židovské části města, hořely automobily, hořely vyrabované obchody. Policie tehdy situaci podcenila, dorazila pozdě a v nedostatečném poč­tu.


Koupání v Akku


Rušný přístav v Akku

V časech Alexandra Velikého, který město dobyl v roce 332 před n. l., bylo Akko významným přístavem a řadilo se hned za největší města tehdejší doby Konstantinopol a Alexandrii. Za vlády Ptolemaiovců se jmenovalo Ptolemais a tohle řecké jméno mu zůstalo až do vpádu Arabů. I za římského panování bylo Akko nejdůležitějším přístavem regionu, dokud dobyvatelé nevystavěli Caesareu. V 7. století se do Svaté země vřítila vojska nově se rodícího islámu a pod muslimskou vládou zůstalo Akko až do první křížové výpravy. Křižáci ho dobyli v roce 1104 a pojmenovali ho St. Jean d´Acre. A vládci se nadále střídali – muslimská vojska dobyla Akko zpět, ale za třetí křížové výpravy, vedené anglickým králem Richardem Lví Srdce, se Akko znovu stalo baštou rytířů kříže.


Akko s al-Jazzarovou mešitou kreslil Filip Trnka

Až v roce 1291 do města vpadli mamlukové (sultán al-Ashraf Khalil s armádou čítající na sto tisíc mužů), pobyli poraženou křižáckou posádku, srovnali město se zemí a nechali zasypat. Právě proto dnes najdeme bývalé křižácké památky asi osm metrů pod úrovní dnešního města.
Po několik měsíců křižovaly sultánovy oddíly pobřežím a pečlivě ničily všechno, co by mohlo mít význam při novém vpádu Franků. Ovocné háje byly pokáceny, zavodňovací zařízení zničeno, opevnění stržena. Podél pobřeží kdysi tak úrodného vzniklo pusté, liduprázdné pásmo. Hlavní obětí tohoto vojenského opatření již nebyli křesťané, nýbrž především muslimští rolníci, kteří byli vyhnáni do hornatého vnitrozemí. Všechno, co připomínalo království jeruzalémské, bylo vykořeněno, spáleno, zbořeno, rozkopáno, aby se již nikdy nedalo použít“ – Věra a Miroslav Hrochovi v knize Křižáci ve Svaté zemi.
Na téměř 500 let přestalo Akko existovat, v jeho ruinách se usazovali chudí rolníci. Pak se na scéně objevil mamluk Ahmed Pasha al-Jazzar (1775–1804). Z Akka opět vyrůstalo bohaté město a al-Jazzar ho ubránil dokonce před Napoleonem Bonaparte za jeho fanfarónského egyptského tažení. Napoleon prý prohlásil, že pokud dobude Akko, padne do jeho rukou celý svět, neboť se chystal k ovládnutí Indie. Napoleon Akko oblehl, jeho děla ale hradby nepřekonaly a francouzská armáda byla donucena se stáhnout zpět do Egypta. Po Akku zbyly z indických francouzských držav jen marné sny.


Hradby Akka

Al-Jazzar byl pohřben v mešitě, jejíž zelená kopule je dodnes dominantou starého města. Za vstup se platí malé vstupné, jehož výše nestojí za zmínku. Odmítl jsem nabídku na místního průvodce a prošel jsem se nádvořím i zahradou. V al-Jazzarových tureckých lázních se bohužel již vykoupat nedá, svou funkci plnily do druhé světové války. Za prohlídku ale rozhodně stojí. Z dob muslimských obchodních karavan jsou v Akku karavanseráje, nejkrásnější je Khan al-Umdan, vybudovaný taktéž za al-Jazzara na konci 18. století. Naproti mešitě je vstup do podzemního křižáckého města, které je osm metrů pod dnešním Akkem. Rozsáhlé vykopávky musely být ukončeny, protože hrozilo zhroucení dnešního starého arabského města. Část křižácké historie tak zůstává zasypána a zastavěna pod zemí. Sestupem dolů se během několika minut ocitám z pulsujícího arabského města v rytířských gotických sálech. Celé čtvrtě Akka kdysi patřily nejen rytířům, ale také benátským obchodníkům nebo Janovanům za námořní a vojenskou pomoc během křížových výprav.

V otomanských rukách zůstalo Akko až do pádu Turecka v první světové válce, po níž převzali mandát nad oblastí Palestiny Britové. Ti používali starou pevnost v Akku jako vězení pro židovské povstalce v časech sílícího sionistického hnutí. Dnes je z pevnosti Underground Prisoners Memorial Museum, kde se seznámíte s historií města, židovského odboje proti Britům i proslulého dramatického útěku stovek členů Irgunu z vězení. V izraelské válce o přežití, která začala vpádem arabských armád do nově vyhlášeného státu Izrael, se Akko dostalo do rukou nově se tvořících izraelských ozbrojených sil a většina arabských obyvatel z města uprchla. Další asi tři tisíce zůstaly a staré město má dodnes většinovou arabskou populaci muslimů, křesťanů, drůzů a vyznavačů víry Bahá´í (hlavní chrám víry Bahá´í je jen kousek za Akkem v Bahjí, kde je i hrob proroka Bahá'u'lláha). Kolem starého města se rozrůstaly nově postavené židovské čtvrtě a dnes je ze 40 tisíc obyvatel Akka nežidovská jen čtvrtina.