Neomezeným vládcem, který dal Ománu jeho dnešní podobu, je sultán Qaboos Bin Said Al Said. Nutno ovšem dodat, že sultán Qaboos, který se dostal na trůn v roce 1970, kdy svrhl svého otce (ten dožil v exilu v Londýně), je sultánem osvíceným a moudrým. Pomáhají mu finance získané prodejem ropy, která tvoří drtivou většinu ománského exportu. Sultán během několika desetiletí vyvedl zemi z izolace a zaostalosti, v níž ji udržoval jeho otec. Ten bránil jakémukoli zahraničnímu vlivu a osobně dokonce podepisoval víza do Ománu. Qaboos okamžitě po jeho svržení vyhlásil odstranění restrikcí a program modernizace, ze kterého měly prosperovat všechny vrstvy obyvatelstva.

Karel Čapek kdysi napsal, že „je dvojí radost z práce: jednak něco robit sám, jednak se dívat, jak pracují jiní.“ Od prvních kroků po hlavním městě Muscatu je každému jasné, že Qaboosova modernizace přinesla ovoce a Ománci si ve 21. století užívají té druhé radosti z práce. V zemi je nepřehlédnutelné množství gastarbeiterů z chudých asijských zemí, především Srí Lanky, Pákistánu, Bangladéše. Ománci pracují jako manažeři na letišti, v bankách a úřadech. A řídí taxíky. Předpokládám, že především díky téměř nulové ceně benzínu – je to nepochybně výdělečné podnikání.


Muscat, to jsou bílé domy zasazené do krásného zálivu, z něhož se prudce zvedají rozeklané štíty skal

Muscat – bílé město ve skalách

Muscat neznamená víno, ale kotviště. Muscat, to jsou bílé domy zasazené do krásného zálivu, z něhož se prudce zvedají rozeklané štíty skal. Sultan Qaboos zakázal stavět výškové budovy a Muscat si tak zachovává starou identitu. Jak okouzlující je nábřeží. Kolem moře vede čistý chodník a za rušnou ulicí plnou nejdražších vozů stojí mešita s modrou kupolí a vysokým minaretem, restaurace i obchody s koberci. Za nimi jen několik úzkých uliček s trhem a hned skály. A nahoře na nepřístupných srázech se tyčí pevnost a věže, které zde postavili Portugalci. K večeru, když opadnou nesnesitelné teploty, se nábřeží konečně zaplní. Místní nosí tradiční ománské oblečení. Muži dlouhou košili až na zem, říká se jí dišdaša. Doplňkem je kumma – vyšívaný a zdobený čepec. Ženy mají černý islámský oděv. Že se móda vřítila i do Ománu, dokazují dámská krejčovství. Samozřejmě, všechny šaty jsou černé, Omán v tomto směru nadále zůstává tradiční arabskou zemí. Ale na černých šatech se objevuje vyšívání v různých barvách, převládá oblíbená zlatá. Nejradikálnější ochránci islámské víry tvrdí, že pohyb ženských stehen – i pod černými šaty až na zem – vyvolává tření, které se ženě pozná v očích a její vzrušením ovlivněný pohled je pro muže jdoucího kolem neodolatelnou výzvou. Cizinec každopádně více než silně namalované tmavé oči z Ománek neuvidí. Ty oči ale nebyly nijak usměvavé, čímž mi i Omán připadal poněkud zasmušilý. Dá rozum, usmívat se na bílého Evropana, to by jistě neodpovídalo arabským tradicím. Jak napsal v 16. století šejch An-Nafzáví ve svém pojednání o Arabech a milování, správná žena se směje málo a nikdy bezdůvodně. A nejen očekává zavolání manžela, aby mu vyhověla v manželských povinnostech, ba dokonce jeho zájem předvídá a vyjde mu vstříc. Ale zpět k očím – jen několikrát jsem viděl ženu s úplně zahaleným obličejem dívající se na svět kolem sebe zpoza černého závoje. A protože móda nezná hranic, nejkouzelnějším úletem byl černý šátek kryjící obličej a přes něj tmavé černé brýle.

Dominantou Muscatu je mešita sultána Qaboose. Otevřena byla v roce 2001 a pojme 20 000 věřících. Na slunci všechny oslní paprsky odrážející se od bělostného mramoru, uvnitř ohromí 21 tun vážící ručně tkaný perský koberec o rozměrech 70×60 metrů. Pracovalo na něm dle oficiálních údajů 600 žen v íránské provincii Chorásán.


Krámků se zlatem je na trhu nejvíce a ve všech jsou zákaznice vybírající šperk

Nejrušněji je ve zlatnictvích

Rušněji než v Qaboosově mešitě ale je – jak už to na Arabském poloostrově bývá – ve zlatnictvích. Krámků se zlatem je na trhu nejvíce a ve všech jsou zákaznice vybírající šperk, kterým potěší sebe a svého muže. Zdejší trh je jiný než ty marocké či egyptské. Obchodníci samozřejmě jsou – typicky arabsky – v pozoruhodné míře obdařeni vlohami obchodu a dovedou překrucovat, tajit, divit se, klamat. Ale – tady vás netahají za ruce a nenutí utrácet. Nechají vás v klidu rozhlédnout, užít si atmosféru, osahat co se vám líbí, když vyberete, spokojenost, když nevyberete, nevadí, žádné zklamání a rozčilování. Nečekejte obludné navyšování cen a přehnané smlouvání severoafrických rozměrů. Cena je taková a taková, někdy dokonce i písemně uvedená (jak nevídané v těchto krajích). K nejluxusnějším dárkům patří Amouage, prý jeden z nejdražších parfémů světa obsahující na 120 esencí včetně kadidla, které bylo v dávnověku zdrojem bohatství jižní Arábie. Kadidlo je vonná pryskyřice, která se získává naříznutím kůry keře (kadidlovník pravý), rostoucího jen na jižním pobřeží Arabského poloostrova a v severním Somálsku. Kadidlo má příznivé léčebné vlastnosti a stalo se nepostradatelným doplňkem náboženských obřadů. Tuny kadidla byly ve starověku a středověku exportovány přes poušť a moře až do Říma a z osad podél obchodních tras se stala mocná města.

Psům vstup zakázán

Moře v Muscatu bohužel nelze přirovnat k nejčistším a nejkrásnějším. Pláže jsou veřejné, slouží k procházce, proběhnutí, pikniku, mládež zde hraje fotbal. Přestože to sultán nezakázal, opravdu není ideální obnažovat se zde a opalovat. Cedule před plážemi hlásají, že je vstup zakázán – psům. Ale psi neprojevují přílišnou vážnost k islámským nařízením a po plážích se potulují. Mají k tomu dobrý důvod. Na plážích se totiž piknikuje a po účastnících takového posezení vždy něco zbude. Kostí se na mořském břehu kolem Muscatu válí dost a dost. A tak zatímco muži hodují na písku z košů plných jídla, psi spí opodál a čekají na jejich odchod. Piknik, to je vášeň Ománců. Odpočívají na plážích a možná si právě rozprávějí, jak v dobách dávno minulých toho a toho imáma, nejmoudřejšího a nejuctívanějšího z vůdců věřících, byla na světě jinačí spravedlnost a jinačí uctívání víry. Ale pak nasednou do svých drahých džípů, kosti nechají zdivočelým psům a vrátí se zpět na pár hodin do svého úřadu, než si večer zajdou s rodinou na koktejl z čerstvého ovoce nebo do nákupního centra. To za nejmoudřejšího imáma nebývalo. Tehdy se v rukách obyčejných věřících nehromadilo tolik pomíjivých statků tohoto světa.


Nizwa, dnes jsou děla na obranu pevnosti jen okrasou

Perla islámu na prahu pouště

Jen dvě hodinky autem z Muscatu leží Nizwa, nazývaná „perlou islámu“. Tato oáza plná zeleně uprostřed strmých hor nebývala vždy tak dostupná jako dnes. Britský cestovatel Wilfred Thesiger ji chtěl navštívit v padesátých letech minulého století. Tento dobrodruh narozený v Addis Abebě v Etiopii procestoval křížem krážem jižní regiony Arabského poloostrova včetně pouště zvané Prázdný prostor. O svých cestách během 50 let napsal několik knih (například Arabské písky) a udělal na 38 tisíc fotografií, které ve své závěti odkázal Pitt Rivers Muzeu v Oxfordu. Thesiger žil dlouhá léta mezi beduíny a právě se svými beduínskými přáteli dorazil k branám Nizwy. Byl ale svými průvodci varován, aby nevstupoval do města proslulého žhnoucím konzervatismem, do města, kterému vládli imámové. Beduíni byli přesvědčeni, že Thesigerovy šance na přežití by byly mizivé a zabránili mu vstoupit. Podobnou zkušenost popsal před šesti stoletími i nejslavnější arabský cestovatel Ibn Battuta, který procestoval za 26 let nepřetržitého putování oblasti Afriky a Asie od Timbuktu po Persii a dostal se až do vzdálené Číny. Na svých cestách jistě zažil nejeden krušný okamžik, ale jeho hodnocení ománské společnosti je jednoznačné: „Zde žijí udatné a neohrožené kmeny, které jsou neustále ve válce každý proti každému“.

Já přijel do Nizwy z Muscatu taxíkem a bez problémů, podobně jako všichni současníci. Uprostřed starého města se tyčí Velká mešita a mohutná pevnost. Kolem rozpadající se opuštěné hliněné domy. V těch už Ománci nebydlí, jen v některých se usadili lidé z nejchudších vrstev. Prošel jsem osamocen touto prastarou částí města, donedávna tolik horlivou ve vášni k islámu. Zabloudil jsem v té mrtvé čtvrti a uvědomil si, že jsem přijel pozdě, o řadu let pozdě. Dnes se lze jen zastavit, dívat se na prázdné domy z hlíny a představovat si, jak rušno zde bylo ještě před několika desítkami let. Kam vedly tyhle krásně zdobené dveře, kde byl trh, na němž se živě smlouvalo a nakupovalo, kde odpočíval obchodník a jeho velbloudi po náročné cestě vyprahlou krajinou. A najednou procházel malý klučina, a když spatřil můj fotoaparát, zvedl tašku před svůj obličej. Ne, tady opravdu neradi pózují cizincům.


Typická krajina cestou z Muscatu do Nizwy

A dále za Nizwou na sever a západ směrem k hranicím se Saúdskou Arábii je jen Prázdný prostor. Výmluvné jméno. Arabsky Rub Al-Chali. Největší písečná poušť na světě, plná zničujícího vedra a gigantických dun vysokých stovky metrů. Široká přes 500 km se táhne v délce 1100 km přes Omán, Jemen a Saúdskou Arábii. Sem se odvážily po celá tisíciletí jen některé beduínské kmeny a v první polovině 20. století evropští dobrodruzi. Thesiger byl prvním cizincem, který přešel Prázdný prostor dvakrát, ale prvenství patří jeho krajanovi Thomasovi z roku 1931. Ománské cestovní agentury nabízí adrenalinové výlety k dunám a projížďky po nich. Není to nejlacinější záležitost, ale je bezpečnější, než vyrazit na vlastní pěst. Nezkušenost se na zrádných písečných dunách, daleko od civilizace, platí draze. Ne vždy tady ale byla tato strašná, neprostupná poušť. Nálezy zubů hrochů svědčí o bohaté fauně kolem jezer, která se zde tvořila naposledy před 10–7 tisíci lety.

Parazit velblouda

Ománské vnitrozemí v minulosti ovládaly beduínské kmeny. Beduíny kdysi orientalista Alois Sprenger trefně nazval „parazitem velblouda“, neboť dokonale využívají všeho, co jim velbloud může poskytnout. Včetně vytrvalosti v boji. Vlastnost pro beduíny životně důležitá protože jejich způsob života nepatřil k nejmírumilov­nějším. Loupežné přepady karavan a lstivé nájezdy na oázy, založené na manévrovacích schopnostech těchto nepřekonatelných jezdců, byly tradiční beduínskou „kulturou“. Beduínského válečníka a jeho statečnost oslavuje i arabská předislámská poezie:
„…Pláčeme za své oběti, avšak při vraždění nás city nezastaví, dříve než slunce povstane, dopadnou na vás naše ostré lesknoucí se meče… má velbloudice přehlédne duny bystrým okem a vrhá se vpřed na rychlých nohou, které unikají i pohledu a rychle se míhají jak ruce žen naříkajících pro lásku svých mrtvých mužů…“
Beduínské kmeny vystoupily i proti rodící se moci proroka Mohammada. Koalice hawazinovských kmenů s ním svedla bitvu krátce poté, co ovládl Mekku. V boji padl ve věku sta let i jeden z posledních velkých beduínských předislámských básníků Durajd ibn As-Simma:
„…Jejich hlavy sekáme mečem svým my v otevřeném boji
a kopí naše zas a zas svou žízeň na nich ukájí…“

Vítězství islámu básně ománských kmenů změnilo. Muslimové už naslouchali poezii spíše nábožensky zapálené, oslavující zbožnost a proroka. Ta bojovně naladěná ale nezmizela, jen se obrátila proti nevěřícím. V Ománu se rozšířila ibádíja, militantní odnož šíitského islámu, jejímž zakladatelem byl Jabir Ibn Zaid Azdi z Nizwy. Za vůdce si náčelníci volili imáma, který byl nejen náboženskou, ale i politickou autoritou. Ibádíja je jednou z nejstarších škol islámu – vznikla asi 50 let po smrti proroka a byla vždy velmi konzervativní a k nevěřícím nepřátelská. Omán je jedinou zemí na světě, kde příznivci tohoto učení tvoří tři čtvrtiny populace (prorok řekl, že se jeho lid rozdělí na 73 sekt a kromě jeho pravých následovníků všichni ostatní skončí v pekle – takový osud tedy čeká většinu Ománců). Hodně příznivců ibádíje žije také ve východní Africe (hlavně na Zanzibaru), což je pozůstatek koloniálního ománského panství.


Nizwa, staré město se rozpadá, spíše rychle než pomalu

Obchod s otroky

V roce 1509 se pobřeží a přístavu Muscat zmocnili Portugalci (ovládali ho do roku 1650), díky čemuž kontrolovali obchod s Indií. Vnitrozemí pro ně ale zůstalo nebezpečným pouštním místem ovládaným nepoddajnými válečníky. Když byl zvolen Sultan bin Saif imámem a vůdcem, přiblížil se konec panství Portugalců. Sultan bin Saif a jeho nástupci je vytlačili až do oblasti dnešního Mozambiku. Zanzibar a Mombasa byly podrobeny ománskou mocí. Odtud se obchodovalo se zlatem. A také s otroky – na nich byla založena ománská prosperita. Ománci postavili desítky mohutných lodí a napadli téměř všechny portugalské državy v Indickém oceánu včetně Bombaje. Ale ománský zlatý věk netrval dlouho, války mezi kmeny znamenaly začátek konce. Do země znovu pronikla perská vojska. A imámové, sultánové i nepřátelé se dále střídali. Po pádu dynastie Yarubi v 18. století se rozhořela válka o nástupnictví. Ománské kmeny se rozdělily na dva tábory – Hinawiyah a Ghafiriyah. Dvě kmenové koalice, dělené především tím, že jedni jsou jihoarabští a druzí pocházejí ze severní Arábie. Proto mají jejich spory mnohem hlubší kořeny. Náboženství nehraje velkou úlohu, přestože se tvrdí, že kmen Ghafiri jsou sunniti a Hina následují učení Ibádíja. Až Qaboos otevřel Omán novému zlatému věku. Epoše vzdělání, technologií, byznysu, turistiky.

Prastarým symbolem ománského muže je dýka – khanjar. Je zahnutá a ostří má na obou stranách. Nenosí se na boku, ale viditelně a hrdě vpředu. Omán se však neodvolatelně změnil, beduínská divokost je minulostí a khanjar zdobí ománskou vlajku. Ománský muž už khanjar nenosí. Pro ománského muže je dnes důležitější luxusní automobil a Amouage, který potěší jeho manželku.