články - Asie

Jaká byla Sýrie před 45 lety? „Berno, Berno“, volali na nás občas (podobně jako v Iráku) místní venkované, když se dozvěděli, že jsme z Československa. Odkud pocházely jejich zbraně rozhodně neztráceli přehled. Palmyra byla prosta turistického ruchu. Ruinami říše pověstné královny Zanúbije, zničené římskou vojenskou mocí ve 3. století, jsme se toulali zcela sami.

V devadesátých letech minulého století byly atoly Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air opuštěným rájem v tropickém moři, kde se usazovali první potápěči v bambusových chatrčích. Po 20 letech je opuštěnost minulostí, ale lenivá atmosféra poležení na ratanových pohovkách v horkém bělostném písku nezmizela.

Jaký byl Írán na konci 60. let? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Ze stovek starých diáků jsem připravil devatenáct, které mapují cestu přes Teherán, Isfahán, Ahvaz, Susy, Hamadán a Qom. Mešity a náměstí nesly šáhovo jméno (dnes jsou přejmenovány po imámu Chomejním), intelektuální kruhy podléhaly marxistické ideologii a opoziční spisovatelé emigrovali do Moskvy. A západní archeologové postupně představovali světu poničené perské památky.

Divoké a nebezpečné bývaly jižní oblasti Arabského poloostrova ovládané beduínskými kmeny. Svědčí o tom i bojovné beduínské verše: “Nepřítel do písku sražený je potravou kulhavé hyeny a sní svůj poslední sen…“ Současný Omán je ale pohostinnou zemí, jejíž obyvatelé zapomněli na svou horlivou válečnickou a náboženskou minulost.

Akko je prastarým městem, je známo již z dob faraona Thutmose III., což je 3500 let zpět. O Akku se dočteme i v Bibli – v knize Soudci 1:31 je zmíněno jako jedno z měst, která se Izraelitům nepodařilo dobýt. S Akkem je spojena historie Alexandra Velikého, Římanů, křižáckých válek i Napoleonových tažení. Dnes je Akko židovsko-arabským městem, které je dáváno za vzor soužití obou znesvářených komunit.

Pár kilometrů před Kolayatem se na nás z křoví vyřítila tlupa pouštních dětí. Nejprve poskakovaly jen tak kolem a pak se vrhly na vozík a… pokusily se ukrást vodu. Ten loupežnický pokus doprovázely šíleným jekotem a povykováním. Děda na ně něco křičel a švihal je bičem, zatímco já se s nimi přetahoval o plastikové láhve, dědův kanystr s vodou a o meloun.

V drobných výhoncích mladé rýže na každém poli,
začal se psát příběh života úrody.
Je velká, plná a rozvitá. Vzduch, země, vítr i světlo,
Všichni ji znají – zdá se, že stísněné uličky času stačit jí nemohou…
Vypůjčil jsem si verše Rabíndranátha Thákura, neboť podobně jako příběh života úrody, plyne a opakuje se příběh života Indie. Když jsem putoval Indií poprvé, všímal jsem si její odlišnosti a nepochopitelnosti, a přehlížel mnohé z toho, co sdílí lidstvo po celém světě. Má druhá pouť mě zavedla na indický venkov a do zapomenutých končin pouště Thar v Rádžasthánu, kraje plného usměvavých a milých lidí, kteří jsou vždy nakloněni přátelskému setkání.

Poprvé jsem Gunung Agung uviděl z boeingu indonéské společnosti Garuda, kterým jsem letěl na ostrov Lombok. Nejvyšší sopka ostrova Bali (3142 metrů) jakoby byla přilepena nad mraky a tvářila se jako matka všech hor. Však se tak také jmenuje, Gunung Agung znamená Hora Matka.

V blízkosti Šírázu leží tři významné starověké lokality – Pasargadae (Pasargády), Persepolis a Naghsh-e Rostam (Nakš-e Rostam). Protože mezi nimi neexistuje žádná veřejná doprava, je komplikované navštívit je v rámci jednodenního výletu. Nejdražší variantou je pronajmutí taxíku na celý den, protože šírázští taxikáři, vědomi si blízkosti starověkých památek, nastavují laťku vyjednávání na íránské poměry odporně vysoko.

Na mapě jihovýchodní Asie připomíná hlavu slona. A Thajské království, či Siam, jak se mu říkalo v minulosti, je skutečně zemí slonů. Ti nejvzácnější – bílí – jsou symbolem královské moci a ve svém soukromém chovu je drží panovník Rama IX. Ale první, co cizinec, který právě přiletěl do hlavního města Bangkoku uvidí a ucítí, nejsou sloni, nýbrž typické prvky asijských velkoměst – neskutečný chaos a smog.

Barma se svou svébytnou kulturou, úchvatnými památkami a panenskou přírodou zůstává dosud nedotčená negativními aspekty masové turistiky a prodchnutá duchovnem. Barmánci jsou neuvěřitelně přátelští a pohostinní. Kdo někdy navštívil Barmu, bude ji už vždy nosit ve svém srdci. Zároveň však v Barmě panuje jedna z nejkrutějších diktatur na světě. Vojenská junta ovládá zemi s neskrývaným terorem a brutalitou.

Když mě kamarádka Kelly pozvala na svoji svatbu do Jižní Koreje, měla jsem radost a začala jsem zařizovat vše potřebné. Do svatby zbývalo několik měsíců a tak byl na organizaci dostatek času. Protože jsem neznala specifika asijských svateb, bombardovala jsem pravidelně Kelly otázkami ohledně jejich zvyků, našeho oblečení, svatebního daru apod. Kelly však vůbec nereagovala. Asi tak po čtvrtém dotazu na to samé, Kelly stručně odpověděla: s tím si nelam hlavu. Když jsem se ptala na detaily svatby, co a jak plánují, odpověděla: nevím, všechno zařizuje moje wedding planner. Nebyla jsem z toho příliš moudrá, nicméně do Soulu jsme si vezli „sváteční šaty“ a svatební dar a čekali, jak se vše bude vyvíjet.

Borobudur je učebnicí buddhismu vztyčenou k věčné slávě svého učitele. Terasy Borobuduru jsou zdobeny basreliéfy ze života Buddhy a odhalují výjevy z jeho pouti, včetně předchozích vtělení, známých jako džátaky, jeho narození královně Máje v Lumbiní v Nepálu, při němž se jeho matka ve stoje držela větví a také ze života, v němž se z muže, oddávajícího se luxusu a fyzickým požitkům, stal nejpřísnější asketa a posléze ten, jehož volají Buddha – Probuzený.

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.

Mohutný masív sopky Rinjani vystupuje k nebi nad severní částí ostrova Lombok. S výškou 3726 metrů je Rinjani druhou nejvyšší horou v Indonésii mimo Novou Guineu. A pro mnohé nejkrásnější, vždyť v obrovské kaldeře se leskne jezero a z něho vystupuje kráter. Láva z něj vytékala naposledy koncem května 2010. Jen měsíc před mým výstupem na Rinjani.

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

„Na Fethiyi, jejím trhu a celé lycké oblasti je skutečně nezvyklé a pozoruhodné to, že tam nejsou vůbec žádní Řekové.“ Touto větou končí Louis de Bernières svůj román Ptáci bez křídel, v němž realisticky vykresluje řecko-turecké soužití v kraji starověkých sarkofágů a skalních hrobů, nádherných pláží a rajčat.

Před čtyřmi staletími se migrující severoarabské kmeny usazovaly v horách kolem Nizwy, konzervativního islámského města na kraji pouště zvané Prázdný prostor. Této oblasti se prý v dávných dobách říkalo Mezoun – „plný tekoucí vody“. Je to rajská země, kde i v horách rostou datlové palmy, neboť zde mají dostatek vody a tepla.

Kdo by nezatoužil procházet se v malé velbloudí karavaně, v červených dunách mezi rozeklanými skalami ošlehanými tisíciletým větrem plným písku, spát pod oblohou rozzářenou hvězdami a naslouchat ryku velbloudů, který ruší jinak nekonečné ticho pouště. A k tomu si představte, že se po stejných pouštních stezkách proháněl před téměř sto lety legendární Lawrence z Arábie.