články - INDONÉSIE

Sochař Lukáš Rittstein s malířkou a experimentální filmařkou Barborou Šlapetovou se po pěti letech vracejí do Centra současného umění DOX v Praze a opět nám představují střetávání dvou tolik odlišných světů – domorodé pravěké kultury a současné civilizace. Uplynulo už 23 let od okamžiku, kdy poprvé vystoupili z vojenského kargo letadla na misijním letišti na západě ostrova Nová Guinea – v oblasti nyní zvané Papua. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Lukáš Rittstein o jejich nové výstavě nazvané ULTRASUPERNATURAL, která je dosavadním vyvrcholením jejich jedenácti výprav do Papuy. Nechte se inspirovat jejich dekády dlouhým příběhem, v němž hrají role papuánští kanibalští náčelníci, astronauti, Václav Havel a moderní výtvarné umění. Jedním z vrcholů jejich inspirativního životního příběhu je společný odlet kmenových kouzelníků – astronautů pravěku – a skutečného astronauta NASA do vrchního patra světa.

Malířka a fotografka Barbora Šlapetová podniká společně se sochařem (a manželem) Lukášem Rittsteinem již 18 let výpravy do Západní Papuy a Papuy-Nové Guiney za domorodými kmeny. Jejich výstava s názvem Všechno je jinak v Centru současného umění DOX v Praze představuje střet dvou odlišných světů – domorodé kultury a současné civilizace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Barbora Šlapetová o tom, jak propojili pravěk se světem kosmonautiky, jak do jejich příběhu vstoupil Václav Havel, co pro ně znamená přátelství s domorodci, jak pátrají v jejich duši a dodává, že… jednou snad poletí starý papuánský náčelník do vesmíru.

Tomáš Petrů je jedním z autorů knihy Dějiny Indonésie vydané v Nakladatelství Lidové Noviny. Na Jávě studoval indonéštinu a javánštinu a zúčastnil se mj. expedice Siberut 2000, vedené Josefem Formánkem, spisovatelem a zakladatelem magazínu Koktejl. Vede obor Asijská studia a mezinárodní vztahy na Metropolitní univerzitě Praha, kde učí předměty se zaměřením na jihovýchodní Asii, především Indonésii a malajský svět. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o uvolněné atmosféře v javánské Yogyakartě, kritizuje mafiánské praktiky na sopce Bromo a dalších nejnavštěvova­nějších místech země, vzpomíná na indonéské pohřby a doporučuje navštívit ostrov Sumba a festival Pasola.

Výlet za komodskými draky je poutí do východní části Indonésie. Na pěti ostrovech vulkanického původu zde žije nejmohutnější zástupce ještěrů z čeledi varanovitých – varan komodský. V lokálním dialektu se mu říká „ora“, známější je ale jeho přezdívka komodský drak, kterou získal pro svůj divoký vzhled, velikost a agresivitu. Tihle draci totiž neváhají napadnout člověka.

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Na věžích Prambananu se před námi otevřely legendy a mýty hinduistického světa – mocní bohové a bohyně v barvitých vtěleních, svatí mužové, strašliví démoni rákšasové a opičí vládce Hanumán se svou armádou, Garuda, král všeho ptactva, nágové, nebeské víly apsarasy, příběhy o neobyčejných i obyčejných lidských osudech. Jakoby se veškerá staroindická fantazie před námi zhmotnila a ve světlech planoucích ohňů tančil sám Ráma.

Nedotčené bělostné pláže lemované palmovými háji, na břehy narážející vlny nesoucí surfaře, vulkanické jezero v kaldeře sopky Rinjani, jedné z nejvyšších v Indonésii, vesničky muslimských Sasaků, hotelů tak akorát, aby nebylo přelidněno – to je ostrov Lombok, pouhých několik desítek kilometrů od východních břehů pulzujícího Bali.

V devadesátých letech minulého století byly atoly Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air opuštěným rájem v tropickém moři, kde se usazovali první potápěči v bambusových chatrčích. Po 20 letech je opuštěnost minulostí, ale lenivá atmosféra poležení na ratanových pohovkách v horkém bělostném písku nezmizela.

Poprvé jsem Gunung Agung uviděl z boeingu indonéské společnosti Garuda, kterým jsem letěl na ostrov Lombok. Nejvyšší sopka ostrova Bali (3142 metrů) jakoby byla přilepena nad mraky a tvářila se jako matka všech hor. Však se tak také jmenuje, Gunung Agung znamená Hora Matka.

Borobudur je učebnicí buddhismu vztyčenou k věčné slávě svého učitele. Terasy Borobuduru jsou zdobeny basreliéfy ze života Buddhy a odhalují výjevy z jeho pouti, včetně předchozích vtělení, známých jako džátaky, jeho narození královně Máje v Lumbiní v Nepálu, při němž se jeho matka ve stoje držela větví a také ze života, v němž se z muže, oddávajícího se luxusu a fyzickým požitkům, stal nejpřísnější asketa a posléze ten, jehož volají Buddha – Probuzený.

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.

Mohutný masív sopky Rinjani vystupuje k nebi nad severní částí ostrova Lombok. S výškou 3726 metrů je Rinjani druhou nejvyšší horou v Indonésii mimo Novou Guineu. A pro mnohé nejkrásnější, vždyť v obrovské kaldeře se leskne jezero a z něho vystupuje kráter. Láva z něj vytékala naposledy koncem května 2010. Jen měsíc před mým výstupem na Rinjani.

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.