Když jsem před pěti lety hovořil s Barborou Šlapetovou – tehdy byla v DOXu Vaše předcházející výstava Všechno je jinak – ptal jsem se, kdy tento hodně osobní příběh skončí – až poletí do vesmíru papuánský náčelník? Odpověděla – „jste blízko“, ale samozřejmě více neprozradila. Začněme dnešní povídání od konce, jak tento pro Vás životní příběh končí? Tedy… pokud končí…

Nekončí, dále pokračuje. Vyvíjí se v takových kapitolách, my jim říkáme symbolicky „splněná přání“. Vždy, když s domorodci prožijeme nějaký čas a poté je opouštíme, dojde k tomu, že si něco podstatného přejí. A nám dvěma se zatím pokaždé podařilo jim jejich přání splnit. Na konci naší poslední cesty do Západní Papuy, to bylo v roce 2017, tradičně vyjádřili přání. Takže před námi je další výzva ho naplnit, a to souvisí s touto výstavou, která je nyní v DOXu a odvíjí se vlastně od vrcholné expozice výstavy.

Celá naše dlouholetá pouť je zkoumání posledních přírodních kmenů, posledního myšlení lidí žijících v kultuře doby kamenné, kteří právě teď před námi mizejí z naší planety a splývají s civilizací. Všechno to kdysi začalo dlouhými rozhovory a vnímáním jejich duší. Povídali jsme si, oni kladli otázky nám, my jsme kladli otázky jim. Byl to dialog napříč kulturami v poslední chvíli. Objevovali jsme nekonečnou hloubku jejich spirituálního světa, postupně se upevňovala přátelství a objevila se první přání. A ta přání, to je i osa a dramaturgie této výstavy, kterou jsme připravili s DOXem, a té výstavě je přizpůsobená i architektura instalace. Je strukturovaná v čase, procházíte celým naším příběhem, až přijdete do hlavního výstavního sálu, kterému symbolicky říkáme Svatyně.


Výstavu Ultrasupernatural symbolicky otevírá fotografie nahého náčelníka ozdobeného peřím, nad nímž přistává letadlo

Jaká byla přání domorodých náčelníků, kteří ještě chodí nazí?

Jejich prvním přáním kdysi bylo setkat se s naším náčelníkem Václavem Havlem, k čemuž symbolicky během uměleckého happeningu došlo. Následovala další a další přání. Nejprve pochopit, co my, jako umělci, děláme. Odlévali jsme části jejich těl, Barbora fotila divoké lovce a pravěké madony přes materiály dovezené z civilizace, portréty symbolizují jejich rozpolcení mezi kulturami. Portréty jsou fotografické obrazy, v nichž se poslední lovci a madony rozpouštějí v materiálech civilizace, zdvojují a mizí. Poté si přáli vidět výsledky toho odlévání, chtěli ty odlitky vlastnit. Václav Havel jim je vypravil v kargo soše. Byl to oblý chlupatý bílý tvar, ze kterého si Papuánci kusy svých těl sami vypreparovali – neboli vykuchali, a v rámci prasečí slavnosti rozdělili. Příběh Václava Havla je fascinoval, protože bez prolití krve vyhnal z našich vesnic lidi z té obrovské zlé vesnice, kteří nás tehdy ovládali. Další přání vyplývalo z toho, že jejich kouzelníci jsou takovými přírodními astronauty, někteří jsou schopni dýmem cestovat do horního patra světa, brát nahoru banány, prasata, kuřata, pozdravit lidi, kteří žijí tam v tom horním patře, tedy ve vesmíru. Chtěli tedy poznat naše náčelníky, kteří umějí cestovat do nebe. A tím se rozvinul dlouhý a úžasný projekt přátelství s astronauty, který začal tím, že Barbora jednala s NASA a postupně po náročných prověrkách se dostala k astronautům a nejprve je portrétovala u nich doma v Houstonu. Astronaut NASA Leroy Chiao s námi vyrazili do papuánské džungle a s domorodci probíral způsoby cestování do nebe. Na tuto misi navazuje další speciální akce, kdy nám astronaut JAXA Kóiči Wakata z vesmírné stanice zavolal, aby náčelníkům potvrdil vrchní patro světa. V době příprav na tento happening, kdy Kóiči vzal Bářiny fotky do vesmíru, navrhl, že až bude na vesmírné stanici, zavolá náčelníkovi do džungle. Oni si přáli s ním hovořit právě ve chvílích, kdy bude v horním patře světa. Byl domluven přesný čas ve čtyřech variantách. My jsme v té době byli připraveni se satelitním telefonem a podařilo se uskutečnit kosmický telefonát, Kóiči Wakata si hodinu povídal z kosmické stanice s náčelníkem, který seděl před mužským domem uprostřed vesnice v pralese.


Ultrasupernatural – Společná cesta kmenových kouzelníků a astronauta NASA do vrchního patra světa

Na výstavě je k vidění film, jak domorodí náčelníci cestují s Kóičim Wakatou dýmem…

A to je další kapitola, která je představena tady v DOXu, vyvrcholení příběhu, v němž Kóiči Wakata se čtveřicí astronautů vesmíru odletí od ohniště v dýmu do vesmíru. Oni ho chtěli naučit létat do horního patra světa jejich způsobem prostřednictvím dýmu. Ten je z jejich pohledu snazší a přirozenější než náš pomocí raket. Vše je zaznamenané filmem Pět světel. V té místnosti proplouvají ze stěn plastická těla Papuánců a projdete do již zmíněného sálu, který považujeme za jakousi svatyni. Je zde dvacetimetrová freska, v níž Barbora ve svých kresbách vycházela z příběhů, které nám vyprávěli, a které byly předávány v jejich kultuře pouze verbálně, což znamená, že jakmile si je přestanou předávat, čili přestanou povídat u ohnišť, tato kultura vyprávění navždy zanikne. Barbora poté kresby rozpohybovala a vytvořila pulzující animaci, z níž vystupují reálné situace, které se staly. A na fresku navazuje sousoší, které může být chápáno jako takový oltář, nebeské zjevení pěti pilotů pravěku a současnosti, sousoší pěti cestovatelů vesmírem.

Můžete prozradit to úplně poslední přání?

To se právě váže k akci na naší zatím poslední cestě, kdy s nimi Kóiči Wakata odletěl do nebe. Tehdy došlo poprvé k unikátnímu momentu, nazval bych ho až renesančním, kdy se digitální 3D technologie setkala s těly posledních pravěkých lovců a žen. My se díváme na objekt zájmu antropologů očima současného výtvarného umění. Jak k tomu došlo… Navázali jsme tím na odlévání částí jejich těl. Když totiž drželi ty odlitky v rukách, posteskli si, škoda, že jsi nás neodlil celé. Někteří z vypravěčů a náčelníků, které jsme poznali, již nežijí, některé mladší zlákala civilizace, nebo pendlují mezi civilizací a vesnicí. Oni si těch odlitků nesmírně váží, jsou to kusy těl jejich předků, některé mají v chatrčích, další mají jejich potomci v misijních školách. Říkali, když jsi odlil tu slavnou ruku našeho nejlepšího lovce, kterou hrdinsky zabil to velké prase… škoda, že máme pouze tu ruku. Jediný způsob, jak jejich těla v džungli během takové krátké doby zaznamenat, byla digitální technologie. Takže nejen filmy, fotografie, kresby, animace, sochy budované tradičními postupy z hlíny či kovu, ale i 3D technologie, v džungli to mělo až neopakovatelný spirituální význam. Pokud bych ty lidi v džungli modeloval, bude to moje citace jejich těla, připočtěte materiál a čas. Jsou myšlenky, které prostě vyjádříte v pravý čas tou jedinou adekvátní technologií. Tady došlo poprvé a naposled v dějinách lidstva k setkání 3D technologie a posledního pravěkého těla. V těchto unikátních chvílích ovlivňují skenování podmínky, jako je déšť, stres z lovu, mokrá těla. Některé skeny jsou perfektní, další rozvibrované v tzv. impresivní struktuře… Je v tom atmosféra okamžiku. Například lovec se vrátil z džungle, zpocený, světelnost není ideální, štípají ho komáři… jindy hrozila kmenová válka.


Ultrasupernatural – Lukáš Rittstein

Takže budou další návraty do Západní Papuy a za pět let další výstava?

Jede to pořád dále. V budoucnu nás čeká dovézt jim sochy jejich těl. V posledních letech s nimi děláme i projekce toho, co s námi zažili. Zpětná časová rekapitulace, během níž se oni dívají na své staré zážitky a předky, kteří již nežijí, ale kteří jsou zaznamenaní. V této konfrontaci minulosti a současnosti vidí svoje tehdejší emoce a všechny změny, ke kterým dochází. Jak se začalo objevovat více a více oblečení, vojenská i fotbalová trika, dámské noční košile na mužích a podobně, zpětně si uvědomujete, jak oblečených lidí přibývalo, jak počet neoděných ubýval, až zůstalo v současnosti snad pouze pět deset nejvýznamnějších mužů, kteří jsou obklopeni oblečenými lidmi. Toto tvrdé jádro spirituálních mužů ovšem není nedotknutelné, musejí si na mnohá svá vyjádření už dávat pozor, aby nebyli považovaní za nemoderní, protože lidé ve vesnicích touží vystoupit z té jejich doby kamenné, žít pohodlnější život, poznávat neznámé věci, které mají lidé v civilizaci. Už se nechtějí vracet do doby kanibalismu a neustálých kmenových válek. Populace narůstá, na lov už vyrážejí na dva týdny, protože v jejich okolí jsou zvířata vylovená, narůstá kriminalita, chtějí být blíž letištím, lékařskému ošetření a nechtějí zůstat nadále uzavřeni v pralesním ghettu.

Tito domorodci si užívají pověst bojovníků. Přesto, obdivují Václava Havla, že dokázal bez použití násilí vyhnat ty, kteří utlačovali jeho lid. Jak to souvisí s jejich vzdálenou kanibalskou minulostí?

Ti, kteří jsou tady v DOXu odlití, lidské maso kdysi jedli. Kmenové války nadále probíhají. Když jsme si s nimi poprvé povídali, byli minimálně zasaženi civilizací, přesto už se někteří z nich dostali do kostela a poslouchali kázání, konkrétně například náčelník jménem Nepřistupuj blíž, který komunikoval s Václavem Havlem. On byl hrdý na svou minulost, vyprávěl, jak se porcuje lidské tělo, jak pomstil smrt a snědení své sestry tím, že vyhladil vedlejší vesnici, ta prostě přestala existovat. Ukazoval nám, kde ta vesnice na protějším hřebeni byla, a ukazoval i pouhé čtyři z té vesnice přeživší lidi, které nechal žít ve své vesnici. Dokázal tedy vést boj z našeho pohledu s největší brutalitou, boj v době kamenné byl likvidační, museli nepřátelskou vesnici doslova vyhladit, jinak by se donekonečna opakovala krevní msta. V těchto bojích není žádná fronta jako v moderních válkách, ale jde se zlikvidovat nepřátelská vesnice. Tehdejší život nebyl žádné peříčko, nejen boje a neustálé očekávání napadení z nepřátelské strany, ale i infekce, nemoci, hladovění, také při lovu jde leckdy o život. Zároveň ovšem Nepřistupuj blíž dokázal rozpoznat, kdy je lepší řešit spor jednáním nebo vyplacením prasat či půdy. Takže si vážili Václava Havla za to, že předešel válce a dokázal nepřátele vyhnat bez prolití krve. A zpět ke kostelu – Nepřistupuj blíž slyšel kázání o Bohu, slovo Boží, o nebesích a pekle. Sice všemu, podle jeho slov, rozuměl, ale když šel zpět džunglí do vesnice, což zabralo několik dní, než došel domů, vše zapomněl. A ptal se nás, zda se dostane do pekla, když si to nepamatuje, cítil se jako hříšník, mají v tom velké dilema, to rozkročení mezi dvěma světy, postupně přijímají přicházející civilizaci, a to právě i přes kostel. Tehdy bylo zakázané natáčet v kostele, misionáři neviděli rádi, když někdo zdokumentoval, jakým způsobem probíhá takové obracení na křesťanskou víru, my jsme to natočili. Nahý Papuánec v kazatelně četl Bibli, posledních několik náčelníků přicházelo z pralesa. Seděli mezi ostatními oblečenými lidmi a poprvé slyšeli slovo Boží… a zažili první přijímání.


Ultrasupernatural – Pravěcí cestovatelé vesmírem

Vraťme se na začátek. Výstava začíná touhou mladého Lukáše po cestování. Jak dlouhá byla cesta od Vašich modelů k jedenácti výpravám do Západní Papuy?

My jsme se s Barborou seznámili na Akademii výtvarných umění. Oba jsme vyrůstali v 80. letech, já na sídlišti v Zahradním městě v Praze. Oba jsme toužili poznávat svět za hranicemi, které tehdy byly pro normálního člověka uzavřené. To nás oba poznamenalo. Já jsem snil prostřednictvím vlastnoručně napsaných a ilustrovaných knížek, vytvářel modely vysněných krajin, ostrovů. Ty modely jsou vystavené na začátku výstavy. Barbora trávila spoustu času v knihovnách a studovala cizí kultury a světy. Dá se to přirovnat k Papuáncům, oni také touží poznávat okolní svět, dostávají se k nim informace od sousedů, obchodníků, z měst. My je poznáváme ve vrcholném stadiu globalizace, kdy jejich prastará kultura lovců a sběračů mizí. A je to neodvratitelné, protože touhu těchto lidí po poznání nezastavíte, nezabráníte jejich kontaktu s okolním světem. Západní Papua je součástí Indonésie, valí se do ní obrovský příliv přistěhovalců z dalších ostrovů, kteří se tam stěhují jako na Klondike v době zlaté horečky. Noví osadníci vidí v lidech z džungle nový trh. Papuánci z pobřeží jsou už natolik civilizovaní, že se podílejí, a poměrně divoce, na místní politice. Když kandidát ve volbách potřebuje hlasy co nejvíce lidí, kontaktuje náčelníka odlehlé oblasti. Slíbí mu, že bude dále náčelníkem. To se stane, když dá svým lidem, co chtějí – tedy zajistí léky, zařídí vybudování misijního letiště, vysílačku, vlnité plechy a další věci… To vše zařídí politik, a na oplátku mu dá náčelník hlasy svých lidí. Nedá se to zastavit. Dá se být u toho, vyprávět svědectví prostřednictvím moderního umění a tuto jedinečnou dobu zaznamenat v rovině symbolismu, abstrakce a jazyka současného umění. U ohnišť se vypráví a hovoří čím dál méně, my jim jejich staré příběhy dodáváme v písemné podobě, což bylo propojené i s tím vesmírným rozhovorem, zatímco jim Kóiči Wakata telefonoval, kolem něj létala slova Papuánců psaná v indonéštině a fotografie Barbory, v tutéž chvíli během telefonátu Papuánci přebírali texty svých předků s fotografiemi. Vytvořili jsme z toho pro vesnici knížky. Chtěli mít příběhy a hrdinské skutky svých předků sepsané pro své potomky, až nikdo už nebude umět staré příběhy vyprávět.

S jakými myšlenkami jste přiletěli asi ve 23 letech do Západní Papuy poprvé? Původně to měl být romantický výlet, stal se z toho životní a umělecký příběh.

Je to tak. V roce 1997 jsme odletěli za našimi sny, které dříve svazovala železná opona, toužili jsme být co nejdále, někde v dalekých místech, o kterých se příliš neví. V momentě, kdy jsme vystoupili z vojenského kargo letadla a vydávali se s domorodcem, který nás vedl ke svým příbuzným, do nejodlehlejších oblastí džungle, otevírala se cesta za duchovní i vizuální inspirací. Už na tom polním letišti jsme se střetli s nahými lidmi, kteří poznávali moderní civilizaci. Dívali se na vojenská letadla, na motorky, na zboží, bylo tam poslední divoké město v centrálním pohoří. V něm mešita, kostel, lokální trh, plno vojáků, noví osadníci… a nazí domorodci. A mezi tím internet café, vedl to Japonec, který se kdysi ztratil v džungli a už zůstal a nakonec otevřel internetovou kavárnu doslova v kůlně. Uvědomili jsme si, že se tam odehrává něco úžasného. Byli jsme svědky toho, jak kultura lovců doby kamenné na naší planetě mizí a střetává se s civilizací v rámci vrcholného stadia globalizace. Mohli jsme symbolicky navázat na první půlku 20. století, kdy se umělci moderny nechávali inspirovat uměním přírodních národů. My jsme poslední generace, která se mohla přímo inspirovat duší takového člověka a nahlédnout do ní. V současnosti už se u ohnišť čím dál více povídá o jiných věcech než dříve. Neřeší se jenom, jak a kdo umí komunikovat s duchy, jak reagovat na neštěstí, nemoc, což považují za černou magii, na jaká místa v džungli položit kus masa prasete jako oběť atd. Zároveň se řeší situace související s novými možnostmi přicházející civilizace. Jen několik mužů je imunních vůči okolnímu světu, přestože všichni vědí, kdo z které rodiny je s kým znepřátelený, kdo komu snědl příbuzného či ublížil v rámci krevní msty. Příběhy, tradiční kultura a kmenové války jsou tam stále, lidi ve vesnici však zajímají všechny novinky současného světa. Chtějí se dostat na lokální trh, do nemocnice, mít co nejblíže letiště a od náčelníka chtějí výdobytky civilizace. Takže náčelník se snaží držet krok s dobou, je to boj rodinných klanů, ale i generací o vedení vesnice. Mladí lidé se mnohdy stávají ve městě členy gangů, pak se vracejí, aby se chopili moci v domácí vsi a označili staré náčelníky za nemoderní.


Ultrasupernatural

Jak dlouho trvalo, než jste porozuměli místním společenským vztahům a zvykům? Souvisí to s názvem výstavy?

Trvá to 23 let. Výstavu s názvem ULTRASUPERNATURAL symbolicky otevírá film, v němž nahý náčelník ozdobený peřím sedí na kameni a nad ním přistává letadlo, které tam pravidelně několikrát denně přiváží moderní technologie včetně mobilních telefonů. Je to místní legendární náčelník, jeden z posledních, kteří chodí nazí do města. V průběhu let jsme se setkávali s výrazem supernatural, což znamená nadpřirozený. Oni mají úplně jinou hranici mezi přirozeným a nadpřirozeným. Všechno je pravda. Bylo pro nás – jako umělce vyjadřující se mezi realitou a abstrakcí – strašně zajímavé do tohoto jejich surreálného světa pronikat. A proč ještě slůvko ultra… Představte si, že tito lidé drží mobilní telefon a ten je pro ně to největší kouzlo, to nejvíce nadpřirozené, tedy ultrasupernatural. Jihovýchodní Asie se svou elektronikou je blízko, takže moderní technologie se mezi Papuánci valí proudem, vrcholí to asi od roku 2012. Z mobilních telefonů na ně nezadržitelně působí západní kultura, v jedné ruce šípy, ve druhé mobilní telefon, ten je pro ně kouzlo, magie. Chybí jim sice několik tisíc let znalostí, informací o vědě, umění, ale byznys jim není cizí, Papuánci jsou rození obchodníci.

Vydáváte se na výpravy s manželkou a… s jídlem. A bezpečnost?

To, že jsem se svojí ženou, se ukázalo jako výhoda, protože když přicházím do vesnice se ženou, vědí, že nepřicházím bojovat a nebudu usilovat o jejich ženy, a to i v případě, že se jedná o duchy. V té zemi je obtížné shánět jídlo. Nemůžeme tedy jíst jejich, samozřejmě, když nás chtějí pohostit, nelze takové pozvání nepřijmout, to by byl nepřátelský krok. Ale v první řadě musíme dovézt hromady jídla nejen pro sebe, ale i pro ně, musíme živit jejich rodiny po dobu, co si vyměňujeme zkušenosti. Pohybujeme se mezi přáteli, pěti až deseti lidmi, kteří nás provázejí naším společným životním příběhem a s nimiž se seznamujete na výstavě. Přesto, vždy je dobré být ve střehu, sledovat situaci, vědět, co se děje. Vždy totiž k něčemu dojde, naposledy se řešily dvě vraždy. V prvním případě žena zabila nevěrného muže, bodla ho kůlem z ohniště do hrudníku, ve druhém se muž vrátil z lovu a zabil svou ženu, protože nebylo připravené jídlo, oni jsou hodně vznětliví. Takže se soudily dva rodinné spory, což ovlivní atmosféru, zároveň přichází kriminalita z města a vzniká stres mezi tradičními náčelníky a drsnými mladými kluky z města.


Ultrasupernatural – Mapa oblasti, do níž podnikl Lukáš Rittstein se svou manželkou Barborou Šlapetovou již 11 výprav

Doporučil byste cestovat měsíc dva po Západní Papui? Jako životní zkušenost? Je to vstřícná země?

Absolutně nedoporučil. Papuánci už usilují o samostatnost. Je tam občanská válka – například loni před Vánoci jsme se tam nemohli dostat, protože se bojovalo, Papuánci útočili na indonéské přistěhovalce, města osadníků hořela, vyhořela i samoobsluha, kterou uvidíte ve filmovém obrazu na výstavě. Cestování po Západní Papui není oku lahodící a komunikačně je strašně náročné. Spory mezi lidmi, boj tradičního a moderního, zvyšující se kriminalita. Existují lepší místa na adventure turismus.

Rozhovor s Barborou Šlapetovou z roku 2015:
Barbora Šlapetová a Papua-Nová Guinea – setkání moderního umění s pravěkem

Výstupy na sopky Krakatoa a Merapi a další články z Indonésie.

Rozhovor:
Vojtěch Novotný: Papua Nová Guinea je vstřícná země