Nejpříjemnějším dopravním prostředkem z letiště Narita do Tokia je vlak Narita Express, který asi 60 kilometrovou vzdálenost na vlakové nádraží Tokio Station zvládne za necelou hodinku (na japonské poměry to tedy žádný expres není). Kdo by neznal pověsti o přesnosti japonských vlaků, a tak jsem byl zvědav, zda odjedeme a přijedeme dle jízdního řádu – Narita Express nezklamal. Další variantou je taxi, ale jeho cena šplhá do astronomických výšin a zřejmě by to ani nebyla cesta nejrychlejší.

Horší časy začaly hned v centru nekonečného velkoměsta. Cestování na vlastní pěst po Japonsku je vlastně taková náročná lingvistická univerzita. Tady se nepíše latinkou, tady se nemluví anglicky ani jiným blízkým evropským jazykem. Neumíte japonsky? Máte smůlu. Byl jsem šokován kolik mladých lidí v této pracovité a vzdělané společnosti nezná přinejmenším základy angličtiny. Někteří byli dokonce vybaveni cedulkami s dvojjazyčnými nápisy, které dávají cizincům přečíst, možná, že některý konverzační obrat sem tam pomůže. Uf, jen si to představte. Přepisem do latinky (říká se mu rómadži), jsou japonské znaky doprovázené alespoň ve vlaku a v metru. Ještě další pomůcky pro cizince (nejen) má japonština – slabičné abecedy hiraganu a katakanu. Japonština se píše znaky, hiragana se užívá pro psaní slovesných a adjektivních koncovek a katakana často pro přepis cizích slov. Každopádně se slabičnou hiraganou přepisují i celá slova, která je možné jednodušeji a rychleji rozluštit. Stačí se naučit téměř padesát slabičných znaků.


Tokio, chrám Sensō-ji

Pulzující velkoměsto neónů, mrakodrapů a lidských davů bylo trochu šokem a tak jsem brzy zatoužil utéct před horečným spěchem moderního Tokia do parku Ueno. Uenský pahorek byl v roce 1868 dějištěm jedné z posledních porážek bojovníků šogunátu Tokugawa a později se stal jedním z prvních tokijských parků, císař ho založil v roce 1924. V parku je několik významných muzeí, zoologická zahrada s tygry, medvědy i pandami, chrám zasvěcený bohyni Benzaiten (japonské jméno pro bohyni Saraswati), ale také útočiště bezdomovců. Jedním z nejznámějších míst je socha Saigō Takamoriho, známého pod přezdívkou „poslední pravý samuraj“. Socha ovšem nijak nepřipomíná nepoddajného samurajského vůdce, který po rozhodující prohrané bitvě na kopci Shiroyama spáchal rituální sebevraždu cti – seppuku (v Čechách známý název harakiri je nepřesný). Saigō je spodobněn bez uniformy na procházce se svým psem (a pes je na vodítku).


Poslední pravý samuraj venčí psa, kreslil Filip Trnka

Kam v časných ranních hodinách? Přece na pověstný místní rybí trh. Ale chce to si hodně přivstat, obchodníci zde nabízejí úlovky již ve čtyři ráno, pokud člověk přijde v osm, dorazil pozdě. A pokud přijdete později dopoledne, pravděpodobně narazíte jen na úklidové čety. Hromady ryb, obrovské výstavné kusy určené k aukci, chobotnice v neuvěřitelném množství, zdánlivě naprosto chaotická atmosféra. Nelze se nenechat strhnout trhem, na němž se prý ročně prodá kolem 600–700 000 tun ryb. Tradice místního trhu ale není dlouhá, byl sem přemístěn ve dvacátých letech minulého století, předcházející místo bylo zdevastováno zemětřesením v roce 1923. Ne všechny prostory tržnice jsou otevřeny pro veřejnost. Ještě před desetiletím nebyl trh turisty příliš vyhledáván, ale rozvoj japonských restaurací po světě, šíření typických japonských jídel (zvláště suši), znamenají velký turistický boom. Z toho důvodu se již nesmí chodit na aukce, obchodníky přece jen přítomnost turistů a jejich fotoaparátů rušila.


Císařský palác

Sídlo japonského císaře je veřejnosti nepřístupné. Z celého areálu císařského paláce v centru Tokia jsou otevřeny jen východní zahrady. Vešel jsem do nich bránou Ótemon, která bývala v minulosti vstupem do hradu Edo. Komplex císařských budov je schován za nepřístupnou hradbou vodních příkopů a vysokých pevných kamenných valů a přes tyto překážky není nic vidět. Palác byl zpustošen americkým leteckým bombardováním za druhé světové války a nově zrekonstruován. Historie hradu Edo začala v roce 1457, postavit ho nechal Ota Sukenaga, později známý pod přijatým buddhistickým jménem Dōkan. Hrad se později stal centrem šogunátu Tokugawa, založeného v roce 1603 Ieyasu Tokugawou. Šogunát vládl v Japonsku až do roku 1868. Sám Tokugawa je pohřben v Nikko v chrámu Tōshō-gu. Asi 20 minut před zavírací hodinou začnou parkem projíždět uniformovaní strážci na kolech a slušně, leč nekompromisně, hrnou návštěvníky směrem k východu. Deset minut před zavíračkou mají svůj úkol za sebou. Japonci si sem chodí zaběhat (jogging), je to největší zelená plocha v srdci Tokia. Hned za parkem ale podél hradeb vedou rušné ulice a začíná Ginza, honosná čtvrť, kterou jsem si užil ve večerním osvětlení.

Asi málokoho překvapí, že je v Tokiu spousta šintoistických a buddhistických chrámů. Překvapený jsem ale byl, když jsem najednou stál před kostelem. Dějiny křesťanů v Japonsku začali jezuité, kteří sem připluli pod vedením Františka Xaverského z Indie v roce 1549 za vlády Ody Nobunagy. Panovník byl vzdělaným jezuitům příznivě nakloněn, mnohé buddhistické mnichy žijící zvrhlým životem naopak nenáviděl. Kolem roku 1580 již bylo v Japonsku na 150 tisíc katolíků a dvě stovky kostelů. Loyolovi žáci ale propadali stejné pýše, jako se to stalo v minulosti jejich buddhistickým kolegům a výsledkem byla ztráta důvěry dvora a pronásledování. Nobunagův nástupce Hidejoši Tojotomi jezuity zakázal a vypověděl ze země, jejich domácí příznivci byli vražděni, mučeni a pronásledováni. Jeden z nejslavnějších japonských spisovatelů Masudži Ibuse ve své historické novele „Příběh trosečníka Johna Mandžiróa“ popisuje „zkoušku správného náboženství Japonců“. V příběhu z poloviny 19. století ztroskotali venkovští rybáři v bouři na malém neobydleném ostrově a byli šťastně zachráněni americkou velrybářskou lodí, na níž se dostali na Havaj. Po svém komplikovaném návratu na japonskou půdu byli podrobeni tradiční zkoušce hanobení křesťanských svatých obrázků, tzv. fumie. Při pošlapávání Kristovy tváře byli zkoumání vyšetřujícími úředníky, zda se v cizině nenakazili barbarskou vírou.


Ochutnal jsem život ve čtvrti Šibuja

Ještě jsem prochodil kilometry po ulicích čtvrtí Akasaka a Šindžuku, zabloudil ke svatyni Hie Jinja, k níž vede cesta pod stejnými barevnými branami, jaké jsem později viděl v Kjotu u chrámu Fushimi-Inari. Ochutnal jsem noční život rozsvíceného Tokia ve čtvrti Šibuja, plné extravagantní módy. Jaké vlastně je Tokio, honilo se mi hlavou. Netroufám si hodnotit a použiji slova povolanějších. Antonín Líman ve svých esejích o japonské literatuře (Krajiny japonské duše) popisuje rychlou proměnu Eda v dnešní velkoměsto: „Růst starého Eda tokugawského období byl přísně kontrolován, ale jeho pečlivě vymezený prostor ztratil po restauraci Meidži (1868) jakékoliv hranice, čímž přehledné, intimní Edo přišlo o svou „zobrazitelnost“ – kouzelně vyjádřenou např. v sériích Hirošigeových dřevořezů  – a stalo se obrovským anonymním velkoměstem. Předmoderní Edo bývalo lagunovým městem s hustou sítí kanálů, téměř jako Benátky, a když ztratilo tyto vodní cesty, začala se měnit jeho plynoucí, horizontální vodní povaha ve statickou vertikálu zdí a výškových budov.“
Zdá se, že budoucnost je Tokiu nakloněná.