Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Jan Homola je nejen kytaristou kapely Wohnout, která je již 16 let stálicí na naší hudební scéně, ale také vášnivým čundrákem a cestovatelem. Každoročně se vydává s kapelou, přáteli, rodinou nebo i sám do dalekých zemí za jejich atmosférou a na své cesty vždy přibalí kytaru. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o jamování s domorodci, ale také o tom, jak se jí tarantule a jak zkoušel dělat rikšáka v Barmě. A že se v nejbližší budoucnosti chystá vyzkoušet jízdu přeplněným bangladéšským vlakem.

Klára Jelínková pracuje v Angole již pátým rokem. Pracovala tu pro Masarykovu univerzitu a loni ji do Angoly vyslala společnost Člověk v tísni. V zemi, jíž si pamatujeme především díky krvavé občanské válce, koordinuje vzdělávací projekty ČvT a vede tým angolských spolupracovníků, kteří mají za úkol vzdělávat angolské učitele a zavádět do praxe nové didaktické metody. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o své práci v Angole, ale také o zkušenostech z daleké africké země.

Andreas Pieralli se narodil ve Florencii, ale již 7 let žije v Praze. Protože pochází z italsko-české rodiny, mluví perfektní češtinou a jako novinář se věnuje i blogům na iHned a Respektu, kde se věnuje nejen italské politice, ale též srovnání Italů a Čechů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o rozdílech ve stravování v ČR a v Itálii, ale také o „campanilismu“, italské blbé náladě, doporučí, kam se v Itálii podívat a na závěr i jakým filmem se naladit na cestu do Itálie.

„My nejsme lakomci, my jen tak vypadáme“ žertoval jeden bodrý Moravák uprostřed vinohradů a sadů nad Uherským Hradištěm. „Napime sa“ a doléval dalšího panáka. V Uherském Hradišti se o víkendu konaly Slavnosti vína a otevřených památek, které jsou milým setkáním se slováckou muzikou a posezením nad sklenkou vína, burčáku nebo něčeho ostřejšího.

Není na světě mnoho měst postavených umajjovskými chalífy podle římského vzoru. Znám jediné – libanonský Anjar. Přestože je mladší a méně známý než Baalbek, Týros, Sidon a další prastará libanonská obchodní města, je právem zapsán na seznam světového kulturního dědictví.

Hlavní město stejnojmenné provincie na západě Apeninského poloostrova zmítala občanská válka, dostalo se do područí Berberů. Ovšem tragédie se mu nevyhnuly ani ve dvacátém století. Bari je jediným místem na území Evropy, které okusilo útrapy chemického útoku za druhé světové války.

Volba odpovídajícího dopravního prostředku pro cestování po Austrálii je důležitá a proto by jí měl každý věnovat náležitou pozornost. V následujícím textu můžete nalézt užitečné tipy a rady ohledně pronájmu aut na území Austrálie.

Uprostřed lesů Jihlavských vrchů se v nadmořské výšce 667 metrů ukrývá hrad Roštejn. Byl postaven přibližně v letech 1348–53 a původně pojmenován Rossenstein podle rodového znaku pánů z Hradce a divokých skal. Výlet na Roštejn nabízí nejen prohlídku hradu, ale i krásné přírodní koupání v nedalekém Velkém pařezitém rybníce. A jen osm kilometrů od Roštejna se tyčí nejvyšší bod Českomoravské vrchoviny – Javořice.

PhDr. Jan Zouplna, Ph.D. je členem několika celoevropských asociací (European Association for Jewish Studies, European Association of Israel Studies) a vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR. Zabývá se především moderními židovskými dějinami, sionismem a židovským nacionalismem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o „moderním“ Tel Avivu a „tradičním“ Jeruzalému, ale i o „izraelství“ a ortodoxním židovství.

V Arménii platí na silnicích jiná pravidla než tady, vyprávěl mi se smíchem Eduard Sarkisjan, předseda Občanského sdružení Arménský dům. A tak jsem byl na ty divoké arménské řidiče zvědavý. Během mého arménského putování jsem se stal – minimálně na dvě hodiny denně – jejich spolujezdcem, zákazníkem, ale také hostem. A být hostem v Arménii, to si lze opravdu užít, Arméni jsou pohostinným národem. Kde jinde svým zákazníkům kupují taxikáři kila meruněk.

Na konci osmikilometrového kaňonu, jakoby na konci světa, kde končí silnice, stojí pod červenými skalami jeden z nejkrásnějších klášterů v Arménii. Postavil ho ve 14. století uznávaný architekt Momik, který využil místního načervenalého kamene a vystavěl klášter v dokonalé barevné harmonii s okolními horami.

Kdo jiný by měl vyprávět o Madagaskaru než Pavel Hošek, autor několika knih o jeho kultuře a historii včetně publikace Dějiny Madagaskaru, která vyšla v NLN. Pavel Hošek zavítal na Madagaskar poprvé v roce 1993 a ostrov u afrických břehů se na další desítky let stal jeho srdeční záležitostí. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o obyvatelích ostrova, o lemurech, a také poradí, jak se na ostrově pohybovat a co si před cestou na Madagaskar přečíst.

Když se švýcarský malíř a mědirytec Adrian Zingg toulal romantickou krajinou mezi Drážďanami a českou hranicí, ještě se tomuto regionu neříkalo Saské Švýcarsko. Právě Zingg pojmenoval tyhle kytice skal, které mu připomínaly krásy domova. To se psala druhá polovina 18. století a ve skalním labyrintu 194 metrů nad hladinou Labe ještě nestál most Bastei, z něhož je okouzlující výhled na stolové hory Labských pískovců.

Řecko je mýty a legendami prosycené skrznaskrz. A báje se samozřejmě nevyhnuly ani ostrovu Rhodos. Co se na tomto kusu země mělo podle řecké mytologie odehrát?

Historik Stepanos Orbelian napsal ve 13. století, že v Tatevu pobývá na 500 mnichů-filozofů „hlubokých jako moře“, hudebníků, kaligrafů, malířů. Tatev se nejednou vzpamatoval z ran, které mu způsobily invaze Seldžuků a dalších nájezdníků a znovu vyvstal z popela jako náboženské a kulturní centrum Arménie.

To místo v arménských horách se jmenuje Karahunj, Wikipedie dokonce tvrdí, že oficiálně Observatoř Karahunj podle rozhodnutí arménského parlamentu. Místní lidé ale spíše používají výraz Zorats Karer (Zorac Karer), což znamená Kamenný kalendář. Observatoř je prý stará až 7500 let, jméno Karahunge použil již ve 13. století historik Stepanos Orbelian.

Podle knižního průvodce lze cestu na Ughtasar vyjet jen uazem (UAZ je zkratka Ulianovskij Avtomobilny Zavod). Očekával jsem tedy výkonný džíp s pohonem 4×4. Před hotelem v Sisianu ale ve smluvený čas stála jakási dodávka. Její řidič se jmenoval Tsigan a jeho tvář byla snědší než tváře většiny Arménů. Říkám Tsiganovi, že tímhle nejedu, že byl slíben uaz. A on – to je uaz. Později jsem se dočetl, že to byl model 452 z roku 1965. Co by člověk požadoval za pouhých 1250 Kč… (cena za auto bez ohledu na počet lidí uvnitř). Každopádně jsem Tsiganovi uvěřil, že to skutečně uaz je a že to nahoru bezpečně vyjede.

Každý kdo cestuje nebo má rád výlety ví, jak je důležité mít kvalitní zavazadlo. Je vlastně jedno, jestli cestujete do dalekých zemí, na výlet s rodinou a dětmi nebo jen do práce. Na všech cestách nás doprovázejí zavazadla k přepravě nejrůznějších věcí a mnohokrát jste si již určitě sami ověřili, že kvalita batohu, tašky, nebo kufru se pozná už po několika hodinách nošení.

Chystáte se na dovolenou například k moři nebo na hory? Rádi byste si z ní přivezli nejen pěkné vzpomínky, ale i fotografie, kterými byste se mohli pochlubit? V dnešní době se staly standardem digitální fotoaparáty – snímky si snadno přetáhnete do počítače a můžete si je hned prohlížet.

Libanonské cedrové lesy jsou nejstarší písemně doložené lesy v historii. Píše se o nich nejen v Bibli, ale též v Eposu o Gilgamešovi i v Talmudu. Krása, vytrvalost, vznešenost, důstojnost, ušlechtilost – těmito slovy popisují cedr spisovatelé minulosti i současnosti. Libanonci jim říkají „Cedry Páně“ (Cedars of Lord).