Do Noraduzu jsme dorazili z jihu přes průsmyk Selim v nadmořské výšce 2410 metrů, a že to byla „zábavná“ cesta (více o cestě přes Selim v článku Příběhy z arménských silnic). Noraduz neleží na hlavní silnici kopírující západní stranu jezera, ale asi kilometr východně směrem k jeho břehu. Před vchodem na hřbitov jsou instalované cedule s podrobným popisem v několika jazycích. Bohužel cedule nejsou u jednotlivých křížů, což znesnadňuje orientaci. Batohy jsme nechali hned u vchodu, tady se neztratí, jsme v Arménii. A už se na nás nalepily dvě babičky a několik dětí. První dnešní turisté dle jejich názoru nepotřebují v parném létě nic jiného, než pletené ponožky a čepice. A průvodce. Jeden asi desetiletý klučina mluví jednoduchou angličtinou, což je fajn, učí se jazyk a přivydělá si. Mnoho toho samozřejmě neřekne, spíše stylem to a to symbolizuje Kristovy slzy, do žádných historických podrobností se nepouští. Dostal 700 dramů na přilepšenou a radu, aby se dále učil. V ceně ovšem nebylo zakoupení několika svíček k zapálení v kapličce. A už jsou tu babičky. Trošku naléhají, dokud si něco nekoupíte, a pokud koupíte od jedné, naléhá ještě více ta druhá. Jedna praktická rada – vyplatí se naplánovat si den tak, abyste do Noraduzu dorazili v pozdním odpoledni, to slunce svítí zepředu na vytesané kříže.

Chačkary pocházejí již z předkřesťanských dob, vztyčené „dračí kameny“ byly objeveny v Geghamském pohoří nad jezerem Sevan, v provincii Vayots Dzor i na Mt. Aragats. Původně byly dřevěné a předkové Arménů je vztyčovali například u zdrojů vody jako poděkování nadpřirozených silám a božstvům. První křesťané pak kdysi pohanská místa posvětili a symbolem kamenného kříže potvrdili přechod na novou víru. Chačkar tedy neměl nic společného s hroby. Lze říci, že chačkary nemají žádný typický vzor, spojujícím prvkem je kříž, někdy představující strom života.

. . . .

Hřbitov s největším počtem chačkarů byl donedávna v městečku Jolfa na ázerbájdžánském území. Ve městě žilo již v 16. století na 20–40 tisíc Arménů a podle zpráv francouzského cestovatele Alexandra de Rhodese stálo na tamním hřbitově v roce 1648 na 10 000 chačkarů. Ještě polovina jich zde byla – ať vzpřímená či vleže na zemi – na začátku minulého století. Válka, která se rozpoutala mezi oběma státy po rozpadu Sovětského svazu zasela tak hlubokou nenávist, že Ázerbájdžánci pod dohledem své vlády celý hřbitov před protesty z celého světa srovnali se zemí. Dnes po něm nezbyly žádné stopy a ázerbájdžánská vláda tvrdí, že zde žádný hřbitov nikdy neexistoval, neboť v regionu nikdy v historii žádní Arméni nežili. Barbarské ničení památek není jen výsadou Tálibánu.

Z Noraduzu jsme pokračovali dále kolem jezera do Sevanu. Vyrazili jsme pěšky ten kilometr na hlavní silnici, kolem nás projelo několik aut, minuli jsme i skupinku chlapů povídajících si vedle zaparkovaných aut, a nikdo nic. Napadlo mne – jsme ještě v Arménii, že nám nikdo nenabízí odvoz ať zdarma či za peníze? Konečně jeden zastavil – sám od sebe – a vzal nás zbývající půl kilometr na hlavní silnici. A tam, jak tomu bývá v Arménii, zastavilo hned první auto. Řidič v uniformě, voják, který jel z Náhorního Karabachu na dovolenou za rodinou. V autě šampus, čokolády, přece nepřijede s prázdnou. A doporučoval návštěvu Náhorního Karabachu. S obdivem mluvil o tamních horách, monastýrech, vstřícných lidech a krásných městech (výroky o krásných městech je třeba brát s rezervou, sovětská paneláková architektura dosáhla jistě i do Náhorního Karabachu). Válka je prý minulostí a v Náhorním Karabachu je bezpečno. Cizinec ale potřebuje ke vstupu vízum, údajně není problém ho obdržet na úřadě v Jerevanu. Když se našeho řidiče zeptám, zda mohu trochu stáhnout okénko, protože je docela teplo, odpovídá – jsi host, dělej, jak chceš. Není nepříjemné být hostem v Arménii.