Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Moravský kras, protkaný více než tisícovkou jeskyní, je jednou z nejstarších kapitol moravských dějin. V temných chodbách jeskyň objevili vědci kosterní pozůstatky medvědů, lvů, hyen, ale také stopy po mamutech, nosorožcích, zubrech a sobech. Množství paleontologických nálezů dokazuje, že kdysi dávno v jeskyních objevil vhodné místo pro svůj život také člověk.

Pro milovníky spánku bylo ono ráno, pokud se o něčem takovém dá vůbec hovořit, dost drsné. Jediný přímý spoj z Darwinu do Cairns odlétal pět minut po páté ráno. Nemluvě o check-inu, který se otevíral ještě o 2 hodiny dřív. Bylo celkem legrační čekat na ranní transfer na letiště, když centrum Darwinu ještě žilo nočním životem. My jsme ale nelitovali – věděli jsme, že nás čeká Sluneční stát (tak zní oficiální přezdívka) Queensland.

Obdélné návsi obklopené selskými usedlostmi, honosné domy a špýchary se zdobenými štíty, kapličky, rybníky. Takové je selské baroko, takové jsou jihočeské vesničky Komárov, Mažice, Klečaty a Zálší nedaleko Borkovických blat. A nějaký ten krok za obcí se člověk nedokouká té vegetační plodnosti. Podmáčený prales borovice blatky, mech se propadá pod nohama, bílé chmýří suchopýru, hmyz lapající masožravá rosnatka okrouhlolistá, ostřice a kapradiny po kolena.

Jedeme podél jihoaustralského pobřeží z Port Fairy směrem na Port Campbell a Princetown. Projedeme dva národní parky – Bay of Islands Coastal Park a Port Campbell NP. Členité pobřeží plné zatáček nám dá zabrat, z vyhlídek ale vidíme nejdivočejší pobřeží bičované vodami a větry Jižního oceánu, které za desítky milionů let vytvořily kamenné věže tyčící se hrozivě z mořských vln.

Přístav Cancale nedaleko Saint-Malo byl bez vody, moře daleko, severovýchod Bretaně je proslulý svým odlivem. Jako v pohádce se v oparu v dálce vypíná silueta kláštera Mont-Saint-Michel, ale tam je již Normandie. Na obnaženém bahnitém dně se povalují loďky, mezi nimi kráčí vesničané v holínkách a v blátě hledají ústřice. Za pár euro mi jich půltucet naservírovala na plastový tácek paní ve stánku v přístavu. Nesmí k nim chybět citrón, pečivo a sklenka bílého vína.

Na věžích Prambananu se před námi otevřely legendy a mýty hinduistického světa – mocní bohové a bohyně v barvitých vtěleních, svatí mužové, strašliví démoni rákšasové a opičí vládce Hanumán se svou armádou, Garuda, král všeho ptactva, nágové, nebeské víly apsarasy, příběhy o neobyčejných i obyčejných lidských osudech. Jakoby se veškerá staroindická fantazie před námi zhmotnila a ve světlech planoucích ohňů tančil sám Ráma.

Je desátá hodina večerní a okna Ratstrinkstube se dnes naposledy otevírají. V jednom z nich postava generála katolických vojsk Tillyho, ve druhém radní protestantského Rothenburgu Nusch zvedající k ústům pohár. Postavy zobrazují legendu z roku 1631. Radní města nabídli nepřátelskému vojevůdci pohár obsahující tři a čtvrt litru nejlepšího vína. Rozmarný generál slíbil, že nenechá město drancovat svými vojáky, pokud ho jeden z radních dokáže vypít najednou. A Rothenburg ob der Tauber stojí dodnes.

Krajina Soosu je poseta stovkami mofet – výdechů suchého oxidu uhličitého, nesprávně označovaných jako bahenní sopky. Mofety jsou projevem doznívající vulkanické činnosti. Z rozpukané žuly hluboko v podloží uniká oxid uhličitý a hromadí se v terciérních sedimentech jílů a písků. Když po dešti bahno s vodou brání jeho dalšímu unikání, vymílá 10–80 cm široké a hluboké krátery a probublává jimi na povrch.

Ďáblovy kuličky jsou dle domorodé víry vejce duhového hada. Nuže, naskládal je prapodivně, ta svá žulová vejce. Tyhle zaoblené kameny jsou do sebe někde bizarně zaklíněné, jinde na sobě jen tak zlehka postávají, zdánlivě by stačilo silně fouknout a odkutálely by se.

Krok za krokem stoupáme k vesničce Nikea, jejíž bílé domky stojí na samé hraně kaldery, na skalách vysokých několik stovek metrů. Od moře nárazově fouká silný vítr, který znesnadňuje chůzi na úzké kozí stezce. Vpravo se otevírá výhled na sady a úrodná terasovitá políčka směrem k moři, vlevo na kráter Stefanos, po jehož dně se v poli bublajících fumarol prochází několik lidí.

Séga – tenhle tanec vás dostane. Černé rozesmáté tváře, ženy v barevných šatech, a ta barevnost jim tolik sluší, zdálo se mi neuvěřitelné, jak rychle dokáží v rytmu bubnů dělat drobné krůčky a přitom nezvedat chodidla od země. Tvrdí se, že nezvedání nohou symbolizuje okovy, které kdysi tížily otroky dovážené na Mauricius a v jejichž společenství se séga vyvíjela. A potomci otroků tančí ségu dodnes. Čím méně se zvedají nohy, tím více se pohybují boky. A tak tvrdím, dostane vás tahle séga.

Jaké bylo Turecko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Pravidla ochrany antických památek, jimiž je především západní Turecko doslova poseté, nebyla tak přísná jako dnes a dávala ojedinělým návštěvníkům dostatek volnosti.

„Aspoň v obraznosti se tam mohu vždy zatoulat; dovedu se tak přece i jindy dívat se svého zamilovaného Plešivce celé hodiny. Olymp kraje! S vrcholu, věnčeného valem prastarého hradiště a obletovaného všemi démony, co jich ještě žije v představách zdejšího lidu, jakkoli zestřízlivělých, otvírá se panorama do tří čtyř okresů.“

Hladila jsem delfína v Tin Can Bay, válela se v dunách bílého písku na ostrově Fraser, koupala se na pohádkové Airlie Beach, zahrála si na didgeridoo v Alice Springs, vylekala dinga v noci u svého stanu v MacDonnell Ranges a rozhlédla se na Austrálii z posvátné skály Uluru. Australské dobrodružství pokračuje, před námi je cesta z Uluru do Darwinu a po západním a jižním pobřeží zpět do Sydney.

„Na krála, matičko, na krála“ vykřikují vyšňoření legrúti na přezdobených koních a pak se jeden z nich nakloní s napřaženou pravicí směrem k dívce na chodníku a křičí krátkou veršovanou vyvolávku: „Přišla mi smska z Londýna, že toto je krásná blondýna, a jak se na mě pěkně směje, ona určitě něco přispěje!“ A dívka popochází dva kroky ke koni a strká peníze do jezdcovy holínky.

Jaká byla Libye v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Po dlouhých stovkách let, kdy vládli na dnešním libyjském území cizinci – Osmané, Italové, Britové, Francouzi, uběhlo pouhých 15 let od vyhlášení samostatnosti. Do vojenského převratu Kaddáfího, který sesadil z trůnu libyjského krále Idrise I., zbývaly tři roky.

Věhlasné pyramidy faraonů Chufua, Rachefa a Menkaurea v Gíze jsou už dnes prakticky součástí Káhiry a samozřejmým cílem velikého množství návštěvníků. S tím souvisí i hustý provoz, plná parkoviště, smog, prodejci a průvodci. Pyramidy v Dahšúru jsou však neméně atraktivní a díky jejich vzdálenosti od hlavního města bývá setkání s nimi mnohem intimnější.

Japonci kdysi určili tři nejkrásnější scenérie své země, tři nejkrásnější zahrady, nemohli vynechat ani tři nejslavnější hrady – Kumamoto, Macumoto a Himedži. Posledně jmenovaný je z nich možná úplně nejslavnější, vždyť díky své kráse bývá vděčnou filmovou historickou kulisou, natáčel zde Akira Kurosawa i Američané scény do filmu Poslední samuraj.

Pod schody buchlovického zámku vyhrává kapela, je před čtvrtou odpoledne a velikonoční sláva pomalu končí. Muzikanti, kteří rozdávali radost od deváté ráno, se loudavým krokem rozcházejí. Dva tři odcházejí na zámeckou toaletu a… za pár chvil se odtamtud ozvou první tóny dalších písniček. Jo, chlapi už dlouho nehráli… A projde kolem mě jeden a povídá: „Důležité je abyste řekli – Kurva, ti ale hráli! a nikoli Ti ale hráli, kurva…“

Čím a kde začít? Snad v Delfách, v dalekém Řecku. Výrazem „dalekém“ mám na mysli vzdálenost časovou. V dávné minulosti, když se antický svět hroutil, prošly Delfami keltské kmeny a nepochybně si odnesly nemalou kořist. Mj. prý i stroj času, přesněji – pro přenos časem. A světe div se, prý neměli nic lepšího na práci, než ho schovat někde na Housce, přesněji řečeno v místech, kde v budoucnu hrad Houska bude stát.