Letadlo ukrajinské společnosti Aerosvit Airlines letělo přesně na čas a po dvou hodinách letu jsme se ocitli v kyjevské letištní hale, kde se utvořily dlouhé fronty u celních přepážek. Mají být vyplněné imigrační karty? Tam je třeba vysvětlit smysl a cíl cesty, občas je to prý vyžadováno. Lístečky však došly a ukázalo se, že momentálně nejsou potřeba. Kyjev má pro nás otevřeno.

Kyjevské ulice jsou široké a dlouhé, domy monumentální, všude je daleko, na chodnících hlídkují strážníci, vyhrávají pouliční muzikanti, pobíhají zdivočelí psi. Mnoho psů. S těmi je tu problém, je „očeň mnogo“ těch, co přišli o pána nebo se už narodili do „svobody“. Běhají ve smečkách, malých i větších, držíce se od lidí sice stranou (žádná agrese), ale přeci jen blízko teplých kanálů, zadních vchodů do restaurací a obchodů. Tak jako je Řím plný koček, tady běhá plno psů.

Kresčatik, ukrajinské krásky a zamlklí ukrajinští muži

Kyjevský bulvár Kresčatik, kam míříme, je hlavní třídou centra města (měří 1 300 metrů) a protíná Náměstí Nezávislosti (ukrajinsky Majdan Nězaležnosti) s 52 metrů vysokým Monumentem nezávislosti. To je ono známé místo, kde se konaly demonstrace při tzv. oranžové revoluci v roce 2004. Dnes se zde se konají koncerty, mítinky a také se tam o víkendech bruslí. Kresčatik se každou neděli na celý den uzavře a je z něj klidná pěší zóna. Parádní zvyk. Korzování tak rázem získá nádech čehosi slavnostního, máte možnost obhlédnout pořádně obchůdky, kavárny, restaurace, ale i budovy dvou ministerstev, které na Kresčatiku stojí, veliké převeliké (kolikpak je v nich asi úředníků?).


Víkendové bruslení uprostřed města

Nakukujeme tedy do výloh, porovnáváme ceny a počítáme. Oblečení se dá pořídit zhruba za stejné sumy, značkové obchody nabízejí obdobné zboží jako ve všech evropských metropolích. Občas narazím na pouliční prodej, tam se určitě vyplatí kožené rukavice, čepice, tašky (tak minus dvacet procent oproti našim cenám) a pozor, všude plno obchodů s botami.

Však taky zírám, jak holky, slečny, ženy, starší dámy, prostě vše ženského rodu statečně pluje na podpatcích a rozhodně nejsou na cestě do divadla. Viděla jsem postarší paní obtěžkanou taškami, kterak neochvějně pochoduje v botách na vysokánském kramfleku. Můj zkušený a místních poměrů znalý průvodce vypráví o pověstné kráse dívek z východu a tak bedlivě pozoruji, jak to vlastně je.

Fakt je, že se hodně, ale opravdu hodně, snaží. Výrazněji se malují, lakují a voní. A trpí na těch svých chůdách. Zdá se mi, že jsou vlastně permanentně připravené potkat toho pravého. Mají tu málo mužů? Je evidentní, že život mají tvrdší. Kyjev se mi líbí a začínám s ukrajinskými děvčaty cítit. Na konci svého bedlivého pozorování sice spokojeně usuzuji, že v Čechách máme dívky prostě krásnější, ovšem ta armáda „copatých děvoček“, přepečlivě upravených, číhajících na příležitost, je pro cizince nepochybně přitažlivá a chápu, o čem je řeč. Pro ty nejšikovnější je šance vdát se do ciziny mnohdy hlavním životním cílem. A Češi si zde vůbec nestojí špatně, jsme přece na Západě.


Nejradši bych jednomu z těch chodících medvědů jednu papachu strhla a nasadila si jí. Jak jinak se tady zahřát?

Stáčím pohled do trafiky, koukám na cenu cigaret a dochází mi, jak mají ukrajinští kuřáci na růžích ustláno. Cigarety s velbloudem a jiné „ameriky“ pořídíte za 8 až 12 hřiven (1UAH = 2,30 Kč). Když mrknu vedle, chápu ještě víc, butilku vodky (gorilky) seženete za 30 UAH, lahvinku čtyřhvězdičkového koňaku za 35 UAH. Je poledne a vidím, jak jdou dělníci do obchůdku, berou malý bochník chleba, vyuzenou rybu a láhev vodky. To je tradiční oběd.

Pozoruji tedy muže, když už jsem prohlížela ženy, a vidím, že jsou povětšinou milí, mírní, nevysocí a melancholicky zamlklí. Vidím jim na očích, že mají nelehký život. Když pak s nimi mluvím, vnímám, jak jsou hrdí na svoji zemi a přes všechny pro a protiruské proudy, přes všechny hrůzy, které se jim v minulosti děly, neztrácejí víru v lepší časy, a co víc – mají nás rádi, protože my Češi jsme přece bratři Slovani.

Jdeme dál po Kresčatiku a dojdeme na konec, kde na nás čeká úžasná Besarabka, krytá tržnice, kde odhodlané ženy v barevných šátcích nenechají nikoho projít aniž by nezkusily zazpívat „kupte si klobásku, děvenko, za padesát“ nebo „počkejte, ochutnejte bílého kapitána, dám vám kousek za čtyřicet“ – moc dobrou jemně uzenou rybu, těch je tu nepřeberné množství. Také ovoce, zelenina, ořechy, květiny, maso, všechno prvotřídní, čerstvé, nablýskané a voňavé. Ovšem, i drahé, člověku neznalému umění smlouvat není pomoci a utratí víc, než by měl.


V neděli do kostela a nejlépe do Kyjevskopečerské lávry, což je komplex klášterů a kostelů, založený v letech 1051 mnich – pozdější sv. Antonín Pečerský

Návštěva rodného domu Michaila Bulgakova

Nechme nyní hlučnou tržnici za sebou a odeberme se na „kyjevský Montmartre“, na kopec, kam vede Andrejevskij spusk (Andrejevský úvoz), klikatá ulice dlážděná kočičími hlavami, z části rozbitá a poničená, přesto půvabně přitažlivá. Je plná malířů, prodavačů ikon a babušek nabízejících suvenýry a krásné šátky. Stáčí se do kopce a téměř na konci je náš cíl, rodný dům ruského spisovatele Michaila Afanasjeviče Bulgakova, mající číslo popisné 13. Vedle domu je socha sedícího autora a na vchodových dveřích cedule s nápisem Literární památník M. Bulgakova. Vejdeme dovnitř, kupujeme vstupenky (30 UAH na hlavu) a ve tříčlenné skupině čekáme v prostorné vstupní hale na svou průvodkyni. Ta se zjevuje téměř okamžitě a je stejně úchvatná jako celý interiér domu, vypadá totiž jako postava z Bulgakovova románu. Má bílou průsvitnou pleť, vizáž postarší baletky, jemně exaltované pohyby a procítěný projev. Zavede nás do prvního patra, do přijímací místnosti rodiny a začíná výklad.

Pokračování 29. 2.