Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Pravá islandská divočina, takový je čtyřdenní trek Laugavegur, který je právem řazen mezi nejkrásnější túry světa. Hory barvy duhy, koupání v horkých pramenech, lávová pole, ledovcové splazy, brodění ledových řek a divoké rokle vyhloubené valícími se vodami.

Cestovat po vlastní ose Vietnamem je sice možné, ale bývá to zdlouhavé a komplikované, vyprávěl mi v rozhovoru vietnamista Ján Ičo. Jste-li v Hanoji a toužíte se projet na lodi čarovnou zátokou Ha-Long, která je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO, nejjednodušší je odevzdat se do rukou některé z místních agentur, které se na výlety k moři specializují.

Arabista a historik PhDr. Zdeněk Müller CSc. žije ve „velkém světě“ v Paříži nebo, jak sám poznamenal, na cestách mezi Paříží a Prahou. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o zahalování žen, sexu a dalších tabu v muslimském prostředí, humoru v arabském světě i karikaturách islámu. Doporučuje, co si přečíst z arabské literatury a na závěr popisuje poselství arabských revolucí.

Asi padesát kilometrů od Prahy se nad okouzlujícím meandrem Sázavy tyčí středověký hrad Český Šternberk, na jehož hradbách vlaje prapor se zlatou betlémskou hvězdou. Tou, která před dvěma tisíci lety v Palestině oznámila narození Spasitele a ukázala cestu třem mudrcům. Od jednoho z nich, Kašpara, odvozují Šternberkové původ svého rodu.

Necelé dva kilometry od Sidonu uprostřed zelených citrusových hájů se schovávají téměř neznámé ruiny jediného fénického chrámu v Libanonu, z něhož se až do 21. století zachovalo více než základové zdivo. Chrám byl zasvěcen bohu lékařství a znovuzrození Ešmunovi, který je spojován se starořeckým „otcem“ všech lékařů Asklépiem.

Asi 10 kilometrů severně od hradu Točník se uprostřed křivoklátských lesů vypíná do nadmořské výšky 595 metrů kopec Velíz. Jeho jméno je pravděpodobně odvozeno od pohanského boha stád a pastýřů Velese, neboť na vrcholu kopce bývalo obětiště již v počátcích slovanského osídlení. Veles také kopec nad vesničkou Kublov stráží, přestože pouze v dřevěné podobě.

Sedíme na terase zrekonstruovaného karavanseraje Khan al-Franj, který byl obnoven z peněz nadace zavražděného bývalého premiéra R. Harírího. Uvelebeni v pohodlných polštářích shlížíme na minarety starých i nových mešit, kříže kostelů, malý přístav a křižáckou pevnost. Vítejte v Sidonu, prastarém městě, o kterém se mnohokrát vypráví v Bibli.

Diyarbakir leží přímo na hranici záplavového území řeky Tigris. Ukrývá se za rozsáhlými antickými hradbami z černého bazaltu, které obklopují bludiště dlážděných i nedlážděných uliček starého města zdobených mešitami, medresami, trhy a kostely. První pohled na Diyarbakir ale nebyl nijak pozitivní – projížděli jsme nejprve novým městem, chaotickou výstavbou bez jakéhokoliv plánu. Diyarbakir je považován za hlavní město Kurdistánu a přestože nemá v ostatních částech Turecka dobrou pověst, není zde nebezpečno a obyvatelé jsou otevření a velmi vstřícní.

Anse Source d´Argent na ostrově la Digue je jednou z nejfotografo­vanějších pláží světa. Oslnivý bělostný písek láká k ulehnutí pod exotickými balvany vyhlazenými jadeitově zbarveným mořem, člověk má pocit, že na světě nemůže existovat idyličtější místo. Ale od pláže očekáváme, že se také vykoupeme. A ve vodách olizujících tuhle seychelskou krásu se koupat nedá. Vylezl jsem na jednu skálu, abych hledal vodu, ale hloubka, ta zde nebývá ani během přílivu.

Cestou do Erzurumu jsme se většinou pohybovali ve výšce 1600–2000 metrů nad mořem. Nejvýše položeným místem byl průsmyk s Atatürkovým památníkem – 2409 metrů. Pod námi ležela severovýchodní Anatolie, o níž se říká, že je to nehostinná krajina ošlehaná větry. Díky pokročilé době a zapadajícímu slunci padaly na zem prodloužené stíny a světlo dodávalo krajině rozervané erozí magický ráz.

PhDr. Pavel Onderka vede od roku 2009 archeologické expedice Národního muzea do súdánské lokality Wad Ben Naga. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o krásách Súdánu a pohostinnosti místních lidí, o starověkých památkách i potomcích Mahdího. Cestu do Súdánu rozhodně doporučuje a dodává, že čeští turisté budou ve Wad Ben Naga vždy vítáni.

Plavání s delfíny má překvapivě mnoho lidí na svém seznamu neuskutečněných snů. Od pradávna byli delfíni lidmi ctěni jako bytosti vysoké inteligence a moudrosti. Delfíní radostný tanec na našem obzoru vždy byl, je a bude úchvatnou podívanou a povznášejícím zážitkem. Svět delfínů je jiný než náš lidský – existuje však možnost, jak opustit roli vzdáleného pozorovatele a do světa delfínů nahlédnout přímo. Můžete s divokými delfíny sdílet chvíle, které se zařadí mezi ty nejšťastnější ve vašem životě. Malý bahamský ostrůvek poblíž Floridy, kde jsou takové zázraky na denním pořádku, má jméno Bimini.

Vejdeme dovnitř, kupujeme vstupenky (30 UAH na hlavu) a ve tříčlenné skupině čekáme v prostorné vstupní hale na svou průvodkyni. Ta se zjevuje téměř okamžitě a je stejně úchvatná jako celý interiér domu, vypadá totiž jako postava z Bulgakovova románu. Má bílou průsvitnou pleť, vizáž postarší baletky, jemně exaltované pohyby a procítěný projev. Zavede nás do prvního patra, do přijímací místnosti rodiny a začíná výklad.

Přijměte pozvání k vyprávění o putování do východní části turecké země. Té, která sousedí s Gruzií, Arménií a také s Íránem, Irákem a Sýrií. Do neklidného regionu, který bývá nazýván „divokým Kurdistánem“ a kam se turisté nehrnou kvůli občasným zprávám, že kurdská PKK se opět pokusila o nějaký odboj. Pravda, rozumný člověk by se měl válečným zónám vyhnout, ale co si budeme nalhávat, dnešní přeinformovanost je spíše na škodu, neboť v Evropě toho víme o údajných konfliktech daleko více, než lidé žijící v dané zemi. Nejinak tomu bylo i ve východním Turecku, kde vládne pohostinnost a přátelskost.

Písničkář, básník a překladatel Jiří Dědeček je předsedou Českého centra Mezinárodního PEN klubu, v jehož Knihovničce vycházejí ve spolupráci s Člověkem v tísni dvojjazyčné knihy perzekuovaných literátů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Jiří Dědeček vypravil na Kubu, do Číny, Kurdistánu i Běloruska, ale také do světa Palackého češtiny, československého Užhorodu a pohanských psů.

Nejdřív nás do nosu praštila strašná zima (je únor), na zemi ležel sníh, vítr zlověstně skučel a lidé se choulili oblečeni do zvířat, respektive do kožichů a kožešinových čepic. To je ale hrůza, to se jim ta móda za posledních padesát let nepohnula? Jak se tak chmuřím, je mi zima čím dál větší, a spolu s ní se rozplývá i můj názor na to, co je módní a co ne. Nejradši bych jednomu z těch chodících medvědů jednu papachu strhla a nasadila si ji. A co já vlastně vím o zimě, nadávám si, a vůbec, co já vím o módě. Jak jinak se tady zahřát?

Přiletí-li cizinec do Jakarty, vrhne se na něj hned na letišti tlupa taxikářů nabízejících odvoz do turistického centra města – uličky Jalan Jaksa. Slova „jangan ganggu saya (nechte mě na pokoji), která jsem se naučil v letadle, překvapivě působila, a agresivní dav, vykřikující něco o dvou stovkách tisíc rupií, se rozestupoval.

Pod masívem Krušných hor žije lázeňské město plné parků, zahrad a fontán, které si v minulých staletích oblíbili umělci i monarchové. Kdybyste do teplických lázní zavítali před nějakým tím rokem, potkávali byste v Zámecké zahradě Beethovena, Goetheho, von Humboldta, Chopina, cara Mikuláše I. nebo krále Fridricha Viléma III.

Ubytování v hotýlku, z něhož je to pár kroků na pláž s jemným bílým pískem, průzračná tyrkysová voda, v níž plavou hejna ryb, lenošení ve stínu endemických kokosových palem, báječný kokosový rum a ryby k večeři v restauraci přímo na pláži. Dvěma slovy – ostrov Praslin.

Ing. Rachid Khalil žije v ČR již 23 let a zabývá se překlady a tlumočením kurdského a arabského jazyka. Rachid Khalil pochází ze syrského Kurdistánu, z městečka Al-Qamišlí na východě Sýrie a je předsedou Kurdského občanského sdružení v ČR. Aktivně vystupuje za práva Kurdů i syrského národa v boji proti brutálnímu režimu B. Asada. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o revoluci a spolužití národností v Sýrii, o tom, jak brněnské pušky pomohly Kurdům i o kurdském Karlu Krylovi, a věří, že budoucnost Sýrie i Kurdistánu je světlá.