Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Román egyptského zubaře Alá al-Aswáního se stal navzdory své otevřenosti a kritičnosti před deseti lety v Egyptě bestsellerem. Právě pro tuto otevřenost nebyl ovšem každému v Egyptě po chuti. Leč tento opus nepředstavuje v žádném případě nějakou lacinou politickou agitku. Jde o vynikající román, který lze zařadit do linie románů egyptského spisovatele Nagíba Mahfúze, nositele Nobelovy ceny za literaturu v roce 1988.

Káhira se probouzí a pěšky se prodíráme tou nepředstavitelnou masou aut, která stihla zablokovat všechny silnice. Ranní špička v Káhiře je doslova brutální. Přecházení ulic by měl každý cizinec odkoukat od místních. Auta se řítí zleva i zprava a co na to Káhiřan? Jednoduše jde, nerozhlíží se a jde. Zdánlivě pořádný adrenalin, ale ono to tak opravdu funguje.

Trentino, to jsou jedinečné horské scenérie velkolepých skalních stěn, nad nimiž svítí slunce na dvě stě dní v roce. V těch kouzelných horách jménem Dolomity, zapsaných na listině světového dědictví UNESCO, si můžete vychutnat na 800 kilometrů dokonale připravených sjezdovek a nepochybně neodoláte specialitám místní kuchyně.

Ve středověku bývala Bahla opevněnou oázou uprostřed pouště, v níž po staletí vládl beduínský kmen Banu Nebhan. Tady se šířila ibádíja, militantní odnož šíitského islámu, nesmlouvavě konzervativní a k nevěřícím nepřátelská. Beduínská divokost Bahly je ale minulostí a khanjar – tradiční dýka ománského muže – cizincům nehrozí. Pevnost a dlouhé hradby Bahly, kdysi chránící mezi palmami zasazené staré domy z nepálených cihel, jsou zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO.

Jestliže se o Thajsku říká, že je zemí úsměvů, o Kambodži to platí dvojnásob. V nedávné minulosti se ale stalo jméno Kambodža synonymem hrůz a děsu. Krvavá vláda Rudých Khmerů je v Kambodži stále živá, dodnes probíhají soudy s některými z vůdců genocidního režimu. Jedním z míst, kam míří kroky těch, kteří se chtějí seznámit s nedávnou krutou minulostí země, je bývalé vězení Tuol Sleng, přeměněné na muzeum a přístupné veřejnosti.

Dominantou hlavního města Ománu Maskatu je mešita sultána Kabúse. Otevřena byla v roce 2001 a pojme 20 000 věřících. Na slunci všechny oslní paprsky odrážející se od bělostného mramoru, uvnitř ohromí 21 tun vážící ručně tkaný perský koberec o rozměrech 70×60 metrů, považovaný za druhý největší na světě.

Miroslav Jakeš došel jako první Čech na lyžích na severní pól a světoznámý se stal jeho sólový přechod Grónska z východu na západ bez jakéhokoli spojení s okolním světem. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o přírodních krásách Grónska a Špicberk, kam někdy vyráží sám, jindy doprovází turisty. Poradí, jak se vyhnout nebezpečnému setkání s ledními medvědy a dodává – „pojeďte se mnou, lidi“, v Grónsku je v létě teplo a rostou tam houby a borůvky.

Jednoho dne koncem července jsme se sešli s partou na nádraží. Bylo nás šest, tři holky a tři kluci. Věděli jsme pouze, že jedeme do Rumunska, plán trasy byl vysloveně nejasný. Jediné, co jsme měli, byly lístky na vlak do Budapešti.

MUDr. Roman Joch byl ještě před několika týdny poradcem premiéra pro zahraniční otázky a lidská práva. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o tom, že vítá kulturně i rasově rozmanitou společnost, v níž bychom se všichni měli shodnout na základních lidských právech a svobodách. Tvrdí, že evropský ústup od svobody slova je nedůstojný a hanebný. A že nepovažuje za správné kriminalizovat popírání holocaustu, ale nabádání k holocaustu.

Mongolsko je známé jako jednotvárná země nekonečných stepí a nesčetných stád koní, koz, ovcí. Pokusím se vyvrátit tuto zarytou představu o Mongolsku a popíšu i některá specifika mongolské povahy, se kterou je dobré počítat předem, a která vám na cestě jistě způsobí mnoho radostných, ale též komplikovaných situací.

Ačkoliv byla v letech 1919 – 1939 Ukrajina, respektive její část, součástí Československa, naše povědomí o této zemi je více než mizivé. Mezi Čechy převládají stereotypní představy a od návštěvy je zrazuje pocit strachu a odporu. K tomu ale nemají jediný důvod!

Geghamský hřbet, to je 127 vyhaslých sopek, které se zdvíhají z náhorní roviny v nadmořské výšce kolem 3000 metrů jižně od jezera Sevan. Nejvyšším vrcholem pohoří je hora Aždahak, v jejímž 90 metrů hlubokém kráteru se leskne jezero z roztátého sněhu. Všude kolem lávová pole a červenočerná barva. Výhled z Aždahaku je okouzlující, na jedné straně se lesknou vody Sevanu a všude kolem se tyčí kužele sopek, které naposledy bouřily přibližně před 3 až 5 tisíci lety.

Ondřej Smeykal je posledních 20 let průkopníkem hry na didgeridoo na české scéně. Jeho první cesta do Austrálie před mnoha lety ale nebyla za posvátným nástrojem australských domorodců – na univerzitě v Canbeře studoval prastaré skalní malby. Austrálie zůstala jeho láskou dodnes. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o didgeridoo, ale vzpomíná také na svá putování za tajuplnými skalními malbami i na spaní v australské buši.

Pafos na jihozápadním kyperském pobřeží byl osídlen již v neolitu, píše se o něm v Bibli a v dávné antické minulosti se stal centrem kultu bohyně Afrodity. A jaký je Pafos ve 21. století? Zaboříte nohy do teplého písku, ochutnáte kyperskou kuchyni a s antickou historií se seznámíte ze světoznámých mozaik i hrobek králů.

Daniel Berounský, Ph.D. vyučuje tibetanistiku na Ústavu jižní a centrální Asie FFUK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví nejen o svém výzkumu lokálních božstev v Amdu, ale také o fascinaci mladé čínské generace Tibetem a jeho tradicemi, i o tom, že moderní svět vtrhl i do Tibetu a místní mniši hrají fotbal s turisty.

Zpočátku mi nedocházelo, proč je Dilijan, docela nehezké město s rozpadající se sovětskou architekturou, jedním z turistických center Arménie. Dilijan obklopují husté lesy, kam se jezdí rekreovat především lidé z horkého Jerevanu. A pouhých 25 kilometrů od Dilijanu stojí klášter Goshavank, který už na konci 12. století patřil k nejvýznamnějším v celé Arménii.

Městečko Holíč najdete na mapě hned za řekou Moravou. Kromě zámku v neutěšeném stavu a větrného mlýna není příliš důvodů, proč se v Holíči zastavovat, mezi slovenská „nej“ Holíč nikdo nezařadí. Mě inspirovala (pokolikáté již…) k návštěvě Holíče kniha. Napsal ji H. J. Tauber a vyšla již před deseti lety pod názvem Atlantida holíčských Židů. Jejich svět jsem ale v Holíči nenašel, zmizel pod rasovými zákony za 2. světové války. Holíč má ale leccos společného s naším prvním prezidentem T. G. Masarykem.

Dokonalý odpočinek i bohatá nabídka léčebných procedur – to jsou největší lákadla trojice západočeských lázní, která se uchází o místo na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Karlovarsko však nabízí mnohem víc, než jen léčivé prameny a hotely pro východoevropskou klientelu.

Noraduz by byla docela obyčejná arménská vesnička nedaleko jezera Sevan, do které by cizinec zavítal jen náhodou. Kdyby – na kopci nad Noraduzem nestál starobylý hřbitov s osmi stovkami kamenných stél s motivem kříže. Nejstarší z nich pocházejí z 10. století. Těmto stélám se říká chačkary a nikde na světě jich není tolik, jako v Noraduzu.

Když se řekne Kladruby, většina z nás si nejspíš vybaví slavný hřebčín, kde se chovají bělouši českého plemene starokladrubských koní. Ve skutečnosti u nás ale máme na jedenáct obcí s tímto názvem, z nichž minimálně Kladruby u Stříbra si určitě zaslouží stejnou pozornost jako jejich známější jmenovce nad Labem.