V loňském roce vyšel průvodce Izraelem „87 magických míst
Svaté země“, který si doprovodil stovkami fotografií. Proč právě Izrael
a nikoli Ukrajina, kde jsi byl nejméně třicetkrát? Jaký je Tvůj vztah
k Izraeli?
Do Izraele létám od devadesátých let, byly to úchvatné cesty plné
poznání a fotografování, vždy se mi tam líbilo. Proč Izrael? Jednak jsem
o těch cestách vždy snil a asi je to i součást hledání kořenů. Je to
zajímavá a krásná země, neustálé míchání kultur, pro fotografa má
kouzlo a přitažlivost. Už v těch devadesátých letech jsem připravil
knihu černobílých fotografií k 50. výročí státu Izrael společně
s Jindřichem Marcem. On fotil v Izraeli v roce 1948 a já v letech
1995–1998. Předmluvu nám tehdy napsali Viktor Fischl a Nataša Dudinská,
což bylo bezvadné, knihu vydalo nakladatelství Argo. Od té doby jsem své
fotografické návštěvy Izraele už nepřerušil, létám tam dále a
v Jeruzalémě jsem měl výstavu. Před několika lety jsem tam byl poprvé se
svou druhou ženou, která je farářka husitské církve a vždy se zajímala
o Starý zákon a křesťanská místa. A rodila se kniha o Izraeli –
texty napsala moje žena, já jsem se probral fotkami, a když jsem potkal
ředitele Academie Padevěta, domluvili jsme se, že ten projekt uděláme
spolu. Původně jsem předpokládal, že to bude emociální kniha
černobílých fotografií, nakonec se během jednání v rámci Academie
dospělo k tomu, že to bude kniha barevná. A průvodce Ukrajinou? Já jsem
Ukrajinu nikdy nefotil jako celek, žádné památky, města, turistické
destinace. Jezdil jsem tam vždy za lidmi. Intuitivně, během svátků,
křesťanských i židovských, nebo při příležitostech jako je Den
vítězství. Vyfotil jsem jen výseč reality, vesničky, hory, hlavně
Podkarpatskou Rus, Halič, Bukovinu.
Tvé fotografie vycházely na obalech knih Isaaca Bashevise Singera,
které vydávalo nakladatelství Argo. Našel si někde na polsko-ukrajinském
pomezí, tedy v bývalé Haliči, něco, co by připomnělo jeho knihy?
Nějaké střípky zmizelého židovského světa?
Nějaké stopy se najít dají v menších židovských komunitách, které
zůstaly např. v Mukačevu, Chustu, ale ty obrazy ze Singerových knih, ty
již zmizely. V devadesátých letech ještě žila generace, která prožila
dramatické válečné časy a šoa, ale ta dnes již nenávratně mizí.
Vždyť je to 68 let od konce války. Ti lidé zažili stalinské perzekuce a
deportace, hladomor, útěky dále na východ, lágry, procesy, vlny emigrace.
A vyprávěli své neuvěřitelné a velmi smutné příběhy, které je
poznamenaly. Stopy lze najít a nemusíte ani příliš daleko na východ. Pavel
Štingl točil film o Balutech, bývalém lodžském ghettu, což bylo po
varšavském druhé největší židovské ghetto v Evropě. Já jsem tam
s ním fotil, ty domy vypadají snad úplně stejně jako
v pětačtyřicátém, možná někde někdo natáhl vodovod, ale ty dvory,
chodby, to jsou také stopy minulosti. Není to žádná turistická čtvrť,
působí neblaze, žijí zde chudší rodiny, společenští páriové, hodně
se tam pije.
„Vždycky jsem se chtěl romanticky procházet v nějakém
malebném městečku, které jsem znal z obrazů Marca Chagalla“, to je Tvůj
povzdech z knihy Cestou na Východ…
Ne, to už nenajdu, to už se nedá najít, snad ještě v těch 90. letech.
Všude prošla fronta, a pokud nějaká místa minula, tak je neminuly
padesátá léta, sedmdesátá léta, nová výstavba. Některé bývalé
židovské čtvrtě přesto zůstaly. Rozbité a chudinské. Dnes se leckde zase
obnovují, pokud jsou peníze, jsou to ale jen střípky, uličky, domky,
najdeme je i u nás, napadá mě Polná, Boskovice.
Na svých cestách fotíš především lidi. To na Východě
znamená i seznámení se, prohození pár slov a poté také pozvání.
A pozvání na Východě zpravidla začíná pitím něčeho ostřejšího.
A zpravidla nezůstane jen u jednoho panáka…
Na Ukrajině to občas znamenalo hodně pít, ale já už před lety přestal
pít jakoukoli kořalku. Na uvítanou se pijí různé nápoje, většinou doma
pálené, což byl i důsledek politiky, protože se rušily fabriky a vodka
nebyla. Pití je tam daleko tvrdší než tady, ale přežil jsem to. Ovšem
vyvarovat se tomu dá, přestože člověka nutí, dá se vždy říci ne,
případně si pomoci nějakou výhovorkou. Některé nápoje byly opravdu
kuriózní, taková kořalka z bonbónů, tehdy nebyl nikde k dostání cukr,
to byla síla.
Lidé se fotí lépe na Východě než na Západě…
Nějak to tak funguje. Byl jsem u toho, když bylo možné poprvé svobodně
vyrazit na východ Evropy, fotit tam a zažít, jak ta říše padala. Na Západ
mě to netáhlo, všichni tam trošku vypadali stejně, člověk nerozeznal
učitele od montéra, města kromě památek jsou si přece tolik podobná. To
na Východě dlouho nebylo a v 90. letech tam bylo tolik věcí k focení.
Navíc tam nebylo a dosud není příliš draho ve srovnání se západní
Evropou. A pomáhala mi znalost ruštiny, sice jsme ji ve škole nenáviděli,
ale při cestě třeba na Podkarpatskou Rus, do Moldavska, nebo ještě dále do
nitra bývalého SSSR, otevírala dveře.
Je na Podkarpatské Rusi vztah k naší zemi ještě tak vřelý,
jako v devadesátých letech?
Já jsem se setkal jen s pozitivním přístupem, odvolávají se na
Československo, které považují za staré zlaté časy. Československo
znamenalo školy, vzdělání, infrastrukturu, demokratické prostředky, nikoli
tradiční karabáč, ty vzpomínky jsou tedy dobré, navíc jazyk je blízký.
Ale i to se pomalu mění, množství lidí z Ukrajiny u nás pracuje,
protože u nich je šílená nezaměstnanost, a mnozí si odnesli i nějakou
tu negativní zkušenost, třeba od blbého zaměstnavatele.
Kdysi jsi řekl, že Felliniho filmy ti potvrdily, co chceš fotit.
Jeho filmy vykreslovaly tak barvitě postavičky italského života, v Itálii
ale nefotíš…
Jako teenager jsem poprvé viděl Silnici, je o určité době v Itálii, ale
není o Itálii. V patnácti šestnácti je člověk takový ovlivnitelný,
pro mě to bylo úžasné zjevení, vlastně to jsou fotky. Když jsem ten film
viděl později znovu, můj dojem byl úplně stejný, je neuvěřitelně
pěkný obrazově, pomíjím teď nějaký záměr, poselství, výpověď. Ty
figurky, to tragično, smutno, veselo, dnes najdete právě spíše na tom
Východě. V Itálii už nejsou šedesátá léta a Sladký život. Tam na tom
náměstíčku či v uličce, kde sedával Mastroianni, tam už je úplně
jiná atmosféra, ty kavárny tam sice jsou, ale sedí v nich turisté a je to
víceméně turistická atrakce. Ty světy mizí, právě to jsem chtěl
zachytit. Na tom Východě je to dramatičtější.
Co bys poradil těm, kteří chtějí fotit lidi, třeba na cestách
po světě?
Základem je komunikace. Můj kamarád Vojta Dukát, který fotí i natáčí,
vždycky říkal, že strašně záleží na tom, jak se člověk pohybuje. Je
důležité, jak na ty lidi působíte, nesmíte tam poskakovat jako kozel.
Když na ně budete působit blbě, když ucítí, že se chováte nadřazeně,
nebo také bojácně, a nedokážete navázat kontakt, tak to prostě nepůjde.
Důležité je navázat alespoň oční kontakt, to může být první krok.
Žádná jednoduchá rada neexistuje, vyplývá to z člověka, když to
někoho baví, jde to samo.
Fotil si i v ortodoxní židovské jeruzalémské čtvrti Mea
Šearim, kde jsou u vstupu varování, že nejste v zoo a lidé si nepřejí
být foceni…
Když to není o svátku nebo o šábesu, nejsou tam pravidla tak svázaná.
S velkým odporem jsem se nesetkal, ale když někdo řekne nefotit, tak
nefoť. V ortodoxních čtvrtích je respekt nutný, nejlepší je, když máš
nějaké místní kontakty. A nesmíš k tomu přistupovat jako k té
zoologické zahradě, to oni nesnášejí. V dnešní době se paradoxně
možná fotí lépe než v minulosti, sice se klade větší důraz na ochranu
soukromí, ale vzhledem k tomu, že všichni mají telefony s fotoaparátem a
všichni všude pořád fotí a všechno natáčejí, bývá to mnohdy méně
nápadné a jednodušší. Pro fotografa se nástupem digitální éry hodně
změnilo, jeho řemeslo z valné části mizí a fotografie už nemá hodnotu,
kterou kdysi mívala. Ještě před dvaceti lety, když člověk někoho vyfotil
a přinesl mu fotky, mělo to pro něj nějakou hodnotu. Tehdy neměl každý
fotoaparát, lidé neuměli fotografovat, něco to znamenalo. Když jsem fotil
nějakou komunitu, potom přinesl fotky, měli radost, hned mě vzali mezi sebe
a krůček po krůčku to pokračovalo.
Setkal ses někdy s vysloveným odporem vůči focení? Já
například ve střední Africe. Jsou místa, kde by člověk neměl vytáhnout
fotoaparát…
Já jsem v Africe nebyl. S odporem jsem se nesetkal během normální
mezilidské komunikace, spíše někde, kde člověk narazí na zvláštní
skupiny lidí, kteří vědí, že nedělají právě tu nejlepší věc, kterou
by měli dělat. Problematické to bylo na trzích třeba v Polsku, kde se
prodává pašovaná kořalka, to hned vystartuje ochranka. Podobné je to
v rámci bezpečnostních nařízení, zažil jsem ropná pole
v Ázerbájdžánu, megalomanská industrializace, vypadá to méně
ekologicky, pravé území zmaru, tam se objevíte a hned někdo najede a
vyhodí vás. Naštěstí jsem se nezamotal do politických problémů a sporů,
jen jednou po mně vyjeli vojáci v Libanonu, to bylo asi měsíc po nějakém
atentátu a byl jsem na nesprávném místě v nesprávnou chvíli.
Dorazil jsi až do Mongolska, jaké bylo Mongolsko?
Tam jsem byl jako turista, jen několik týdnů. Mongolsko je úplně jiný
rozměr, vzdáleností, přírodou, už bylo viditelné, že má obrovský
potenciál a bohatne, jen chybí infrastruktura. Přestože jsem viděl jen
malou výseč, vnímal jsem, jak i tam mizí tradiční život a jak lidé
mění jurty za paneláky v hlavním městě. Ta výprava byla organizovaná
jedním Mongolem, který žije léta u nás, umí perfektně česky a ten
zařídil pronájem auta s místním učitelem, který nebyl profesionální
průvodce, ale uměl rusky, takže se s ním dalo dobře komunikovat.
Samozřejmě jsme viděli hlavní kláštery v Ulánbátaru a v jeho
blízkosti, ale pak jsme vyrazili do divočiny po méně turistických místech.
Ta země je obrovitá, ale Mongolů je třikrát méně než nás, a jak jsou
téměř všichni navzájem příbuzní, dostávali jsme se díky tomu
učiteli-průvodci vždy k někomu domů.
Izrael, Ukrajina, Balkán, jak se Ti líbí místní hudba, klezmer,
cikánské kapely…
Klezmer se mi strašně líbil už v devadesátých letech, ale ne, že bych to
cíleně poslouchal. Cikánské kapely… vzpomínám, jak jsem se jednou
potuloval náhodou na ukrajinsko-moldavské hranici a tam jsem se ocitl na
svatbě. Cikáni vyhrávali, tři chlapi, a hráli od tří odpoledne do
druhého dne do rána. To byly takové ty rychlé housličky a bylo naprosto
uchvacující vidět to v syrovém, neumělém stavu. Později někdo přišel
na nápad, že se s tím dá prorazit a některé rumunské cikánské kapely
se staly světoznámými.
Kam se mám podívat v Izraeli? Co bys doporučil?
Doporučil bych přihlásit se na náš workshop, týdenní fotografování
v Jeruzalémě, se mnou a mou kamarádkou Natašou Dudinskou, filmařkou a
novinářkou, která tam žije přes dvacet let. V Izraeli hledá každý něco
jiného, vždyť se tam setkává tolik náboženství. Nelze vynechat
Jeruzalém, to jistě nemusím zdůrazňovat. Tel Aviv, židovské velkoměsto,
je zajímavé už z toho pohledu, že tam začátkem dvacátého století bylo
pár desítek baráků. Dnes je to živé město s téměř půlmilionem
obyvatel, s mrakodrapy i konstruktivisticko-funkcionalistickou architekturou
dvacátých a třicátých let, vše do sebe zapadá. Dále Mrtvé moře,
poušť. A podívat se na sever ke Galilejskému jezeru a kolem Safedu a
Meronu. Těch míst je hodně.
Co vyrazit na Východ třeba na půl roku? Kdekoli se toulat, nemít
stanovený plán. Bavilo by Tě to?
Bylo by to hezké, ale je to nereálné. Je to i otázka finanční a
pracovní, člověk musí platit nějaké složenky, plnit nějaké závazky.
Ale rád bych se podíval do Jižní Ameriky.
Ty jsi Žižkovák, jak se Ti fotí v Praze a na
Žižkově?
Já jsem na Žižkově bydlel skoro 50 let, takže je to pro mě
nejkrásnější čtvrť v Praze. A perfektní místo na focení. Ten starý
Žižkov, který znám ještě z 80. let, ten také mizí, ale stále se tam
najdou kouzelná zákoutí a příjemná místa jako Parukářka. Hezký vrch,
hospoda, kde se lidé scházejí, také tam občas zajdu, pořádají se tam
koncerty. Dnes se na Žižkově ta klasická pouliční fotografie fotí mnohem
hůře. Už nenajdete tichou ulici, kde si děcka kopou, všude auta, k tomu
přibyla spousta reklamních ploch, z toho se strašně těžko abstrahuje
děj, který se tam odehrává.
Nejbližší plány do budoucna?
V plánu je fotit nějaká pražská předměstí, už se na to déle chystám,
mluvím o tom dva roky. Bydlím v Počernicích, co už není město a
vlastně je město. Ale nechci se do toho úplně nutit. Za dva týdny letím na
pár dní do Izraele. Chtěl bych z fotek z Izraele ještě udělat výstavu,
ne těch kostelů a architektury, ale lidí a detailů, tedy pocitovou
záležitost. To znamená si sednout a probírat se hodiny vším, co jsem tam
nafotil za řadu let a postupně to skládat dohromady. S Viktorem Stoilovem
už léta mluvíme o velké knížce, což též znamená prohlédnout a
protřídit negativy, začít to skenovat. To je ne příliš zábavná práce,
hrabat se ve starých věcech a skenovat a skenovat. Je v tom i trocha
nostalgie, protože na fotkách jsou lidé vyfocení i před dvaceti lety, dnes
jsou mnozí z nich již po smrti. Ještě máme s Viktorem Karlíkem rozjetý
projekt pro Revolver Revue. A v létě se chystám na pár dní zase na
Ukrajinu. A chtělo by to nějaký kšeft, peníze dělají člověka
svobodným a mohl bych sednout do letadla do té Jižní Ameriky.
Karel Cudlín (1960),
působil mj. v Lidových novinách, ČTK, dlouhodobě spolupracuje
s Respektem a Revolver Revue. Pracoval též jako fotograf bývalého
prezidenta Václava Havla. Získal celkem 17 cen na Czech Press Photo.
Knihy:
Izrael 50 (společně s Jindřichem Marcem), 1998
Cestou na východ, 2008
87 magických míst Svaté země, 2012
Výstavy v ČR (mj. Pražský hrad, Galerie France Kafky, Židovské muzeum,
Pražský dům fotografie), dále v Izraeli, Francii, Německu, Španělsku,
Ukrajině, Moldavsku, USA, Slovinsku, Rakousku, Ázerbájdžánu,
Slovensku.
rss kanál