Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Dr. Charif Bahbouh, CSc., řídí nakladatelství Dar Ibn Rushd, které v ČR již od roku 1991 vydává literaturu Orientu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o svých knihách, starých arabských rukopisech, zakázané literatuře i moudrosti arabských básníků a beduínů. A na závěr zdůrazňuje: „hledejme to, co nás spojuje“.

„Je to provincie, ale monumentální; brunátný a hranatý typ lidí, ale děvčata hezčí než dole v Anglii, krásné usmrkané děti, život rozložitý a chlapský přes všechen kalvinismus.“

Nebyl to nápad z nejšťastnějších, vyrazit do úzkých skalních chodeb Maloskalska uprostřed zimy. V únorovém dnu ležel na cestičkách sevřených kolmými skalami zledovatělý sníh. Hrad Vranov-Pantheon bývá otevřen až od dubna a tak nás v Malé skále nic nedrželo. Stoupali jsme za zimní tváří skalních labyrintů Chléviště a Kalich.

Jaký byl Írán na konci 60. let? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Ze stovek starých diáků jsem připravil devatenáct, které mapují cestu přes Teherán, Isfahán, Ahvaz, Susy, Hamadán a Qom. Mešity a náměstí nesly šáhovo jméno (dnes jsou přejmenovány po imámu Chomejním), intelektuální kruhy podléhaly marxistické ideologii a opoziční spisovatelé emigrovali do Moskvy. A západní archeologové postupně představovali světu poničené perské památky.

Na otázky o malárii, antimalarické profylaxi, artemisinových derivátech, Lariamu, horečce dengue i choleře, odpovídá v rozhovoru pro www.cestomila.cz MUDr. Zdenka Manďáková (vedoucí Očkovacího centra a poradny pro cestovatele, Zdravotní ústav se sídlem v Praze).

„Skály samy nám vypravují… jen na nás jest, abychom naslouchali mluvu tu, abychom porozuměli řeči, kterou skály k nám mluví, a tím dovídali se o zjevech, jejichž očitými svědky byly skály Prachovské. Celý vznik a vývoj skal těch písmem nesmazatelným, lapidárním zaznamenány jsou v roklích jejich“ – Körberův illustrovaný průvodce po památných a zajímavých místech Království Českého, který v roce 1906 sepsal profesor Gothard Smolař.

Česká Kanada, drsný kraj s pohnutou minulostí. Vydali jsme se nejprve do Slavonic a odtud po červené značce ke hradu Landštejn a hlubokými lesy v blízkosti kdysi zapovězené hranice k originální romantické vlakové zastávce u vesnice Kaproun.

Divoké a nebezpečné bývaly jižní oblasti Arabského poloostrova ovládané beduínskými kmeny. Svědčí o tom i bojovné beduínské verše: “Nepřítel do písku sražený je potravou kulhavé hyeny a sní svůj poslední sen…“ Současný Omán je ale pohostinnou zemí, jejíž obyvatelé zapomněli na svou horlivou válečnickou a náboženskou minulost.

Akko je prastarým městem, je známo již z dob faraona Thutmose III., což je 3500 let zpět. O Akku se dočteme i v Bibli – v knize Soudci 1:31 je zmíněno jako jedno z měst, která se Izraelitům nepodařilo dobýt. S Akkem je spojena historie Alexandra Velikého, Římanů, křižáckých válek i Napoleonových tažení. Dnes je Akko židovsko-arabským městem, které je dáváno za vzor soužití obou znesvářených komunit.

Arabista a islamolog doc. PhDr. Miloš Mendel, CSc., vedoucí vědecký pracovník Orientálního ústavu Akademie věd, vydal na sklonku minulého roku knihu Víno a vinařství v dějinách islámu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o vínu v islámském světě.

Spisovatel a publicista Břetislav Olšer vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o svých cestách po Svaté zemi, o Jeruzalémském syndromu, bezpečnosti v Izraeli, kibucech, izraelských ženách v uniformě i svém rodném Valašsku. A přidává pár židovských vtipů.

V rovinaté krajině nedaleko Evory stojí uprostřed polí a hájů malá kaple – Anta Capela de São Brissos. Venkované z Alenteja ji postavili někdy v 17. století a na první pohled se liší od podobných kapliček na portugalském venkově. Vesničané totiž využili ke stavbě křesťanské kaple prastarého pohanského dolmenu a jeho pěti mohutných vztyčených kamenů, které zde stály již před 5000–6000 lety.

Pár kilometrů před Kolayatem se na nás z křoví vyřítila tlupa pouštních dětí. Nejprve poskakovaly jen tak kolem a pak se vrhly na vozík a… pokusily se ukrást vodu. Ten loupežnický pokus doprovázely šíleným jekotem a povykováním. Děda na ně něco křičel a švihal je bičem, zatímco já se s nimi přetahoval o plastikové láhve, dědův kanystr s vodou a o meloun.

V drobných výhoncích mladé rýže na každém poli,
začal se psát příběh života úrody.
Je velká, plná a rozvitá. Vzduch, země, vítr i světlo,
Všichni ji znají – zdá se, že stísněné uličky času stačit jí nemohou…
Vypůjčil jsem si verše Rabíndranátha Thákura, neboť podobně jako příběh života úrody, plyne a opakuje se příběh života Indie. Když jsem putoval Indií poprvé, všímal jsem si její odlišnosti a nepochopitelnosti, a přehlížel mnohé z toho, co sdílí lidstvo po celém světě. Má druhá pouť mě zavedla na indický venkov a do zapomenutých končin pouště Thar v Rádžasthánu, kraje plného usměvavých a milých lidí, kteří jsou vždy nakloněni přátelskému setkání.

Poprvé jsem Gunung Agung uviděl z boeingu indonéské společnosti Garuda, kterým jsem letěl na ostrov Lombok. Nejvyšší sopka ostrova Bali (3142 metrů) jakoby byla přilepena nad mraky a tvářila se jako matka všech hor. Však se tak také jmenuje, Gunung Agung znamená Hora Matka.

Češi se prý v baladické Bretani cítí jako doma, a nebude to jen propuknutím keltské módy po pádu komunistického režimu. Vždyť uchvácen Bretaní sem pravidelně jezdíval Jan Zrzavý, jehož oblíbenými místy byli ostrov Île de Sein, poloostrov Crozon nebo kamenné městečko Locronan. Bretaň očarovala i Otakara Lebedu, který pobýval mezi rybáři v přístavu Concarneau.

Pavla Jonssonová, (překladatelka, hudebnice, genderová kulturní teoretička a učitelka) v rozhovoru pro www.cestomila.cz o svém výletu do Maroka, o Essaouiře, Hendrixovi, islámu i koncertech v USA.

V blízkosti Šírázu leží tři významné starověké lokality – Pasargadae (Pasargády), Persepolis a Naghsh-e Rostam (Nakš-e Rostam). Protože mezi nimi neexistuje žádná veřejná doprava, je komplikované navštívit je v rámci jednodenního výletu. Nejdražší variantou je pronajmutí taxíku na celý den, protože šírázští taxikáři, vědomi si blízkosti starověkých památek, nastavují laťku vyjednávání na íránské poměry odporně vysoko.

V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Václav Marhoul o poušti, vrací se v myšlenkách k filmu Tobruk, natáčenému v Tunisku, povídá o Libyi, burkách, politice, ale i oblíbených českých řekách a o předloze svého příštího filmu.

Na mapě jihovýchodní Asie připomíná hlavu slona. A Thajské království, či Siam, jak se mu říkalo v minulosti, je skutečně zemí slonů. Ti nejvzácnější – bílí – jsou symbolem královské moci a ve svém soukromém chovu je drží panovník Rama IX. Ale první, co cizinec, který právě přiletěl do hlavního města Bangkoku uvidí a ucítí, nejsou sloni, nýbrž typické prvky asijských velkoměst – neskutečný chaos a smog.