Cestování, výlety, turistika – Cestomila

„Není zde ani jeden strom, na který by bylo možno pověsit vojáka, ani dost vody, abychom ho mohli utopit, ani dost půdy, abychom ho mohli pohřbít". Těmito slovy charakterizoval jeden z Cromwellových generálů Edmund Ludlow skalnatý kraj Burren. V této kamenité pustině se tyčí Poulnabrone Dolmen, hrobka stará 5500 a možná až 6000 let.

Byla to noc, jaké již noci ve Francouzské Guyaně bývají. Hamaka, hvězdy nad hlavou, vlhké tropické horko. A najednou mě něco přetáhlo. Pendrek. Šťára, prolítlo mi hlavou. Co hledají? Drogy, co jiného. Mladý vlasatý kluk, něco přes dvacet, to nemůže být nic jiného, než Američan, který si přijel do Guyany zakouřit a užít drogy – taková je alespoň první myšlenka všech místních policajtů. Nenašli nic, přesto sedím v kriminále, ve špinavé díře, tak malé, že s chlapíkem sedícím naproti se dotýkáme koleny.

Barma se svou svébytnou kulturou, úchvatnými památkami a panenskou přírodou zůstává dosud nedotčená negativními aspekty masové turistiky a prodchnutá duchovnem. Barmánci jsou neuvěřitelně přátelští a pohostinní. Kdo někdy navštívil Barmu, bude ji už vždy nosit ve svém srdci. Zároveň však v Barmě panuje jedna z nejkrutějších diktatur na světě. Vojenská junta ovládá zemi s neskrývaným terorem a brutalitou.

Když mě kamarádka Kelly pozvala na svoji svatbu do Jižní Koreje, měla jsem radost a začala jsem zařizovat vše potřebné. Do svatby zbývalo několik měsíců a tak byl na organizaci dostatek času. Protože jsem neznala specifika asijských svateb, bombardovala jsem pravidelně Kelly otázkami ohledně jejich zvyků, našeho oblečení, svatebního daru apod. Kelly však vůbec nereagovala. Asi tak po čtvrtém dotazu na to samé, Kelly stručně odpověděla: s tím si nelam hlavu. Když jsem se ptala na detaily svatby, co a jak plánují, odpověděla: nevím, všechno zařizuje moje wedding planner. Nebyla jsem z toho příliš moudrá, nicméně do Soulu jsme si vezli „sváteční šaty“ a svatební dar a čekali, jak se vše bude vyvíjet.

Borobudur je učebnicí buddhismu vztyčenou k věčné slávě svého učitele. Terasy Borobuduru jsou zdobeny basreliéfy ze života Buddhy a odhalují výjevy z jeho pouti, včetně předchozích vtělení, známých jako džátaky, jeho narození královně Máje v Lumbiní v Nepálu, při němž se jeho matka ve stoje držela větví a také ze života, v němž se z muže, oddávajícího se luxusu a fyzickým požitkům, stal nejpřísnější asketa a posléze ten, jehož volají Buddha – Probuzený.

Na jihu Toskánska, v kraji Etrusků, vinic a červeného vína, se tyčí úzké a vysoké kamenné domy Sorana. Jakoby člověk zabloudil zpět do středověku nebo do dalekého Jemenu, kde mají podobné věžáky též, jen barvou se liší. Člověk si může hlavu vykroutit, když se dívá vzhůru, kde to vlastně ty kyklopské sloupy končí.

Kráčíme po dlažbě zdobené templářskými kříži, procházíme přes Praça da República, v jehož středu stojí socha templářského velmistra a stoupáme na kopec nad městem, kde stojí mocný hrad a klášter templářů. Navíc se brodíme potoky vody, prudký slejvák zalil ulice. Scéna jak z historického velkofilmu – takový je Tomar, město založené templáři asi 100 km severně od Lisabonu.

Novoroční výstup na Kleť, nejvyšší horu Blanského lesa v podhůří Šumavy, na Českokrumlovsku zdomácněl a pokud se počasí usměje teplým sluncem, je nejpopulárnější akcí regionu na přelomu roku. Od zámku v Českém Krumlově je to na vrchol pouhých 8 kilometrů.

Blíží-li se člověk k Českému Krumlovu regionálním vláčkem, přetěžko v něm příjezd vyvolává pocity, že se zanedlouho ocitne v jednom z českých měst na seznamu památek Unesco. Pouze nápisy accomodation či guide na nádražní budově dávají na vědomí, že jsme blízko mimořádnému dědictví renesančních časů.

Lesotho je romantická projížďka na koních, do barevných dek zahalení přívětiví domorodci a hory a hory a hory. Lesotho je sice africká země, ale na cestu je rozhodně nutné si přibalit teplé prádlo. Jak již bylo řečeno, Lesotho jsou hory a hory a hory. Vysoké hory. Však je Lesotho nazýváno Horské království nebo Africké Švýcarsko.

Dvě holky si zabalily do báglů stan, teplé spacáky, kulichy, bundy, rukavice a vyrazily do Afriky na rovník. Na Mount Kenya, druhou nejvyšší horu černého kontinentu, jejíž vrchol Batian se tyčí do výšky 5 199 metrů. Batian je ale přístupný jen horolezcům, my vystoupily na vrchol Lenana, kterému do pěti tisíc metrů patnáct chybí.

Portugalská metropole Lisabon je stará přes 3000 let. Jedním z jejích největších turistických lákadel je obří oceanárium (Oceanário de Lisboa), postavené před 12 lety, které se stalo domovem pro 16 tisíc zvířat. Každoročně si sem přijde prohlédnout podmořský život na milion návštěvníků.

Žena koupající se v moři, jak běžný obrázek. Stmívá se, jak běžný obrázek. V pozadí z moře vystupuje ostrov a na něm se k nebi zdvíhá hora. I to může být docela běžný obrázek. Jenže tou horou je sopka. Nejznámější sopka Indonésie a možná na světě, symbol pro hrůzy vyvolané sopečnou činností – Krakatoa. Z jejího strašlivého jícnu se valí dým a malé – naštěstí – pyroklastické proudy.

Mohutný masív sopky Rinjani vystupuje k nebi nad severní částí ostrova Lombok. S výškou 3726 metrů je Rinjani druhou nejvyšší horou v Indonésii mimo Novou Guineu. A pro mnohé nejkrásnější, vždyť v obrovské kaldeře se leskne jezero a z něho vystupuje kráter. Láva z něj vytékala naposledy koncem května 2010. Jen měsíc před mým výstupem na Rinjani.

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

Letiště v Johannesburgu je podobné těm v evropských metropolích a připadáme si takřka jako doma, i když z korálků vyrobená skulptura Nelsona Mandely v nadživotní velikosti vyvolává jisté pochybnosti. Ovšem cílové letiště v Livingstone v Zambii, s jediným dopravním letadlem na ploše, a to naším společnosti South African, budí spíše dojem venkovského nádraží.

Botswana je na africké poměry stabilní a bohatý stát. Podle statistik má dokonce menší míru korupce než Česká republika. Kromě diamantů je hlavním bohatstvím Botswany její příroda, kterou již přes padesát let důsledně chrání, a pro milovníka zvířat je tak malým rájem na Zemi. O tom se přesvědčujeme, když na dlouhých 400 kilometrů odbočujeme na nezpevněné cesty a projíždíme branou do Národního parku Chobe.

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.