Podle plánku vede protější cesta opravdu k hrobce královny Hatšepsut. Je poledne, údolí se vylidňuje, bůh Ré začíná připalovat a musím si dát něco na hlavu. Ještě se mi údolí nechce opustit, ještě nevydalo všechna svá tajemství. Vydávám se postranní pěšinou opět do svahu. Po cestě se černají vchody k Ramessovi III., Jujovi a Cuje, pak následuje Ramesse IX. Všechno je zamřížované. Jdu stále nahoru, ta Hatšepsut mi nejde z hlavy, co když je tu přece? Ale nakonec se dostanu jen k zavřené hrobce prince Mentuherchepsešefa a kousek nade mnou je opět vchod k Thutmosovi IV. Takže získání podobizny krásné Amiai pokus číslo 2?

Hlídač u vchodu líně sedí, oči zavřené, ale vzápětí procitá, bohužel. A hned „I had you seen before, mister?“ „Yes, I like this tomb,“ říkám, a on překonává svou lenost a vleče se za mnou. Až k portrétům. Nakonec nezbude než mu říci, že si chci udělat fotku té dívky. „No photo, mister“. Nabízím pár frfníků, jdu až na dvacet liber, ale je neoblomný: „No money, no photo!“ Nic naplat, vycházím opět ven. Další stážce mě žádá o výměnu nějakých euromincí, které dostal od Němců. Prý mu moc pomohu. Tak tedy pomohu, a hned chci protislužbičku – aby ukecal svého kamaráda u vchodu. Chlapík však vysvětluje, že hlídač má hrozný strach, protože ředitel dává strašlivé tresty když zjistí, že někdo fotil u nich v hrobce. Takže Amiai už asi nikdy neuvidím…

Navštěvuji ještě dva Ramesse, IV. a VII. A žasnu. V pohřební komoře prvního z nich stojí gigantický, jednoznačně zatím největší sarkofág ze žuly, asi 3 metry vysoký. Nad ním dvakrát bohyně Nút přes celou délku stropu, zády k sobě na modrém hvězdném pozadí. Sarkofág Ramesse VII. je hrubý a lupiči jej kdysi rozmlátili. Nút je protažena do délky, impozantní výzdoba je o něco více poničena, jsou vidět i různé bezohledné čmáranice někdejších návštěvníků napříč malbami. Prošel jsem na tasríchu devět hrobek, kromě Tutanchamona a Ramesse V., u kterých je extra vstupné. V Tutanchamonovi prý nic zvláštního k vidění není, pohled na poškozenou mumii bývá spíše smutný. Odjíždím vláčkem k východu z Údolí. Ale odejít… aniž bych sestoupil po těch legendárních šestnácti schodech, o kterých jsem četl ve Zlatém faraónovi, když mi bylo deset let? Náhle je rozhodnuto, že těch 100 liber obětuji a vracím se vláčkem zpět.


Karnak – Nádvoří velkého Amonova chrámu

U Tutanchamonova vchodu není nikdo kromě dvou strážců. Zkouším ještě slevu na tasríchu, egyptští úředníci se scházejí k poradě, a prý že to asi nejde, a mně už dochází trpělivost a kupuji si vstupenku. Průvodce jde se mnou oněch šestnáct schodů dolů a v nevelké prostoře po levé straně leží ve skleněné rakvi Jeho Veličenstvo, od krku až po kotníky pod rouškou. Průvodce mu neuctivě svítí baterkou do očí, ale já raději proslulého královského mladíka ze zlaté rakve slušně pozdravím. Je to zvláštní, hledět mu do tváře, byť tolik poškozené přemírou balzamovacích látek. Možná mohl být zaživa příjemný společník, třeba by se s ním hezky povídalo u poháru hustého egyptského piva o Atonovi. A tak se s ním uctivou úklonou loučím a jdu k sarkofágu a vnější rakvi v nevelké malované kryptě napravo. Vše je takové, jak to znám z mnoha obrázků, a přece jen jiné, když si to člověk sám umístí v prostoru a času. Nic víc tu opravdu není, a tak tu za svou stovku chci alespoň zůstat co nejdéle.
Průvodce svítí na sarkofág a říká pár slov k hrobce. To je král, to je sarkofág, to je bohyně Hathor, to je Anubis… Čeká za svůj superstručný výklad nějaký bakšiš? Preventivně zavádím řeč na králův rod a jeho historii, průvodce za chvíli přiznává, že má naučeno jen to, co je vidět, a tak odvážně oprašuji angličtinu a povídám mu (a též pro sebe, na tomto památném místě) o všech peripetiích potomků Amenhotepa III., o tajemství Nefertiti a Smenchkarea, o teoriích, čím synem byl asi Tutanchamon, o sochaři Thutmosovi a jeho královské milence. Strážce pozorně poslouchá a jsem rád, že ho to zajímá. Mám pokušení říci si mu z legrace o bakšiš, ale pak toto ožehavé téma raději nepokouším. Jdeme ven a on se sám i s druhým strážcem chtějí se mnou na schodech vyfotit. To je od nich velmi milý projev přátelství a já budu mít pěknou památku. Na schodech se fotit ještě smí.

To byla důstojná tečka k rozloučení s Údolím králů, sbohem, Vaše Veličenstvo Nebcheprure Tutanchamone, jen málo lidí ví, že jste synem samotné královny Nefertiti a jejího milence Thutmose, tvůrce její proslulé bysty. To však nemohu říci nikomu z egyptologů, neboť zdroj této informace je velmi obskurní a nechci být za magora. Odvazuji bicykl a za nějakých dvacet minut jsem zpět v hotelu Sheik Ali Marsam, osprchuji se, převleču a za necelou hodinu už uvazuji bicykl u přívozu, kupuji si ořechové koláčky a přeplavuji se na východní břeh.


Karnak – Velká sloupová síň

Luxorský chrám je skoro nadosah. Malá hádka u vchodu s vrátným, kterému bylo divné, že moje tasrícha má fotku o dvacet let mladší. Druhý beduin mává rukou a už jdu k aleji sfing. Oproti aleji se tyčí pověstný pylon s obřími sochami Amenhotepa III. a s obeliskem. Procházím zástupy turistů na dvůr Ramesse II. znásilněný dodatečnou islámskou vestavbou, nicméně monumentální, jak je hodno velkého faraona. Kolonádou procházím na dvůr Amenhotepa III. Slunce už se chýlí k západu a mamutí sloupoví vrhá dlouhé ostré stíny. Procházím až dozadu, kde jsou staroegyptské reliéfy částečně překryté omítkami s křesťanskou malbou. Pak vstupuji do síně posvátné bárky Alexandra Velikého. Je tu hodně temno a stále hodně zvědavců, takže s focením dobře zachovalých dobových výjevů to není valné.
Pomalu se vracím stejnou cestou před chrám a už se snáší tma. Ptám se v obchůdku na nějakou publikaci, kde by mohla být hrobka Thutmose IV. Nic takového nevedou. Taxíkem se za pár drobných dopravuji k muzeu. Nejprve prozkoumávám místní knihkupectví ohledně Thutmose IV., pak usedám v kinosále a sleduji dvakrát za sebou pořad o mumiích. Během druhého píšu pohledy a pak vyrážím do muzea. Od káhirského se luxorské neuvěřitelně liší. Je malé, ale moderní, ve třech úrovních propojených rampami. Exponáty mají dost místa, jsou perfektně nasvíceny a přesně popsány.


Luxor – 1. pylon

Nachází se tu slavná socha Thutmose III., Achnatonova busta, sedící písař, a mnoho jiných více či méně známých artefaktů. Uprostřed v příšeří malé kapličky leží pod sklem mumie zakladatele 18. dynastie faraona Ahmose. U východu je další knihkupectví. Ptám se – už jen tak ze setrvačnosti – na knihu s hrobkou Thutmose IV. Prohlížím různé publikace o Údolí králů, ale Thutmose IV. v nich většinou není, nebo jen zběžně. Knihkupec pak vytahuje kompletní katalog hrobek v Údolí. Thutmose IV. tam je, ale Amiai nikoliv. Kniha je však tak krásná, že si ji po nezbytném smlouvání odnáším.

Je už naprostá tma, nábřeží však má stromy ozdobené lampičkami jako o Vánocích. Luxorský chrám je skvěle nasvícen a do daleka je vidět. Přeplavuji se na západní břeh. Bicykl nikdo neukradl (islám v tomto účinkuje dost dobře). Zdržím se ještě u tajuplně osvětlených Memnónových kolosů a pak kolo vracím majiteli. Večer prohlížím knihu a na začátku, v kapitole obecně pojednávající o malbě, na mne vykoukne překvapení. Portrét Amiai je tu, byť černobílý, ale hezky přes půlku stránky. V pokoji leze po hliněné omítce gekon, ale neruší, spí se tu fantasticky. Takové ticho jsem už dlouho neslyšel.


Černobílý portrét Amiai

Den čtvrtý
Další ráno čeká na vlahém dvorku snídaně, tedy rohlík, máslo, slaný sýr, marmeláda, palačinka a jogurt. V 8.00 chytám taxi k terasovému chrámu královny Hatšepsut, proslulému Džeser Džeseru, postavenému architektem Senenmutem v letech 1550–1291 př. n. l. Je vidět už z dálky, úctyhodně rozložený na svahu hory, a v jeho dokonalosti skoro zaniká nejen sousedíci, mnohem starší chrám Mentuhotepa II., ale výmluvně i chrám královnina nástupce a zarputilého ničitele její památky, Thutmose III. Po rampách lze vystoupat až na nejvyšší terasu a do vnitřního dvora. Do skalní hrobky se nesmí. Poničené, ale znovu postavené sochy lemují většinu sloupořadí. Stavba doslova září ve slunci a představuji si, jak musela působit tehdy, nepoškozena a obklopena zelení. Oproti masivním a zdrcujícím nádvořím je lehká, vzdušná a doslova ženská.

Nevracím se stejnou cestou, ale stoupám přes horský hřeben stezkou směrem k tušené Dér El-Medíně. Starověké sídliště řemeslníků a umělců z časů 18. dynastie se vynořuje asi po půlhodině chůze pustinou. Je rozlehlé, ale mou pozornost více poutá méně nápadný ptolemaiovský chrám bohyně Hathor. Ve srovnání s Luxorským chrámem, Ramesseem nebo Medínit Habu je to jen drobná stavbička obehnaná zdivem z vepřovic. Avšak o co je chrám prostší zvenku, o to krásnější je jeho výzdoba uvnitř. Na stropech se dokonce zachovaly barevné malby, navíc je krásně nasvícen. Založil jej Ptolemaios IV. Filopatór a portréty znázorňují i jeho výjimečného vnuka, Ptolemaia VI. Filométora, jednoho z nejcharakter­nějších starověkých vládců, který se ocitl před možností sjednotit valnou část říše Alexandra Velikého, ale roku 145 před Kristem tragicky zahynul. Tento chrámek zůstává polozapomenutým klenotem ve stínu známějších památek. Odtud se přes vesnici Kurna vracím do hotelu. Zjevení bělocha vyhání celé houfy dětí na cestu, ještě že mám poslední propisky a drobnější bankovky.


Chrám bohyně Hathor v Dér El-Medíně – Reliéf Ptolemaia VI.

Jelikož večer odjíždím, musím ještě stihnout Karnak, tedy znovu se přeplavit na východní břeh. K ohromnému chrámovému komplexu se jde přes rozpálené a velmi necitlivě zpevněné plochy obklopené zdmi. Amónův chrám je sám o sobě na několik hodin zběžné prohlídky, slunce pálí, a tak rád odbočuji východem do „open air“ muzea nalevo od chrámu. Tady je mnoho známých památek rozptýleno mezi stromy, mj. bílá kaple Senusreta I. Tu nalezli archeologové rozmlácenou na kusy a naházenou do základů třetího pylonu Amonova chrámu, nicméně byla kompletní, takže ji mohli sestavit.

Na konci hlavního chrámu je jedna zajímavost: kaple z ptolemaiovské doby, tedy krátce před ní – z doby Filippa III. Arrhidaia, slabomyslného nástupce a nevlastního bratra Alexandra Velikého. Z ptolemaiovských památek chci ještě vidět vstupní bránu Ptolemaia III. Euergeta, ale k ní se musí jít dost daleko, přes pláň, kde mají archeologové plošně vyloženy spousty dílů dříve rozbitých a druhotně použitých staveb. Kusy leží vedle sebe, očíslované a čekající na složení jako obrovské lego. Práce na celé generace. Chrámový komplex je tak rozlehlý, že už jej po všem viděném obtížněji vnímám. Alespoň jsem jej prošel napříč a uložil si do paměti jeho obrovitou majestátnost.

Vracím se zpět do hotýlku, v podvečer odjezd. Tady není nutné vlak hledat, jede jen jeden. V neděli ráno jsem zpět v Káhiře a večer mne čeká odlet domů. Ještě je čas na nějaké nákupy na gigantickém tržišti Chan Al- Chalili a ještě si zajít na pálivé košárí.
Egypt je plný dávné magie a mnohé ani jinak vysvětlit nelze. Stala se mi podivná věc: byl jsem chvíli neviditelný. Procházel jsem už několikrát tržištěm Chan al-Chalili a ze všech stran vždy křičeli prodejci, tahali za rukávy a stále něco nabízeli. Nepřejdeš deset metrů, aby tě jich deset neoslovilo. Ale jednou jsem prošel kus tržiště, a oni koukali skrze mne a nikdo nic nevolal a nevnucoval. Dokonce – kdo šel proti mně, šel přímo na mě, a kdybych neuhnul, vrazil by do mě. Pak náhle jako bych překročil neviditelnou mez, o něco jsem zakopl a od té chvíle zase všichni volali a nabízeli zboží. Prapodivná zkušenost.

Zajímavé bylo také vážení zavazadel na letišti. Kufr náhle vážil o pět kilo více než vážit má, a jsem žádán o šest set liber poplatku. Nejenže je nechci dát, ani už je nemám a cítím čertovinu a místní folklórní kulišárnu. Po desátém zvážení je náhle váha v pořádku a jsem puštěn dál. Buď si na kufr sedl nějaký zlomyslný Sutech, nebo to Egypťani prostě zkouší. Zazobaný Američan by možná hned vytáhl kešeň, aby se nezdržoval. Vypadám snad s tou nákupní taškou plnou knížek jako zazobaný Američan?

Odjíždím a doufám, že se opět vrátím. Pro jistotu si musím tiše zopakovat slova královského malíře Šesep-anch Hora:
Přes všechny pochybnosti měl bych dobře znát
všech dvanáct svitků svaté knihy Amduat,
než opustím tě, z večera či z rána,
přesladký Egypte, Ta-Meri milovaná!

Luděk Wellner se účastnil prací českého egyptologického ústavu na egyptských vykopávkách. Je autorem knih s egyptskou tématikou, v roce 1997 mu vyšla v nakladatelství Argo historická freska Právo azylu, příběh o osudech helénistického zpěváka na pozadí válek o dědictví Alexandra Velikého. Současnou novinkou je mysticko-detektivní příběh z doby 18. dynastie Poslední z faraónovy družiny. Paralelně s románovou tvorbou vznikla faktografická kniha Ptolemaiovci – Z makedonských hor na trůn faraonů, rovněž nyní na knihkupeckých pultech.


Více na http://ludekwellner.blogspot.com