Onen rozložitý a chlapský život, to jsem citoval Karla Čapka a jeho popis Edinburghu v cestopise Anglické listy. Edinburgh je ve 21. století docela podobný Edinburghu Čapkových časů. Usmrkané děti sice již nejsou hlavním tématem, zda jsou děvčata hezčí než dole v Anglii jsem nezkoumal (byl jsem v Edinburghu se ženou), ale město staré a město nové jsou stále odděleny železnicí, domy jsou kamenně šedé, a starý hrad, sídlo skotských králů, se nadále nepřístupně tyčí na čedičové skále. A nebylo by nic překvapivého, kdyby člověku přišla do cesty kapela dudáků a kumpanie highlanderů, zvláště během hudebního a divadelního festivalu, který začíná v polovině srpna a trvá celé tři týdny (International Festival of Music and Drama).


Kamenně šedá je barva Edinburghu

Co ale Čapek vynechal, je temná historie Edinburghu, neméně šedivá než edinburghské domy či spíše řádně zabarvená černou. Potulní zpěváci zpívávali písně o prokletí hradu, který se za krvavé zločiny a hříchy, spáchané v jeho zdech, jednou propadne do země. Nejen krev bývala ale charakteristická pro Edinburgh, však se mu přezdívá Athény Severu neboť je městem kultury, umění, filozofie i vznešených ideálů. V 15. století byl Edinburgh nejlidnatějším městem ve Skotsku, dokonce tak přelidněným, že obyvatelé uvnitř hradeb stavěli vyšší a vyšší domy. Jejich středověké mrakodrapy se prý tyčily až do výšky 12 pater. Středověký Manhattan – další, novodobější přezdívka Edinburghu. Říkává se mu také Auld Reekie, tedy „starý kuřák“. Je to narážka na početné začouzené putyky starého města v nichž již Burns a Stevenson…

Ano, Edinburgh je městem hospod a opileckých doupat, kde se během nevázaných zábav v hluku a kouři zpíjeli i nejslavnější literáti Skotska včetně mladého Roberta Louise Stevensona a básníků Roberta Fergussona a Roberta Burnse (oba zemřeli velmi mladí, Fergusson ve 24, Burns ve 37 letech). Bohem políbený oráč Burns – narodil se na statku v jižním Skotsku – psal své básně ve skotštině a je považovaný za skotského národního básníka. A o čem psával Burns se sklenkou v ruce?
Ať v jižních krajích v žáru dne
zří otrok révy přehojné.
Nežárlí Skotsko, stokrát ne.
Září tím více,
vidouc své chlapce bojovné
holdovat whisce…
…Však když Skot ze svých kopců shlíží,
podej mu sklenku whisky ryzí
a řekni, že chce náš král Jiří
smrt nepřátel.
Už jedinou svou ranou míří
hned do dvou těl (Darebné verše Roberta Burnse)


Krvavý edinburghský hrad kreslil Filip Trnka

.

Tradiční skotské kilty se nejvíce rozšířily v dobách skotského národního obrození v 19. století

V Edinburghu, který má necelý půlmilion obyvatel, je prý na 700 hospod. Zabočte z rušné turistické Princes St. do Rose St. a najděte hospodu Abbotsford, pojmenovanou podle domu W. Scotta, kterou otevřeli před více než 100 lety. Nebo obejděte z Princes St. hrad na Lothian Rd a pokračujte asi kilometr až na Leven St. k Bennet´s Bar. Krásná starobylá viktoriánská hospoda a bezmezně druhů whisky. Na starém městě proslula Royal Mile Tavern na High St. jen asi 200 metrů od katedrály. Podobně jako v Malt Shovel na Cockburn St. jsou zde v některé dny živé večery tradiční skotské hudby. Na High St. najdete i World´s End, tady kdysi vedly hradby města, proto ten název. A co si dát k jídlu? No, to, co v Anglii dávají koním, tedy oves (dle zlých anglických jazyků). Ovesnou kaší se Skotové živili odedávna. Ovesné vločky jsou součástí i národního jídla haggisu, což jsou ovčí vnitřnosti vařené v ovčím žaludku. Takže si objednejte haggis, neeps and tatties, což je haggis se šťouchanými bramborami. Při příležitosti svátku oslavujícího narození Roberta Burnse (Burns Supper, 25. ledna) je haggis ozdobou slavnostního menu.

Nejen Čapek psal o Edinburghu. Angličany obvykle nelze podezírat z náklonnosti k čemukoli skotskému, a jeden z nich, generál Sir William Brereton, popsal v roce 1635 svoji návštěvu Edinburghu pěkně škodolibě. Nezaznamenal nic o krásných usmrkaných dětech, ale o smradu táhnoucího ze šatů špinavých a líných lidí, o konvicích na víno olezlých špínou a plísní, z nichž by si rozhodně nechtěl nalévat, o kuchyni smradlavé jako záchody. A Skotové? Edinburghský rodák Robert Louis Stevenson popisoval město bičované větry a pohřbené ve studených mořských mlhách. A další rodák Walter Scott, napsal tolik historických románů na „skotská“ a rytířská témata, mj. Srdce Edinburghu, Rob Roy, Ivanhoe, někdy mám pocit, že jsem mládí prožil v Edinburghu a na skotské vysočině.


Skotští dudáci ve zbrani

Na Lawnmarket má hospodu i Deacon Brodie. Lawnmarket je součástí Royal Mile a tam to večer opravdu hučí. Deacon Brodie je jedno z lákadel na turisty. Tenhle Brodie, žijící ve druhé polovině 18. století, byl lotr nad lotry a stal se pro Roberta Louise Stevensona inspirací k postavě (postavám) dr. Jekylla a Mr. Hyda. O těhle dvou natočili spousty filmů, zpívají se o nich písně (u nás např. Luboš Pospíšil: Ve dne jsem Mr. Jekyll, co nikdy nikdy whisky nepil, v noci jsem v noci jsem Mr. Hyde a piju black and white).
Přestože William Brodie žil v rodině uznávaného řemeslníka a člena městské rady Edinburghu, život podsvětí, zločin a hospodský ruch ho přitahovaly. Jeho dvojí život váženého podnikatele a darebáka nebyl dlouhá léta odhalen. I mistr tesař se ale jednou utne a nepolapitelný zločinec byl udán jedním ze svých kompliců, jemuž zamotala hlavu lákavá odměna (Brodie byl dokonce radním Edinburghu a vypsal tedy odměnu sám na sebe). Brodie uprchl do Amsterdamu, kde byl zatčen při pokusu odplout do Ameriky. Byl oběšen před katedrálou St. Giles na Royal Mile. Mimochodem, Brodieho jméno nesou i další puby, např. v Dundee nebo v New Yorku. Posledním oběšeným zlosynem v Edinburghu byl vrahoun George Bryce, na jehož popravu se jednoho červnového dne roku 1864 sešel dav 20 tisíc lidí. Edinburgh má prsty i v předloze nejslavnějšího detektiva. A. C. Doyleovi byl inspirací k postavě Sherlocka Holmese místní psycholog, lékař a profesor Joseph Bell, pod nímž Doyle pracoval v Edinburgh Royal Infirmary.

Nezapomeňte navštívit Skotskou národní galerii a samozřejmě hrad tyčící se na strmé skále nad městem. Na hradě stojí i nejstarší budova v Edinburghu, kaple sv. Margerity pocházející pravděpodobně z doby vlády krále Davida I. v první polovině 12. století. O tom, kdy byl na vulkanické skále postaven první hrad, se spekuluje, ale osídlena byla již v době bronzové. Primitivní pevnost zde stála v 7. století – ve starém eposu Y Gododdin najdeme zmínku o pevnosti Eidyn. Epos psaný starou velštinou je z 13. století, ale popisuje události mnohem starší – král Gododdinů prý hodoval se svými rytíři v „síních Eidynu“, což se překládá jako „pevnost na úbočí hory“. Onou pevností je pravděpodobně Castle Rock, jak se skále v Edinburghu anglicky říká.

Kopce za Edinburghem jsou ideální na krátkou půldenní procházku. Nejznámější se jmenuje Arthur´s Seat a panoramatický výhled na město, hrad i moře je okouzlující. Nejsnazší přístup je od Dunsapie Loch, z parkoviště je to patnáctiminutová procházka. Před 300 miliony lety tady bouřil gigantický vulkán, Arthur´s Seat je jeho klidumilovným potomkem, který je spojen se jménem dalšího slavného edinburghského rodáka Jamese Huttona, nejslavnějšího skotského geologa, který zde mj. studoval teorii vzniku Země. Když jsme u těch proslulých rodáků, jeden z nejvýznamnějších filozofů Západu David Hume je též z Edinburghu a jeho socha stojí před skotským parlamentem.


Rosslynská kaple je pod lešením

Aby toho nebylo málo, vstupují nedaleko Edinburghu na scénu i templáři. Poté, co D. Brown napsal svou Šifru mistra Leonarda, byla prozrazena „tajemství“ Rosslynské kaple široké veřejnosti. Spekulace senzacechtivých historiků ale ponechám stranou, chcete-li, je jich na internetu habaděj. Jen připomenu, že historie rodu „odhaluje“ jedno tajemství za druhým, včetně plavby Henryho Sinclaira do Ameriky celé století před Kolumbem. A včetně templářských pokladů, neboť pánové z Rosslynu byli údajně templáři. Prastarý normanský rod Sinclairů (nebo St. Clairů) bojoval pod vedením Viléma Dobyvatele již v bitvě u Hastingsu (1066). Walderne Sinclair spolu se svým synem Williamem a dalšími osmi Sinclairy patřili k dobyvatelům ostrova. William se později usadil ve Skotsku a byl znám jako „Jasný Vilém“.

A doporučení na závěr – člověk by neměl odjet z Edinburghu aniž by zakoupil tradiční skotský kilt. Je to ale řádsky drahá móda a nakonec, kilt ve své moderní podobě není až zase takovou tradicí – první se objevily až na přelomu 17. a 18. století a rozšířily se především v dobách skotského národního obrození v 19. století. Takže onen William Wallace, běhající v kiltu v Gibsonově filmu, je pořádný nesmysl.

Ukázky z knih:
Darebné verše Roberta Burnse – přeložil Jiří Valja, vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1963
Karel Čapek – Anglické listy

Zajímavé adresy o Edinburghu
www.stuckonscotland.co.uk
www.royalmiletavern.com
www.edinburgh-royalmile.com
www.bestpubs.co.uk
http://edinburghsdarkside.blogspot.com/
www.scottsabbotsford.co.uk
www.skotsko.net