Cestování, výlety, turistika – Cestomila

V parku u zámku na vsetínském Horním náměstí jsem si zkontroloval, zda jsem přibalil valašsko-český slovník a vyrazil na svatý Hostýn, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Jako správný český Honza mám v batohu dostatek frgálu, místní speciality, koláče pečeného buď z tvarohu, nebo ze sušených hrušek. Cesta, dlouhá asi čtyři desítky kilometrů, vede přes Hostýnské vrchy, kde – na rozdíl od minulosti – horní chlapci (zbojníci) již nehrozí ani pocestným (k nimž jsem se počítal já) ani vrchnosti.

Píše se rok 1537 a papež Pavel III. rozvažuje co s králem Jindřichem VIII., který se proti jeho vůli oženil s Annou Boleynovou a vyhlásil nezávislost anglické církve. Pavel III. se ve svém rozjímání posílí doušky vína z Montepulciana a nakonec na Anglii uvalí církevní klatbu.

Indie se podobá bohu Šivovi, bohu nespočetného množství podob a tváří. Šiva je ztělesněním všeho živého, ničitelem i spasitelem. Šiva je asketou pohrouženým do nejhlubší meditace, zároveň je – uctívaný ve formě falického symbolu – přeplněný neukojitelnou sexuální náruživostí. Takovou cítím i Indii. Každičkou hodinu a každičký kilometr odlišnou, pro cizince nepřístupnou a nepochopitelnou.

„Král francouzský kynul nejvybranějším rytířům dvora svého, aby se ozbrojili. Anšovant z Belle byl sražen, družina českého rytíře zmocnila se koně jeho, ne lépe dařilo se Brunetovi, rytíři z Normandie, i on padl do prachu“. Ne, není to vyprávění z francouzských šarvátek, jsme na autobusové zastávce v Zakšíně a ukazatel nás informuje, že do Úštěka je to přes 24 kilometrů po žluté, přes vyhlídku Čap, Martinské skály a zříceninu hradu Helfenburk.

Na konci 15. století přistály v jižní Indii, v dnešním státě Kerala, první evropské lodě. Vasco da Gama přivezl dary, nad kterými se prý místní vládce společně s arabskými obchodníky rozverně zasmáli. Smích je ale brzy přešel, příště přijeli Portugalci s děly a celý Indický oceán od Mombasy po indické pobřeží ovládli během necelých dvou desítek let. Arabský obchodní monopol a zvyšování cen koření padly. Hřebíček, pepř, skořice nebo muškátový oříšek se na portugalských lodích valily do Evropy.

Jambo, jambo, křičeli na nás tmaví kluci hned, jak jsme vystoupili z átéerka společnosti Zanair, na jehož palubě jsme z Dar es Salaamu doletěli na ostrovy koření – Zanzibar. Jedno z míst, která jsou synonymem pro exotiku, tyrkysové moře a korály, kokosové palmy, koření. A trh s otroky. Vždyť právě na obchodování s černými nešťastníky byla v minulých staletích zanzibarská ekonomika závislá.

Již v 9. století dal potomek galicijských konvertitů k islámu Ibn Marwan postavit na granitovém masivu uprostřed pohoří Sao Mamede opevněné sídlo. Říkávalo se mu Ammaia Ibn Marwana, protože v dávné minulosti zde v okolí stávalo římské město Ammaia. Odtud je již jen krůček k dnešnímu jménu – Marvao.

Moulay Idriss má výjimečnou polohu pod vrcholky pohoří Zerhoun. Bílé a okrové zdi domů kontrastují s tmavou barvou hor v pozadí. Městečko je obklopeno háji olivovníků, pastvinami plných ovcí a koz a jen několik kilometrů jsou vzdáleny ruiny římského Volubilis. Uprostřed města jsou zdálky viditelné zelené střechy mešity, která je zasvěcena nejsvatějšímu muži marockých dějin.

Ztrácíme se s novým kamarádem Abdullem v medíně uprostřed Fezu, bývalé marocké metropoli a jednoho z nejorientál­nějších severoafrických měst. První, co mě napadne po vstupu do medíny je – chaos, na evropské poměry naprostý chaos. Ale funguje to tu tak nejméně tisíc let.

Maroko bývá nazýváno Bránou Afriky. Ale z opačné strany, z jihu, je pro celou Afriku Maroko bránou do Evropy. A že tomu tak skutečně je, španělští imigrační by k tomu jistě měli co říct. Ale nějakých 2000 let zpět časem, v dobách římského impéria, již severní oblasti Maroka Evropou byly. Vyprávět by mohlo římské město – Volubilis.

Z malé země uprostřed Evropy má člověk díky zpravodajství občas pocit, že Izrael je neustále uprostřed válek a atentátů. Stačí ale pár kroků večerním Jeruzalémem a návštěvník pozná pulzující život optimistických lidí plných humoru, kterým každodenní bolesti nevypálily viditelná znamení. Není divu, že nedávno zesnulý izraelský spisovatel českého původu Viktor Fischl napsal v jedné své povídce o Jeruzalému: „V tomhle městě se každý tak trochu vznáší. Je potřeba ho trošku stáhnout aby rozeznal rozdíl mezi snem a skutečností.“

Mrtvé moře – člověk si v něm připadá trochu jako ve světě zázraků, neboť se udrží na vodní hladině. Pohodlně si lehne na záda, rozevře knížku a relaxuje. A až dostane chuť vrátit se na břeh, natře se černým lepkavým bahnem a cítí se jako znovuzrozený.

Tataři! Tento výkřik naháněl od začátku 13. století hrůzu nejen Evropanům. Já jsem se tentokrát vydal po stopách Tatarů, kteří naopak Evropu pomáhali chránit. Procházím kolem honosné hrobky s půlměsícem, všude kolem březový les. Jsem na muslimském hřbitově a z fotografií na hrobech se na mě dívají tváře nebožtíků. Tváře usměvavých mongolských očí. Nenahánějí hrůzu jako jejich bojovní předci, kteří se před staletími přehnali tímto krajem. Jména Sulejman, Ali, Aladin spíše připomínají pohádku o Tisíci a jedné noci.

Autobus zastavil na snad již poslední zastávce před Arequipou a kolem se seběhl tradiční shluk prodejců. Nabídky kuřat s hranolky jsme odmítali, jakési sendviče též, ale zaujala nás jedna paní s lamím masem v igelitových sáčcích. Její angličtina se omezila na volání: „Lama, no cholesterol“. Taková reklama se těžko odmítá. No cholesterol bylo výborné a s plným žaludkem se do bílého města, jak pojmenovávají Arequipu průvodci, cestovalo hned lépe.

Cuzco, hlavní město Inků – člověk to jen vysloví a cítí mrazení v zádech. Cuzcu se přidává řada přívlastků – tajemné, legendární, mocné. Leží v nadmořské výšce 3300 metrů a podle legend ho založil mytický první incký král Manco Capac, kterého na zem vyslal bůh slunce. Manco Capac se vynořil z jezera Titicaca, aby se stal panovníkem a bezbožný lid přivedl k víře v slunečního boha.

Inckých stezek v jihoamerických horách jsou tisíce a tisíce kilometrů. Většinou je stavěli obyvatelé porobených národů, odvedených na nucené práce, aby inčtí dobyvatelé mohli snadněji spravovat svou říši. Jen jedna ze stezek ale vede k Machu Picchu, možná nejkouzelnějšímu místu Jižní Ameriky.

Nechci se titulkem nikoho dotknout, vždyť trávit dovolenou v Peru není právě znamením chudoby. Jedná se jen o přezdívku. Tak se totiž říká skaliskům v moři nedaleko poloostrova Paracas, správně po španělsku – Islas Ballestas.

Před stovkami a stovkami let těžili Inkové sůl v kopcích nad údolím řeky Urubamba, nedaleko Cuzca. Nikoli z mořské vody, ale v horách ve výšce kolem 3000 metrů. Silně slaný horký pramen, který zde tryská ze země, rozvedli do tisíců malých bazénků. O další proces se postaralo slunce, voda se odpařovala a dělníci sbírali sůl.

V 80. a 90. letech minulého století bylo Peru revolučním válečným polem a střetu státu a maoistické ideologie se turisté stěží mohli vyhnout. Odhaduje se, že gerilová válka vedená Světlou stezkou (Sendero luminoso) stála životy asi 70 000 lidí. V roce 1992 byl ale zatčen ideový vůdce Světlé stezky, profesor filozofie Abimael Guzmán a pro organizaci to byla smrtelná rána. Guzmán (nar. 1934) byl odsouzen na doživotí a Světlá stezka se stáhla.

Velký Blaník, to kopec vpravdě český, kopec, o němž vypráví pověst za pověstí. Kdo by se na Velký Blaník nevydal, aby na vlastní kůži nezakusil trochu toho národního obrození.