U kanceláře společnosti La Paloma již čeká houf indiánů. Podle jízdního řádu by mělo stoupání do hor trvat autobusu nejméně 4 hodiny. Kolem Aricy je vyprahlá poušť, autobus se pomaloučku valí vpřed do kopců, serpentiny jsou ostřejší a ostřejší. Při pohledu z okénka je jasné, že kdybychom zahučeli někam kolmo dolů, nebyli bychom rozhodně první. V nadmořské výšce nad 1300 metrů začíná pásmo vysokých kaktusů zvaných candelabros. Ale autobus není turistického charakteru a jedinému bělochovi, který by chtěl kaktus zblízka obdivovat, nezastaví. Jako by na každém kopci stál jen jeden kaktus. Žádná společenství, možná by si navzájem ubíraly vláhu, která je ve vyschlé půdě Atacamy vzácností. O dalších asi 500 metrů výše zóna kaktusů končí. Postupně jsme nabírali zpoždění, ale co to je na jihoamerické poměry přijet o hodinu dvě později. V Putre mě nevítalo příjemné počasí. Poprchávalo, bylo zataženo a klepal jsem se zimou – přejezd do vysokých hor z rozpálené Aricy si vybíral daň.


Konečně vikuni, mazlit se ale nechtějí

Altiplano – mezi Aymary a lamy

Putre je zapadlá, ale hezká díra v Andách. Několik hotýlků a hostelů, malý hřbitov (zdobený bílými i barevnými květy – umělými), terasovitá políčka, dobytek, psi, banka (s lepším kurzem než na letišti), kostel a … žádné lamy. Oni je snad přede mnou schovávají. Na závěr odpolední procházky po okolí mě ještě napadlo, podívám se tady na ten vršek… a byly tam. Bílé, hnědé, černé, s barevnými ozdobami v uších, některým dělalo moc dobře drbání po tvářích, vždycky zavřely oko a vychutnávaly si to. Čmuchaly k rukám, sem tam olízaly, při jakémkoli pohybu směrem ke vztyčeným uším už ale o krok couvaly. Tohle byly ovšem krotké domácí lamy. A já jsem se přijel podívat na divoké vikuňi, které žijí v nehostinných horských oblastech od jižního Peru po severní Chile a Argentinu. Vikuňa je nejvzácnější z lam a její vlna nejvyhledávanější a nejlepší. V dobách, kdy v této oblasti vládly indiánské dynastie, patřívala kůže z vikuň vládcům. Rozhodl jsem se ubytovat v hotelu Cali a na Altiplano vyjet až ráno. Domluvil jsem si džíp i s řidičem do vesničky Parinacota v blízkosti stejnojmenné sopky a kývl i na to, že pro mě za tři dny přijede. Přes 90 % obyvatel Chile tvoří potomci bílých přistěhovalců, ale tady v horách vidím jen indiánské tváře. Aymarové jsou příjemní, s každým, mladým i starým se zdravíme, střízlivým i opilým.

Ráno mě čeká džíp, vyjíždíme, cesta stojí v přepočtu asi 600 korun, dalších 600 to bude zpět. Stoupáme a brzy po výjezdu se začnou objevovat nejfešnější z lam – vikuni. V takovém množství jsem je nečekal. Jsou mnohem elegantnější než ostatní příbuzné, štíhlejší, rozkošné, podobné spíše antilopám. V polovině minulého století klesl počet vikuň na 10 tisíc a patřily k nejohroženějším druhům. Ve vybíjení kdysi milionových stád, chráněných autoritou inckého vládce, vynikli španělští dobyvatelé.


Kostelík ve vesničce Parinacota

K večeři steak z lamy a čaj z lístků koky

Parinacota je malinká vesnička, zdá se napůl opuštěná, předpokládám, že v těch polorozbořených baráčcích kolem krásného kostela budou žít jen starší lidé. Na noc se mně ujala paní Francisca, starší indiánka žijící v jednom z těch kamenných domků. Malá neosvětlená místnost, kamínka, stůl a lavice, závěsem oddělený prostor na spaní. K večeři servírovala Francisca steak z domácí lamy, brambory a čaj z lístků koky. Snad stojí za připomenutí, že právě altiplano je pravlastí brambor. Právě tady je Indiáni začali pěstovat snad před 5000 lety. A mnohem později je nějaký španělský kapitán nebo Francis Drake (možná oba nezávisle na sobě) poprvé přivezli do Evropy. Lama je na Altiplanu nepostradatelná, používá se jako nosič, z trusu bude topení, z její vlny jsou teplé přikrývky a navíc má výborné maso. Jsem samozřejmě středem pozornosti dvou prcků, prohlížejí si omalovánky Toma a Jerryho a ukazují mi učebnici. Francisca tvrdí, že se mladí stěhují za prací dolů k moři, ale na stará kolena se prý vracejí do svého původního domova. Francisca sama zde ale žije celý rok, zimu si v těchto drsných podmínkách neumím představit. Vyptávám se otce kluků, zda někam někdy cestoval, ačkoli odpověď tuším dopředu. Nebyl ani v Iquique, „pár“ kilometrů na jih od Aricy. Život Aymarů není jednoduchý a normální smrtelník by se v těchto končinách neusadil. Tito Indiáni mají pozoruhodnou odolnost k životu ve vysokých nadmořských výškách. Byly prováděny studie, které dokazují, že některé rysy jejich fyziologie napomáhají zvýšenému příjmu a oběhu kyslíku v krvi. U mě tomu bylo jinak – přes kokové „panáky“ jsem následující noci příliš nenaspal a přemýšlet nebo číst bylo nad mé síly. Ale vážnější komplikace jako zvracení nebo vysílení se nekonaly.


Dopravní značka varuje řidiče na Altiplanu

Plameňáci mezi sopkami

Afmosféra na Altiplanu je uchvacující, kolem sice sem tam leží sněhový poprašek, ale v této výšce slunce nemilosrdně pálí. Slyším jen hukot větru, jinak je ticho, kolem solná jezera, plameňáci. Ti andští. Přede mnou se tyčí do výšky přes 6000 metrů dva z nejvyšších vulkánů světa – již spící Parinacota (6348 metrů) a Pomerame (6222metrů) a kouřící a aktivní Guallatiri (6071 metrů) o 60 kilometrů jižněji. Po cestě občas proběhly viskači, místní vysokohorští svišti. Na Altiplano jsem sice vyrazil v místním létě, ale přesto v období, kterému se říká bolivijská zima. A tu jsem poznal záhy. Najednou se setmělo a zhůry, kde před chvílí svítilo slunce, padaly těžké kroupy. Jsem zde naprosto sám, za celý den jsem nepotkal jediného člověka.


Divoké vikuni na břehu jezera Chungará

Když sem přišli Španělé, hledali zlato a stříbro. Potkali domorodé kmeny a Indiáni jim nejprve darovali živou vikuňu a pak kůži z vikuni. Vikuňa je posvátné zvíře, vysvětlovali bělochům, a největším pokladem privilegovaných je váček na koku z vikuní kůže… Jenže zkuste se vrátit do Evropy s lodí plnou váčků na koku z vikuních kůží.“ (Jan Burian – Chilský deník).

Toulám se k jezeru Chungara, kolem vede silnice a pomůže mi stop jednoho kamionu, řidič byl celý nadšený z dárku v podobě dolaru. U jezera Chungara narážím poprvé na lidi, je to díky silnici snadno dostupné výletní místo a Parinacota se sněhovou čepicí vytváří fascinující atmosféru. Jezero, ležící ve výšce 4517 metrů, se vytvořilo po jednom z výbuchů Parinacoty před asi 8000 lety. Po březích se prohánějí vikuni, v dálce vzlétají plameňáci, mě bolí hlava z nadmořské výšky, jo, to je Altiplano.