Na Solovki nevede žádná pravidelná lodní linka, ale když má člověk trochu štěstí, v přístavišti v Kemu na nějakou loď narazí (to ovšem neznamená, že bez nervů odpluje). Já měl v deštivém studeném ránu kliku hned na dvě. S ruským pojetím byznysu jsem však musel sehrát hru hodnou mistrů pokeru – kapitán jedné lodi tvrdil, že má na palubě skupinu poutníků, kteří nechtějí být rušeni nikým cizím a zaplatili celou loď. Kapitán druhé se vymlouval, že jeho plavidlo je již zcela přeplněné a v nepříliš příznivém počasí si nemůže další pasažéry dovolit. Alespoň jsem z nich dostal informaci, že odjíždějí asi za půl hodiny. Takže třicet minut napnutých nervů a odolávání pokušení dát za jistotu odplutí kromě obvyklé ceny ještě padárok navíc. Skončilo to, jak ani jinak nemohlo – minutu před zvednutím kotvy jsem stál na palubě. Odmítnout 250 rublů za lístek pro cizince si nemohl kapitán dovolit. Žádný padárok nedostal.


Procházka kolem kláštera

A pak jsme vyjeli ze zálivu a zjistili, jak umí řádit rozbouřené severské moře. Traduje se – alespoň zde v Rusku – že v těchto studených vodách vydrží plavající člověk tím déle, čím více alkoholu má v sobě. Nevím, kolik toho vypila posádka, ale já prevenci raději zcela zanedbal a věřil, že k přímé konfrontaci s živlem nedojde (snaha udržet s Rusy krok v pití by byla hloupost). Vzhled lodi napovídal, že již mnohé prožila, ale naštěstí jsem po čtyřech hodinách plavby a propadání se ve vlnách uviděl Solovecký klášter, jedno z nejposvátnějších náboženských míst Ruska. Ulevilo se mi, když sem tam nahoře nad zvonicí, v nejvyšším bodě kláštera, uviděl kříž. Byl jsem rád, že sem nepřijíždím v tragických časech, kdy jeho střechu zdobila rudá hvězda.

Duchovní centrum komunistickým vězením

Klášter byl podle legendy založen v roce 1429. Do osamění se sem uchýlili mniši Savatij a German. Dva dny se prý plavili na pokraji záhuby zuřícím mořem, ale bůh stál na jejich straně a dovedl loďku na ostrov spásy, kde našli útočiště uprostřed hlubokých neprostupných lesů a bažin. Zde v nehostinných končinách postavili první poustevnu. Brzy začali v jejich stopách proudit další poutníci a přispěli svým dílem k vystavění kláštera pojmenovaného Savatevo. Díky mnichu Filipovi, později umučenému na rozkaz cara Ivana Hrozného, stál v polovině 16. století kamenný klášter. Ten se postupně stával duchovním a ekonomickým centrem ruského severu. Jezera byla propojena kanály a klášter se stal pevností s hradbami, které v Krymské válce odolaly i britskému loďstvu.


Tak se žije na Soloveckých ostrovech

V roce 1992 byly Solovky zapsány do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A Spaso–Prebraženskij klášter, jehož obraz se zrcadlí v klidné zátoce, vypadá již z lodi při příjezdu opravdu úchvatně. Přestože práce na jeho obnově po desetiletích drancování pokračují, nikde není příliš vidět ani sedřené dělníky ani výsledek jejich činnosti. Měl jsem pocit, že jedinými, kdo zde opravdu s nadšením pracuje na obnově nejvýznamnějšího kláštera v Rusku, jsou mladí, kteří sem přijeli zřejmě odpracovat nějakou křesťanskou či studentskou brigádu. Nejsyrovějším dojmem působí toalety. Promiňte, vlastně několik děr v zemi vedle sebe bez jakéhokoli rozdělení, takže si při nejnutnější činnosti můžete popovídat se svým sousedem třeba o Puškinových verších a předat mu vizitku s pozváním na návštěvu.

Rozhodně stojí za to navštívit expozice v klášterním muzeu. Jedna je věnovaná době SLONu (Soloveckije lagerja osobovo naznačenija – Solovecké tábory zvláštního určení). Tady podlehla řádění dozorců elita ruského národa (ale také židovského) – lékaři, umělci, vědci i nepohodlní politici. Další výstava vypráví o samotném klášteru a jeho pohnuté historii a také o Krymské válce (všude je cítit hrdost na skutečnost, že se posádka Solovek složená převážně z mnichů postavila a ubránila anglické flotile).


Vězeňské prostory jsou již prázdné a rozpadají se

Solovky, položené daleko na ruském severu se již v carské době staly místem vyhnanství a věznění nepohodlných. Zdaleka nejhrůznější časy ale nastaly, když vůdce bolševické revoluce Lenin vydal rozkaz, aby církevní objekty byly využity jako vězení. Stavby pravoslavné církve se bolševikům hodily. Z cel, ve kterých žili v minulosti mniši, se rychle staly cely pro zcela jiný účel. Jak snadno dovedli bolševici nalézt kruté vězení – vyřízl se otvor do dveří pro sledování vězňů či podání jídla a bylo hotovo. Už v roce 1920 dorazil na Solovky první transport odsouzených. Těžko dnes spočítat kolik mrtvých leží v promrzlé zemi. Kolik lidí se zde stalo obětí bolševického řádění. Vězni zde měli buď zemřít, nebo se převychovat na občany nového druhu se sovětským názorem. Různé megalomanské stavební projekty v mrazivých podmínkách (především stavba Bělomořského kanálu) byly ideálním způsobem k převýchově. Spíše ale vedly ke smrti a Solovky se brzy staly jedním ze symbolů hrůz sovětských gulagů.

Koupání pod polárním kruhem

Procházky po Solovkách jsou nenáročným únikem do panenské přírody (sem tam člověk přece jen narazí na stavbu nového hotelu či kácení stromů). Nejvyšší vrch hlavního Soloveckého ostrova se tyčí do výšky pouhých 81 metrů nad mořem a všude kolem vidíte hluboké a tiché lesy. Při pohledu na zelenou barvu jsem si vzpomněl na povzdechnutí Karla Čapka z jeho Cesty na sever: “Po pravdě řečeno, první pohled na polární oblast je těžké zklamání. Tohle že je polární končina? To není poctivá hra; vždyť takhle zelený a utěšený kraj jsme neviděli…”
Léto na Solovkách je vpravdě osvěžující. Obtěžují jen všudypřítomní komáři. Repelent zabírá necelou hodinku a časté opakování je nezbytné. Uprchnout před komáry lze jedině na jezera, kterými jsou ostrovy doslova poseté (prý 564). A jakými jezery! Stačí si vypůjčit loďku a veslovat z jednoho do druhého neboť mnohé jsou dodnes propojeny kanály. Už jste se někdy koupali v blízkosti polárního kruhu? Na hladině se zrcadlí slunce, tisíce neodbytných komárů zůstalo v lesích na břehu, všude ve vodě rozkvetlé blatouchy a dokonale čistá, průhledná voda. Má to jen jedinou chybičku – teplota vody není zrovna středomořská, protože Solovky leží přece jen v moři zvaném Bílé. Obléknout se ale doporučuji již na loďce. Stačí vystoupit na břeh a komáři tuto drzost okamžitě potrestají krvežíznivým způsobem.


Rusové chodí k hrobům svých předků posedět, popít vodku a vzpomínat.

Přestože byly zdejší gulagy zavřeny již v roce 1939, hroutící se komunistický režim nedokázal zamaskovat zvěrstva, která páchal na nevinných lidech. Dodnes nejsou peníze na opravu některých bývalých klášterů, které byly proměněny ve vězeňské cely pro politicky nepřizpůsobivé. A tak si lze projít (vzhledem k rozpadajícím se stropům velmi opatrně) polorozbořené klášterní/vězeňské budovy na několika ostrovech. Na každém kroku vidíte stopy pohnuté a kruté historie. Rozpadající se zdi kdysi vězeňských cel, rezavé háky ve zdech, schody na které raději nevstupovat. Co šlo utrhnout, to již není na svém místě. Desítky tisíc lidí prošly těmito celami, kterých bylo na ostrovech bezpočet. Pro tisíce z nich to byla konečná stanice jejich života.

„Už se to nesmí opakovat“ četl jsem nápis v Soloveckém muzeu. Nezbývá než popřát obyvatelům i hostům Solovek aby nad kláštery již nikdy neviděli krvavé hvězdy.