Jeden z lepších úseků na Ring Road

Vrcholem děsivé jízdy po Ring Road průměrnou rychlostí kolem patnácti kilometrů za hodinu bylo v hlubokém kráteru ležící jezero Nyos. Podle tvrzení domorodců tudy neprojelo žádné auto nejméně rok. Byl to tísnivý pocit, trápit se desítky kilometrů v džípu po cestě plné kamenů a děr, rychlostí sotva dvakrát převyšující lidskou chůzi, a vidět jen polorozbořené domky, které podléhají tlaku pralesa. O příčině tragédie je mezi zdejším lidem jasno – duchové žijící v jezeře se na ně rozzlobili, dohady panují o tom, proč. Lze slyšet řadu teorií, podle toho, kdo ji říká a jak se mu hodí. Jedna dokonce viní z tragédie prezidenta Biyu a buďte si jisti, že ji rozšiřují příznivci některé ze zakázaných opozičních stran. V poslední době se zde znovu začínají lidé usazovat, především přistěhovalci z muslimského severu. Ti o události buď nevědí, nebo se po tolika letech již přestávají bát zlých duchů z jezera, kteří tragédii způsobili. Nejbližší malá vesnička vyrostla jen několik kilometrů od jezera a v jeho blízkosti jsem narazil na obdělávaná políčka a potkával pastevce se stády zebu. Smrt ale může přijít kdykoli, plyny se v jezeře opět hromadí a podle expertů se podobná plynová erupce může kdykoli opakovat.


Jezero Nyos

Co se vlastně v noci onoho dne 21. srpna stalo? Bylo právě období dešťů a na hladině jezera se držela spousta studené vody. Oxid uhličitý byl rozpuštěn v teplé vodě u dna. Něco, pravděpodobně kus zřícené skály, porušilo rovnováhu teplé a studené vody a ta teplá se dostala na povrch. Plyn se okamžitě uvolnil a rozlil do kraje rychlostí odhadovanou na tři metry za sekundu.

Stál jsem na okraji kráteru, desítky metrů nad hladinou jezera, druhý břeh se ztrácel v oblacích prachu zdvihaných harmattanem. A nad kráterem zapadalo slunce. Uvědomoval jsem si pravdivost tvrzení, že to nejkrásnější v Africe si musí každý zasloužit. Lépe řečeno, vykoupit námahou a potem. Afrika si své krásy schovává uvnitř, nevystavuje je na odiv. Je těžké se k těm krásám dostat, je třeba trochu skromnosti a nepohodlí, aby je člověk objevil. Ale stojí to za to. U jezera jsem poprvé přenocoval pod africkým nebem. Přesvědčování domorodců, že zvířata v širokém okolí jsou již dávno snědena, uklidňovalo jen částečně, a tak mě občas znervózňovalo šustnutí v hustých porostech kolem. Ale přece jen – když člověk spí poprvé mimo civilizaci uprostřed savany, má to své kouzlo. A mělo to své kouzlo, i když to bylo podruhé a potřetí.


Koupání bylo osvěžující a nádobí se taktéž umývá v jezeře.

Přenocovat na Ring Road nemusí být snadné. Znalost prostředí je v Africe podstatná. Jednoduše zastavit a přespat ve stanu je vážné porušení zdejších pravidel. Když jsem o několik dní později, zdržen blouděním v blízkosti Belifangu, zastavil na kraji vesnice a zeptal se místních na možnost noclehu, bylo mi vysvětleno, že nejdříve musím získat povolení od fona. Znamenalo to dalších deset kilometrů a půl hodiny jízdy (pozor, na afrických prašných cestách, co deset kilometrů, to hodina), audienci, finanční pozornost pro fona (který nařídil, aby v okolí stanu byl až do osmé hodiny ranní naprostý klid) a cestu zpět, což se protáhlo dlouho do večera. Stavěl jsem poté stan a večeřel před zraky desítek dětí i dospělých, a jak jsem později zjistil, přišli se na mě podívat lidé i z okolních vesnic. Běloch je v této oblasti tak nezvyklým hostem, že se mě některé děti bály. V několika případech se chlapec či mladý muž, kterého jsem se zeptal, zda jedu správným směrem, rychle otočil a utekl. Lidé jsou zde však přátelští, učili mě lézt na palmy (není to ani zdaleka tak těžké jak to vypadá), děti mi ochotně pomohly za prázdnou láhev od minerálky, jsou jen zvědaví a neobtěžují jako výrostci v centru Yaoundé.


Tento most je jen pro pěší

Bolestí afrických cest jsou mosty, lépe řečeno to, co kdysi bývalo mostem, ale dnes je spíše nejrychlejší cestou na dno propasti. Mosty bývají ničeny z mnoha důvodů, ale vesničané v Kamerunu je ničí kvůli výdělkům. Seběhne se to asi takto: parta mladíků nemajících na pivo a zábavu rozebere více či méně klád na blízkém mostě a pak ostražitě čeká na přijíždějící auta. Přestože zde rozhodně není provoz jako v metropoli, dočkají se. Plni lásky k bližnímu varují motoristu před polorozpadajícím se mostem a slibují, že ho budou navigovat po zbylých trámech. V jejich tvářích je viditelné zděšení, co vše by se jejich příteli turistovi mohlo stát. Ale samozřejmě to nedělají zadarmo. A tak jsem měl na vybranou. Buď jet jinudy, což může znamenat několikadenní zpoždění a propadnutí letenek, nebo pomoc odmítnout a riskovat sešup na dno řeky, či poděkovat mládeži za přinesení několika trámů zpět, opatrně projet a něco jejich vůdci zaplatit.