Říká se, že vstupní branou do Mani je městečko Gythio. Tady kdysi býval přístav starověkých Sparťanů. Ubytováváme se v penzionu v přístavu, z balkonu máme výhled na loďky pohupující se na mořských vlnách. V přístavu je řada tradičních řeckých taveren, které lákají pověšenými chobotničkami, za přístavem a hlavní ulicí ale městečko vypadá docela jako za jednoho Potěmkina. Kus dále za přístavem je malý ostrůvek Marathonisi, spojený s pevninou náspem. V antice nesl jméno Cranae a podle mytologie zde strávili první noc Paris a Helena prchající tajně do Tróji.


Gythio

Nevynechejte v Gythiu muzeum historie regionu Mani, dozvíte se o klanových válkách, o mocné rodině Mavromichalisů. A také o pronikání prvních cestovatelů na území Mani od poloviny 15. století. Jako první je uváděn Anconitano Ciriaco, který o svém putování Itálií, Egyptem, Asií a Řeckem vydal šestidílný spis. Jeho dílo sice shořelo, přesto je z opisů známo, že se díky vysoce postaveným známostem na byzantském dvoře dostal až do Mani. V dalším století šli v jeho stopách Benátčané, Francouzi, mnozí z nich ale jen kotvili v přístavu Porto Kagio nebo zůstávali v pobřežních oblastech. Snad prvním, kdo se dostal do neprobádaného vnitrozemí, byl až v roce 1795 Angličan J. Sawrey Morritt, ale ani on nepronikl do nejjižnějších částí poloostrova a jeho východiskem byly Itylo a Kardamyli. Kolem roku 1830 zde byl hostem Francouz Theodore Leblanc, jedna z jeho slavných kreseb představuje spartského kapitána před bojem.

S úctou a jako potomky Sparťanů oslovoval obyvatele Mani i Napoleon Bonaparte ve svém dopisu pro beye Grigorakise (zanetbey), který do Mani doručil Korsičan Dimo Stephanopoli, jenž odtud pocházel. Francouzský císař se zajímal o možnosti kotvit v přístavech v Mani. Grigorikasův syn v odpovědi podtrhl lítost, že se mu díky zdravotním nesnázím nepodařilo zastihnout francouzského císaře v Anconě a informoval ho, že jeho lid má 35 tisíc bojovníků ve zbrani, kterým jeho rodina velí již od dávných časů. To číslo je jistě přehnané, neboť podle novějších údajů z doby řecké války o nezávislost bylo v Mani celkem asi 37 tisíc obyvatel ve 180 vesnicích, v nichž stálo na 800 válečných věží. Počet mužů schopných nosit zbraň byl odhadován do 10 tisíc. Napoleonova východní tažení, včetně plánů na spojenectví s potomky Sparťanů, ztroskotala.


Kapetanaioi, druhý zprava Petrobey

Však ani Turci to neměli v tomto nepoddajném regionu jednoduché a vnitrozemí vlastně nikdy neovládli. Zdá se, že se o to ani příliš nesnažili a u vlády ponechali v roli správců místní vládnoucí rodiny. Když se naskytla příležitost, potomci Sparťanů se neobávali proti osmanské nadvládě povstat, např. v tzv. Orlovově revoltě v roce 1770. Mezi vůdci povstání byla rodina Mavromichalisů, kterou tehdy vedli předkové slavného Petrose, zvaného Petrobey. Petros se stal později známým svými vyjednavačskými schopnostmi, dokázal sjednotit tzv. kapetanaioi (vládnoucí kapitány) i bandy kleftů (v nepřístupných horách žijící zloděje a lidí unikající před státní mocí). Patřil k předním mužům války za řeckou nezávislost, jeho muži osvobozovali Peloponés a po osvobození se stal členem senátu. Jenže moderní řecká moc neměla pochopení pro prastaré klanové uspořádání a Ioannis Kapodistrias, nový vůdce řeckého národa, dal Petrose uvěznit. Jeho bratři a synové, potupeni tímto činem, Kapodistriase zavraždili. Nový řecký král Otto I. Petrose propustil a ten užíval až do své smrti postavení významného politika a senátora.

Druhý den je naším cílem vesnice Vathia nedaleko přístavu Porto Kagio. Jsme téměř na jihu Mani, Vathia je opuštěná kamenná vesnice na kopci vysoko nad mořem. Stojí za to vyjít si kousek za vesnici pro hezkou fotku na čtvercové kamenné věže, v nichž se v případě vypuknutí sporů schovávali účastníci znesvářených bojů. Některé domy ve staré vesnici jsou opravovány, možná zde bude nějaký penzion či restaurace. Nekonečná vendeta musela být neúprosná, mohla znamenat i vyvraždění celých rodů, protože přetrvávala i nekonečné roky a vlekla se i přes několik generací. Býval to drsný kraj a muži, kteří zemřeli přirozenou smrtí, nebývali považováni za ty, jejichž jména by měla být vzpomínána s úctou, jak se praví v jedné básni z 18. století.


Gerolimenas


Socha spartského válečníka ve Spartě

Komplikace slibovala doprava z Vathie dále do Gerolimenas, ale měli jsme štěstí, vzal nás pár Francouzů. V Gerolimenas si najímáme pokoj hned v přístavu, otevřeme skleněné dveře na malou terasu a z postele vidíme na moře a skály. V podvečer jsme se vydali na procházku k blízkým kopcům, mezi nimi jsme míjeli nejednu vesničku, v každé ony typické kamenné věže připomínající krvavou minulost. Vesničky vypadají téměř vylidněné, kolik tady zůstalo lidí, kdo ví. Leckde vládnou opuncie vysoké jako stromy, sem tam zahlédneme toulavou kočku. Večer se loučíme s Mani, popíjíme reservu Naoussy z vinařství Boutari, tohle plné víno zrálo dva roky v sudu a několik dalších v láhvi a má plnou a bohatou chuť. Ochutnáváme i pivo Mythos, jedno z nejrozšířenějších v Řecku.

Opouštíme Mani a vyrážíme do Monemvasie na východním peloponéském pobřeží. Přestupujeme v Aeropoli, dále na sever se táhne pohoří Taygetos, jehož nejvyšší hora má přes 2400 metrů. V podhůří hor leží městečko Kardamyli, kde je hrob britského romanopisce Bruce Chatwina, kterého okouzlil tento drsný kraj a jehož popel zde byl rozmetán u byzantské kaple. Podle jeho románu natočil Werner Herzog film Cobra verde s Klausem Kinskim.

1. díl peloponéského toulání:
Putování do opuštěného byzantského města Mystras
3. díl peloponéského toulání:
Monemvasia aneb Vítejte ve středověku