Lze být ještě v Tibetu osamělým poutníkem a prochodit sám stovky kilometrů, nebo je individuální turistika nemyslitelná kvůli zákazům a kontrolám ze strany čínských úřadů?
Odpověď je poměrně komplikovaná, neboť situace se mění každý rok. Podstatné také je, zda Tibetem myslíte pouze Tibetskou autonomní oblast, jak je vnímán Tibet z čínské strany, nebo etnické území Tibetu. Většina Tibeťanů žije roztroušena v čínských provinciích, zejména Kan-su, S'-čchuan a Jün-nan. Poměrně početné komunity žijí na jižní hranici v indickém státě Arunáčalpradéš, etnicky blízcí Tibeťanům jsou obyvatelé Bhútánu, Ladaku, Zanskaru. Tibeťané žijí i v Nepálu v regionech Dolpa a Mustang. Přímo v Tibetské autonomní oblasti je nutné získat pro návštěvu mnohých míst speciální povolení a to dostanete jen skrze státní čínskou cestovku, u které si zároveň musíte objednat řidiče a průvodce a vše zaplatit. Ne vždy v minulosti to bylo stejně obtížné, bývaly doby, kdy úřady přimhouřily oko a bylo možné jezdit po Tibetu stopem a pohybovat se volně. V současnosti jsou nejen místní obyvatelé nesmírně hlídaní a policie by cizincům volný pohyb těžko tolerovala. Lepší je situace ve třech zmíněných čínských provinciích, kde jsem dlouhodobě pobýval. Tam se setkáte s daleko menšími překážkami v kontaktu s Tibeťany a snadnější dostupností venkovských oblastí. Na rozdíl od Tibetské autonomní oblasti se zde situace zlepšovala, úřady dávaly peníze dokonce i na opravy klášterů. Potkával jsem poutníky z centrálního Tibetu, kteří byli překvapeni, jaká je tam volnost, a kolik vzkvétajících klášterů. To se ovšem změnilo vlnou sebeupalování mnichů a nepokoji v regionu Ngawa, kde zasahovala armáda. Celá oblast je nyní uzavřena a cizinec se tam nedostane.

Jak vidí Číňané Tibet? Trošku svrchu?
Vztah k Tibeťanům bude rozdílný u bohatého obchodníka chanské národnosti ze Šanghaje a chuejského obchodníka muslimského vyznání z provincie Kan-s, jehož předkové tradičně s Tibeťany obchodovali. Já nemám příliš kontaktů s čínskými obyvateli, jsou tradičně mnohem uzavřenější než Tibeťané. Navíc ve městech bývá celá síť donašečů a oni se mohou obávat možných komplikací. Jejich primárním cílem je vydělat peníze a příliš si tibetského obyvatelstva nevšímat. Lze říci, že vztah mnohých obyvatel vlastní Číny k Tibeťanům by se dal přirovnat k náhledu některých Čechů na romské obyvatelstvo. Tedy na něco problematického a nepracujícího. Mnoho Číňanů si přede mnou stěžovalo, že vláda vydává značné prostředky na rozvoj těchto oblastí a Tibeťané za to nejsou vděční. Pro mnoho Chanů je Tibet bizarní a zaostalý.
V Číně se ale probouzí i jakási fascinace Tibetem, zejména u mladé generace. A tahle fascinace nemá příliš daleko k té západní. Objevují se písně na tibetská témata, rockoví zpěváci natáčejí v Tibetu klipy, čínští spisovatelé píší o tibetském prostředí, malíři tam malují. Číňané ztratili své kulturní kořeny a v Tibetu mají před sebou fascinující tradiční a živou kulturu. Problémem Tibetu nejsou návštěvníci z celého světa, ale davová domácí turistika, která dosáhla obludných rozměrů. Pro bohaté turisty např. z Šanghaje, cestující v obrovských kolonách, se často pořádají umělé slavnosti, na každém místě zůstanou jediný den a takto procestují Tibet. Čína je nesmírně znečištěná země, smogový opar zahaluje mnoho měst. A najednou se Chanové ocitnou v čistém horském prostředí s modrou oblohou a setkávají se s lidmi spjatými se svou tradiční kulturou, což je naprostý kontrast k současné Číně.
Jiný vztah k Tibeťanům mají muslimští Chuejové, jejichž komunity ve východním Tibetu žijí dlouhodobě. Přestože mezi nimi a Tibeťany bývají třenice a konflikty, mají k sobě tradičně blíže. Chuejové, žijící v kontaktu s Tibeťany, často rozumějí tibetštině, což v případě Chanů neplatí. Ti často ani po deseti letech života v Tibetu neznají základy jazyka. Chuejové nebývají nijak bohatí lidé, ale ve srovnání s Tibeťany jsou daleko pracovitější, vždyť spousta Tibeťanů bývala kočovníky, tibetská kultura vlastně nezná klasické zaměstnání. Kočování bývá drsné a náročné, ale v podstatě to znamená ráno vyvést jaky, strávit den jejich hlídáním, a večer je přihnat zpět. Muslimové vedou restaurace a jsou v tom úspěšní, vždyť i Tibeťané dávají přednost muslimským restauracím, neboť jídlo je tam chutnější a pestřejší. A na nádraží, odkud jezdí brzy ráno kolem šesté autobusy, vidíte muslimské prodavače prodávat ještě teplý chléb, což je něco, co by Tibeťan asi nikdy neudělal. Tibeťané nezabíjejí zvířata, proto je prodávají muslimům, tak se to dělo v minulosti a děje se dodnes. Muslimové tedy dělají právě to, co Tibeťané vždy odmítali – zabíjet zvířata. Mají řeznictví, vyrábějí i oblečení z kůží.

Když jsme u těch muslimských restaurací, co jíte v Amdu?
Smažené nudle s jačím masem.

Neměli bychom heslo Free Tibet nahradit přesnějším Save Tibet? Už nejde o samostatnost Tibetu, ale o samotné přežití Tibeťanů. Je to tak?
V oblasti Lhasy se kláštery asi opravdu staly nefunkčními muzei pro turisty, kde jsou mniši víceméně pro ozdobu. Tradiční výuka tam neprobíhá. Naopak ve východním Tibetu se podařilo obnovit množství klášterů i tradiční způsob výuky. Změny v Tibetu souvisí s moderním světem, není to jen otázka totalitního čínského režimu. V globálním světě se všichni snaží, aby život byl jednodušší a pohodlnější a tradiční náboženství ztrácí své místo. Je otázkou, zda se tomu dá zabránit, a jestli to není přirozený vývoj. Lpění na náboženských hodnotách je mnohými vnímáno jako zpátečnické, nemoderní, nepohodlné. Modernizace – v čínské verzi – postupuje mocným tempem. Naopak v exilu v Dharamsale probíhá spíše v západním slohu. Ta exilová komunita je méně tradiční, mnozí berou Indii jen jako přestupovou stanici a touží žít v USA. Tam jejich děti přestávají mluvit tibetštinou.
Co se týká statistických čísel přítomnosti Číňanů v Tibetu, nejsou nikdy zcela přesná. V čínských ročenkách mohou být údaje podhodnocené, naopak ty od exilové vlády v Dharamsale nadhodnocené. Cestujete-li Tibetem, vidíte, že čínské obyvatelstvo žije především ve městech. Chanové v Tibetu jsou většinou obyčejní lidé přicházející za výdělkem. Na čínském trhu je tvrdá konkurence a v Tibetu jsou zvýhodňováni daňovými úlevami a také tím, že mohou mít více než jedno dítě.

Zmiňujete, že ve východním Tibetu se podařilo obnovit řadu klášterů a celkově mají lidé větší volnost než v Tibetské autonomní oblasti. Proč je tedy právě město Ngawa v Amdu centrem nepokojů a sebeupalování?
Neexistuje jednoznačná příčina. Ta vlna sebeupalování začala v Ngawě, což je hlavní město stejnojmenného okresu. Kolem města samotného je množství klášterů různých tradic, např. Bönpo, Džonangpaonang, Sakjapa, Ňingmapa Zdá se, že klášterem, z něhož pochází většina mnichů, kteří se odhodlali k sebeupálení, je Kírti školy Gelugpa. Proč zrovna tento klášter? Dalo by se odpovědět náhledem do historie. Oblast byla v minulosti spravována nezávislým králem jménem Megjal, který dostal pod svou moc značné území jižního Amda. Kírti byl jeho hlavním klášterem, měl v něm dokonce i sídlo. V rodině tohoto lokálního vládce byli objeveni i významní převtělenci kláštera Kírti. Klášter požíval nesmírné autority a moci a pro mnichy, dívající se do historie, to bylo zlaté období. Dnešní režim tak představuje daleko větší zlo, než pro ostatní kláštery, které byly v minulosti často utlačované a nevzpomínají na období nějaké slávy. Dalším důvodem by mohlo být i to, že ona vlna sebeupalování nastala až po tzv. jasmínové revoluci v Tunisku, která začala také sebeupálením a po níž se změnil režim. Tibeťané poslouchají rozhlas včetně zakázaného vysílání ze Sikkimu, takže o pádu vlády, který následoval, samozřejmě vědí.

Jedna oddychová otázka. V roce 1904 se hrálo v Tibetu poprvé fotbalové utkání, samozřejmě díky britským vojákům. Po čtyřech desetiletích byl fotbal v Tibetu zakázán. Jak jsou na tom dnes Tibeťané s nejpopulárnějším sportem?
Fotbal se stal nesmírně populární hrou tibetských mnichů. Když se v létě objeví v klášteře Labrang západní turisté, mniši je často vyzvou, aby postavili mužstvo k fotbalovému zápasu. Pobýval jsem v Labrangu v době mistrovství Evropy 2004, kdy jsme prohráli až v semifinále s Řeckem. Zatímco v předcházejících letech měli Tibeťané jen mlhavé představy, odkud jsem, po tomto šampionátu to věděl díky fotbalu každý. Pamatuji rozhovor s jedním výše postaveným mnichem právě v Labrangu. Najednou se objevil mladý mnich a povídá tomu staršímu: „on je opravdu člověk z té země jako Poborský“?

Co bych si měl před cestou do Tibetu přečíst?
Pro nahlédnutí do dějin Tibetu bych doporučil Dějiny Tibetu z edice NLN, které jsou překladem díla tibetského autora, čímž jsou poměrně vzácné, je to pravděpodobně nejlepší kniha v češtině, která se věnuje historii Tibetu. Dále bych doporučil i jedinou do češtiny přeloženou buddhistickou kroniku, kterou přeložil profesor Josef Kolmaš. Vyšla pod jménem Zrcadlo králů. Tato tradiční tibetská kronika popisuje dobu královskou, tedy do 9. století. V češtině existuje i několik mimořádně zajímavých starších cestopisů, zmínil bych tři. První se jmenuje Cesta do Tibetu a je od Ippolita Desideriho, italského jezuitského misionáře, který působil v Tibetu v 18. století a naučil se výborně tibetsky. Dalším je kniha Cesta k posvátným místům Tibetu burjatského tibetologa Gonbožaba Cybikova, který navštívil Tibet na přelomu 19. a 20. století. Poslední je dílo dvou francouzských mnichů Huca a Gabeta z konce 19. století. Josef Kolmaš přeložil mj. také lyrické a mystické básně a písně poustevníka Milaräpy žijícího v 11. století.

Jaký je vztah Tibeťanů k psanému textu, ke knihám?
Vše souvisí s charakterem mahájánského buddhismu, ve kterém se knihy uctívají, jsou to tedy předměty až náboženské úcty. Mnoho negramotných Tibeťanů si pořizuje např. vydání Pradžňápáramity a doma si ho vystavují na oltář, aby ho mohli uctívat. S tibetským kánonem se obcházejí pole, což je rituál, který má zabezpečit úrodu. Tibetština nazývá knihy „sungten“, což v překladu znamená „nositel řeči Buddhů“. A podle toho se s knihou zachází, není například dovoleno ji překročit.
Nevyčíslitelně náboženských textů bylo zničeno v době kulturní revoluce. V současnosti ale dochází k bouřlivé obnově, v Tibetu se vydává nesmírné množství textů. Netýká se to ale tradic, které mají původ ve starém Tibetu, a nejsou buddhistické. V Tibetu je zvykem zapisovat pouze vyšší náboženské tradice. Z hlediska čínských autorit je buddhismus nahlížený jako povolené náboženství. Nicméně spousta věcí je klasifikovaných jako pověra. A ta je vnímána jako špatná a týká se právě lokálních náboženských tradic stojících tak trochu mimo buddhismus či náboženství bön. Tahle tradice není zapsaná a tím je daleko více ohrožená tlakem modernizace a globálního světa. Největší exploze vydávání knih je v Amdu, tedy v severovýchodním Tibetu. Knižní produkce kvete či kvetla až do tragických událostí posledních let. Způsoby vydávání knih jsou někdy až neuvěřitelné, děje se to mnohdy doslova živelným způsobem. Oficiálních tibetologických vydavatelství není mnoho, a tak si často kláštery vydávají vlastní příručky, jindy se bohatší mnich rozhodne darovat peníze na vydání nějakého starého textu.

Vy ve východním Tibetu studujete lokální božstva i lidí posedané božstvy hor.
V severovýchodním Tibetu je daleko rozšířenější kultura lokálních božstev než v centrálním. Lokální božstva jsou uctívána po celém Tibetu, ale v tom centrálním je nahradila buddhistická božstva a vše se děje pod vlivnou kontrolou buddhistických mnichů. Ne vždy je tomu tak na severovýchodě, kde se zdá být lokální božstvo základním prvkem identity jednotlivých komunit. To vedlo k zvláštnímu uspořádání tibetské společnosti, které někdo nazval galaktické, jakoby měla společnost množství center a nikoli jen jednoho vládce. Moc centrálního Tibetu dosahovala po většinu historie jen k pobočkám jednotlivých klášterů tradice Gelugpa a ve východním Tibetu existovali nomádští vůdcové a nezávislí králové, kteří spravovali rozsáhlá území. Tohle značně chaotické uspořádání souviselo i s tím, že Tibeťané sami sebe neztotožňovali primárně s konceptem národa, ale jejich identita byla založena na vztahu k lokálnímu božstvu. Každá vesnice či komunita má své božstvo, zpravidla božstvo hory.
Každoročně při slavnostech božstva přináší v severovýchodním Tibetu každá rodina gigantický šíp, který měří od dvou do pěti metrů. Každý z těchto dřevěných šípů se přiloží ke starším a vše se ováže provazem do jednotného svazku, což symbolizuje komunitu. Tenhle provaz se nazývá Mu, což jsou podle archaického dobuddhistického náboženství nebeské bytosti. Dochovalo se několik verzí archaického mýtu o původu prvního tibetského krále, který sestoupil z nebe, a texty se shodují v tom, že sestoupil za pomoci provazu Mu. V komunitách severovýchodního Tibetu tak lze zahlédnout stále živou připomínku onoho mytického provazu Mu. Tyto svátky božstev hor mají značně válečnický charakter a často se při nich v současnosti střílí ze samopalů. Snahou buddhistických klášterů je tento nebezpečný a válečnický kult dostat pod vliv buddhismu. Lze pozorovat případy, kdy nějaký převtělenec, mnich, který je považován za jednoho z převtělených a byl jako takový rozpoznaný, se objeví při rituálu samotném a zpravidla později složí rituální text dedikovaný tomu božstvu a to božstvo rituálně spoutá za pomoci tantrického obřadu, čímž ho donutí k poslušnosti a udělá z něj buddhistického la­ika.

Představte si, že mám tři týdny na toulání východním Tibetem, jaký doporučíte itinerář?
Jü-šu v provincii Čching-chaj, kde se setkáte s typickým prostředím tibetských nomádů, jsou tam rozlehlé travnaté pláně a téměř veškeré obyvatelstvo je nomádské. Oblast je seizmicky aktivní, v roce 2010 si zemětřesení v Jü-šu vyžádalo přes dva tisíce obětí. Odtud by se dalo dojet i do kraje, kterému se tradičně v Tibetu říkalo Golog, to je název kmenů, které žijí v poměrně vysoké nadmořské výšce. Významným poutním místem je tam hora Mačhen Pomra, pokud by to úřady povolily, doporučuji vykonat pouť kolem této hory, trvá ovšem několik dní. Dobře dostupný je klášter Labrang, kam se dá za jediný den dojet např. z města Lan-čou. Labrang byl za kulturní revoluce značně poničen, dokonce tam byla jatka. V 80. letech se Tibeťanům podařilo rekonstruovat ho do téměř původní podoby a způsob výuky i rituály, které tam probíhají, jsou naprosto tradiční. Klášter je hojně navštěvován turisty, ale stojí za návštěvu, protože se v tomto případě Tibeťanům podařilo vytvořit kopii starého kláštera včetně všech procesů a rituálů.

Jaká je zima ve Lhase, lze vyrazit do Tibetu během Losaru?
Protože pracuji na univerzitě, mám čas jen v létě, což není špatné, léto je v Tibetu příjemné. Je ale velmi krátké. Místní si ho užívají, slaví svátky, rádi piknikují, když jeden den prší, jak se další udělá hezky, už jsou venku. V krajině se objeví lidé, kteří se válejí v trávě a užívají si hezkého počasí. Nicméně nejvýznamnějším svátkem je skutečně losar (Nový rok), který bývá v zimě. Tibeťané si ho náležitě užívají, tancují, navštěvují příbuzné a známé, konají se náboženská procesí a rituály. V létě je problémem vysoký počet turistů, ovšem zbytek roku jakoby Tibet neexistoval. To dává daleko větší příležitost poznat tibetské prostředí zblízka. V zimě je počasí ve Lhase snesitelné a je srovnatelné s naší zimou. Vskutku drsné počasí je především na severních nomádských pláních.

Daniel Berounský, Ph.D (1972)
je zakladatelem oboru tibetanistika na FF UK v Praze, kde působí jako odborný asistent na Ústavu jižní a centrální Asie. Publikoval monografii The Tibetan version of the Scripture on the Ten Kings and the quest for the Chinese influence on the Tibetan perception of the afterlife (Triton-FF UK, 2012) a je autorem asi 25 odborných studií, vesměs v angličtině. Série dvou studií Entering dead bodies and the miraculous power of the Tibetan Kings: The landmark of Karma Pakshi’s rein­carnation in Tibet (Mongolo-Tibetica Pragensia 2010, 2011) mapuje základní představy spojené s prvním rozpoznaným převtělencem v Tibetu. Studie Soul of Enemy and warrior deities (dgra bla): Two Tibetan myths on primordial battle (Mongolo-Tibetica Pragensia 2009) odhaluje archaické tibetské představy spojené s tzv. válečnými božstvy, kterými jsou často i božstva kraje. Od roku 2001 pravidelně navštěvuje severovýchodní Tibet (Amdo) a výsledky terénního výzkumu z této oblasti jsou například studie věnované božstvu z Amda a lidským médiím, která toto božstvo dodnes posedá (Powerful Hero (Dpa’ rtsal): Protective Deity from the 19th century Amdo and his mediums, Mongolo-Tibetica Pragensia 2008), či případová studie kultu lokálního božstva a roli místního převtělence během rituálu (The Noble Mountaineer, ArO, 71/3, 2003 s M. Slobodníkem). Poutním místům dosud málo známého kraje Thewo v Amdu je věnovaná studie Lapsed Buddhists, evil tobacco and opening of the Bon pilgrimage place of Dmu ri in the Thewo region of Amdo (Pandanus 2007).

Fotografie poskytl Daniel Berounský.