články

Mons. Václav Malý, někdejší disident a signatář Charty 77, dnes kanovník Metropolitní kapituly u sv. Víta a titulární biskup marcelliánský, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o duchovním rozměru pěšího putování, o poutnících, o svých pocitech z návštěvy Íránu, Iráku a Běloruska, i o tom, že nejlépe si odpočine při toulání v horách.

Půldruhé hodiny stoupáme lesem k barevnému travnatému hřebeni Kaimanawa Mountains. A pak se les konečně rozevře a výhled na zasněžené sopky národního parku Tongariro – bere dech! Mraky, které ráno tu a tam zakryly oblohu, jsou pryč, a sopky se nám ukazují v plné kráse.

„Léta 1613, dne 1. Martii, jakož jest pan Jan Mařán, ouředník velehradský, Juru Trvajíčků z Boršic před právem loveckým obvinil, že jest svévolně bečku vína mateři své rozsekal a tu stál, až vyteklo, ani ho sbírati nedopouštěl. Nadto vejše, že jest té mateři své zlořečil a k ní tyto slova promluvil: Matko, máš devatero ďábelství v sobě, desáté já z tebe vyženu! K čemuž se týž Jura Trvajíčků, že jest to víno s bečkou rozsekal, přiznal…“

Chaotický provoz na hanojských silnicích utichl, v autech a na motorkách totiž neměl kdo jezdit – řidiči běhali, hráli, cvičili. V tom brzkém ranním čase se totiž do vyprázdněných ulic nahrnuli lidé, aby si zaběhali, zahráli na chodnících badminton a zacvičili aerobik. Trénovali všichni, mladí i senioři. Některé převážně ženské skupiny se věnovaly jakési terapii smíchem. Procvičovaly mimiku obličeje, protahovaly pusu, smály se s prsty v ústech.

Istanbul je učebnicí islámské architektury, desítky a desítky minaretů se tyčí nad Bosporem, kde se prý potkávají Západ a Východ. Počet mešit nenechá nikoho na pochybách, které náboženství je v Istanbulu pánem. Nejposvátnější ze všech istanbulských mešit stojí ve čtvrti Eyüp, vně hradeb starého města, na místě, kde byl před více než tisíciletím pohřben Ajjúb al-Ansari (turecky Eyüp Ensari), přítel proroka Muhammada.

Barmanista PhDr. Jan Bečka, CSc., filolog a historik, je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR v.v.i. V letech 1996 až 2000 působil jako první velvyslanec České republiky v Thajsku (akreditovaný současně v Kambodži, Laosu a Barmě/Myanmě). V roce 2007 vydal v NLN knihu Dějiny Barmy, která je výsledkem jeho téměř půlstoleté orientalistické specializace. V rozhovoru pro www.cestomila.cz odpovídá na otázky týkající se historických událostí i současných problémů Barmy.

Křišťálově průzračné moře temně modré barvy lemované písečnými plážemi i skalnatými útesy, pohoří Strandža ukrývající pohanské svatyně, báječná kuchyně za velmi příjemné ceny, ubytování na západoevropské úrovni, milí a usměvaví lidé a ještě mnohem víc. Možná to zní jako reklamní text z katalogu cestovní kanceláře, ale takové dojmy jsem si koncem července z jižního Bulharska odvážela.

Stovky aut tuniských pašeráků nafty mě dělily od vstupu do Libye. Všichni mě s úsměvem pouštěli dopředu, až jsem se dostal k prvnímu libyjskému celníkovi několik set metrů od hlavní budovy. Z celého srdce mě přivítal ve své zemi, welcome, sir, welcome. Z těch prvních slov jsem měl dobrý pocit, zkušenost mi napovídala, že jaké bude přivítání celníka, tak příjemní budou i místní lidé.

Koho by napadlo, že pouhých 5 km od pláží Primorska, se na pahorku kdesi v lesích skrývá nefalšovaná pohanská thrácká svatyně. Dnes už se skrývat nemusí, nicméně ukrytá před zraky „smrtelníků“ byla tato jedinečná památka na dávnou civilizaci až do roku 2003. Nachází se totiž v oblasti, kde si bývalý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov nechal zbudovat lovecký areál a veřejnost sem až na výjimky z řad prominentů neměla přístup.

Ján Ičo studoval vietnamský jazyk a kulturu v Praze a Hanoji. V současnosti pracuje na Ústavu dálného východu FF UK. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se dušuje, že vykáním Vietnamcovi na tržnici můžete hodně získat.

Jen jedinkrát v roce se život v mongolském hlavním městě zastaví tak, jako druhý týden v červenci, kdy se koná tradiční festival Naadam. Diváci po dva dny s napětím sledují klání v mongolském zápase, lukostřelbě a jízdě na koních. Většina obchodů a služeb nefunguje, vždyť kdo by si Naadam nechal uniknout?

Když se mlhy pod Děčínským Sněžníkem rozplynou, bývá odtud jeden z nejúžasnějších výhledů v Čechách. Na stolové hory v Německu, Českosaské Švýcarsko, hřebeny Krušných hor, Lužické hory a prý dokonce až na Ještěd, Milešovku a Hazmburk. Nám byl onen výhled zapovězen, chuchvalce mlhy se přelévaly v údolích pod Děčínským Sněžníkem celé odpoledne. A vytvořily atmosféru pravých amazonských stolových hor, odříznutých od světa, jako z tajemného příběhu Arthura C. Doylea.

Pačamama, Pačamama, volala na mě ta indiánská duše. Pro Indiány na bolívijském Altiplanu je Pachamama Matkou Země, pradávným zdrojem života a jejich ochráncem. Indiáni prodávají její symboly, podobizny a také obětiny, což jsou obvykle sladkosti, kousek lamího masa, květiny, kukuřice, svíčka, to vše úhledně upravené a zabalené v bělostném papíru. A tak se to vhodí do ohně a dívá se do plamenů a prosí Matku Zemi o ochranu v těchto nehostinných horských podmínkách.

„Kutná Hora se svým okolím stala se zásluhou turistiky českým Norimberkem, anebo lépe řečeno českými Athénami. Jako vzdělaný cizinec koří se před nedostihlou krásou byť i zříceného Parthenona, tak zvláště pro svou vlast upřímně zanícený Čech sklání šíji svou, stoje před nesmrtelnými výtvory umělecké práce, kterými podnes hrdě honosí se Kutná Hora.“

Igor Brezovar projel na svém motocyklu celý svět, ale nejvíce ho okouzlila Afrika. Světadíl protikladů, drsný i nádherný. První africké zkušenosti sbíral na arabském severu, na silnicích Alžírska, Tuniska, Libye a Egypta. Druhou zkušeností byla cesta z Maroka přes pouště a pralesy až do Kamerunu v rovníkové Africe. Na třetí výpravě projel po měsících dřiny východní Afrikou z Egypta až na jih do Kapského města.

Obyvatelé portugalského Alenteja jsou prý známí svou rozvážností a pomalostí. A s pravou alentejskou rozvážností kroutila hlavou jedna prodavačka na autobusovém nádraží v Evoře nad mou žádostí o lístek do Monsarazu. Nic nejede. Ani zítra. Jedině do Reguengos de Monsaraz a pak si poraď, jak umíš, cizinče.

Asi málokoho překvapí, že součástí vietnamské kuchyně je vše, co leze, chodí, plave či létá. Ochutnat můžete žáby, škeble, kraby, psy, hmyzí larvy, krysy a také hady. Čtvrť Le Mat na předměstí Hanoje je proslulá hadími specialitami – mezi živými hady si vyberete toho svého a pak již popíjíte hadí krev a vychutnáváte syrové tlukoucí srdce.

72 věží se prý původně tyčilo nad kamennými domy San Gimignana. Když se člověk dívá na městečko dnes, stěží si to dovede představit. Pouhých sedm tisíc obyvatel, domek na domku, kam se ty věže, vysoké až 50 metrů, vecpaly, kdo ví. Zůstalo jich jen čtrnáct, přesto siluetu San Gimignana nezaměníte s žádnou jinou. Stovky a stovky let starý toskánský Manhattan.

Lago di Tovel leží ve výšce 1178 metrů v zapadlém koutě národního parku Adamello-Brenta. Ty vody jsou temně modré jako egyptské noci – tak popisoval jezero před sto lety Douglas Freshfield, prezident londýnské Královské geografické společnosti a londýnského Alpského klubu. A v té temné modři se odráží rozeklané štíty masívu Brenta.

„Památná jest hradní kaple, r. 1812 poněkud opravená; malby freskové na stěnách jejích jsou velecennou památkou českého umění XV. i XVI. století. Věž zvaná „Markomanka“ jest velepamátná silnými zdmi; s ploché její střechy rozvíjí se před námi poutavý obraz, ač obzor jest neveliký. Pod námi spojují se proudy Vltavy a Otavy v tok jeden pod kolmými stěnami skalními, porostlými zasmušilou zelení borů a jedlí. V hradě jest hajný, u něhož lze dostati pivo, sýr a chléb, jen z nouze nocleh.“