Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Poslední hodiny před odletem a kam vlastně v Madridu… Plaza de Toros de las Ventas, proslulá madridská aréna. Nikdy jsem nebyl na býčích zápasech, přestože jsem již v několika arénách stál. Býčí zápasy jsou kontroverzní záležitost. Nemýlím-li se, mívali je v oblibě Ernest Hemingway i Francisco Goya. A Karel Čapek kdysi napsal: „Lidi, nemohu si pomoci, něco na tom je; něco velikého a krásného“.

Vinice v centru Kolína, kdo by to očekával. Říkají tomu parkán, nepochybně po právu, vždyť jsem na hradební linii města, právě tady za mnou se kdysi táhly kolínské hradby. Vinohrad zde stával již v minulosti, pečoval o něj poslední kolínský rabín Richard Feder. Běžně přístupný parkán není, zavedou vás tam během prohlídky kolínské synagogy.

Nepřístupná a pod vládou despotických vraždících generálů – tak jsme znali po celá desetiletí turisticky nejméně dotčenou zemi jihovýchodní Asie – Myanmar. Časy se ale mění a dnešní Myanmar už není tolik tajemný a neznámý. Naopak, Myanmar zaplavují turisté z celého světa a z kdysi nedostupné země se stala lákavá turistická destinace. Nakladatelství Rough Guides vydalo v únoru svého prvního průvodce Myanmarem a trvalo jen několik měsíců, než ho nakladatelství JOTA přeložilo a vydalo v češtině.

V kempu se setkává snad celý Balkán (nejen, také Novozélanďané, Izraelci, Češi, pestrá směs). Kolem mne jsou Slovinci, Chorvati, Bosňáci, Srbové atd. A v přátelském rozpoložení, stará nepřátelství se – alespoň na raftu – zdají dávnou minulostí. Terasa nad řekou je úchvatné místo, ráno nad ní sestupuje mlha, bouřící vody jsou ledově čisté, modrozelené, na druhém břehu neprostupná zeleň, lidskou rukou snad nedotčená, atmosféra jako v pralese, vlastně, jsme téměř v pralese, v hlubokých lesích kolem řeky žijí medvědi i vlci. A ta večeře… přesvědčovali mne, že tady na bosensko-černohorské hranici se připravuje nejlepší jehněčí na Balkáně, co tedy mohlo být k večeři jiného než právě jehněčí. Se salátem, srbským pivem Lav a těšením se na ranní řeku.

Horolezecká helma je pravděpodobně nejdůležitější bezpečnostní prostředek vysokohorského turisty. Její nákup a nošení se určitě nevyplatí podcenit a ač možná nebudete za frajery, kterým v poledním slunci vanou rozpuštěné kadeře na pozadí rozeklaných skal, možná, na rozdíl od takového fotogenického borce, přežijete celý výstup bez úhony. Zkušení horští průvodci nedají na helmy dopustit a někteří je vytahují už na turistických cestách ve vyšších polohách Tater, nemluvě o Alpách či Dolomitech. Helmu by měl zkrátka používat každý, kdo se pohybuje v místech, kde hrozí pád kamení, suti nebo třeba lezecké výzbroje či ledu.

Trnovačko jezero je prý nejkrásnějším jezerem Balkánu. Nevím, kolik dalších jezer takto reklamní letáky pojmenovávají, ale vyvrátit toto tvrzení bude přetěžké. Zvláště při pohledu na horské jezero ve tvaru srdce obklopené vápencovými štíty dosahujícími výšky přes 2300 metrů. Na výletě překračujeme hranici mezi BaH a Černou Horou, ale není se čeho obávat, nebýt mapy a cedule na stromě Država Crna Gora, nic bych netušil. Žádné dráty, žádná varování, žádná budka s pohraničníkem.

Druhý díl vyprávění o deltě Neretvy, kterou místní obyvatelé někdy nazývají chorvatskou Amazonkou. Objevil jsem ideální místo pro kiteboarding a divoké pobřeží s brakickou vodou, jehož obyvatelé se v minulosti živili řemeslem pirátským a diktovali podmínky i Nejjasnější republice benátské. Vypravil jsem se výše do hor nad pobřeží do olivových hájů a ke starému hřbitovu s pozoruhodnými náhrobky, kterým se říká stećci a jsou rozšířené především v Bosně a Hercegovině.

Vyslovíte-li ve společnosti jméno Konopiště, asi každého okamžitě napadne synonymum – František Ferdinand d´Este. Prohlídky zámku jsou rozděleny do několika okruhů, nejprve jsem zvolil 1. okruh – salóny jižního křídla. Prohlídka začíná v lovecké chodbě se stovkami zvířecích trofejí, které svědčí o extrémní lovecké posedlosti následníka trůnu. Historky o zvířecích masakrech nám sice pan průvodce nevyprávěl, ale najdeme je v mnoha pramenech. A najdeme v nich i informace o arcivévodově cestě kolem světa.

Necelých sedmdesát kilometrů východně od Mandalaje na hranici Šanských hor leží městečko zvané Pyin Oo Lwin. Nadmořská výška 1100 metrů má nemalý vliv na jeho příjemné klima. To si v koloniálních dobách užívaly i britské jednotky a tradiční koloniální stavby a věž s hodinami anglického stylu dodnes napovídají silné britské dědictví. A jaký byl náš den v Pyin Oo Lwin – orchidejový park, bambusová buš, motorkářská jízda s místnímu kluky, vodopády s duhovou clonou a melounová sladká tečka na konec.

Slavný detektivní příběh baskervillského psa se stal pro generace čtenářů pozvánkou do pochmurného kraje dartmoorských blat. Publikace Nakladatelství Brána Po stopách Sherlocka Holmese – ač to název nenapovídá – je vlastně podrobným cestopisem, který zavede čtenáře do tohoto tajuplného kraje v jižní Anglii. Kraje, kterému vytvořil věčný pomník Arthur Conan Doyle. A právě světově úspěšná detektivka stála i u počátku zájmu autora Františka Nepraše o svérázný kus země v hrabství Devon.

Když jsem vystoupil z letadla v Dubrovníku, byl jsem najednou obklopen tisícovkami milovníků krásného chorvatského pobřeží, mířících za odpočinkem a mořem. Takové Chorvatsko zná pravděpodobně každý. Přibližně hodina jízdy autem od Dubrovníku směrem na Split… a jsme v městečku Opuzen, centru úplně jiného Chorvatska. V království Hajduku, kde uvidíte staré rybáře, jak ošetřují své sítě, kde se soutěží ve vaření rybího guláše, pluje na starých loďkách po chladných a čistých vodách rozvětvené říční delty, kde lze pozorovat stovky druhů ptáků včetně orlů a pelikánů, pěstuje se dobré víno a olivy a kudy před sto lety na své poslední cestě do Sarajeva plul František Ferdinand d´Este. Vítejte v deltě Neretvy, kterou místní obyvatelé někdy nazývají chorvatskou Amazonkou.

Mezi nejoblíbenější destinace Čechů patří bezpochyby Chorvatsko. Turistická sezóna se rozjela naplno a za krásami Jaderského moře vyráží autem desítky tisíc Čechů. Pokud se chystáte na svou první cestu, připravili jsme pro vás přehled 4 důležitých věcí, na které byste neměli zapomenout.

Slavný detektivní příběh baskervillského psa se stal pro generace čtenářů pozvánkou do tajuplného a pochmurného kraje dartmoorských blat. Kniha Arthura Conana Doyla stála i u počátků zájmu Františka Nepraše o svérázný kus země v hrabství Devon. František Nepraš se na dartmoorská blata a do jejich okolí vydal již desetkrát a výsledkem jeho dlouholetého poznávání je kniha Po stopách Sherlocka Holmese, která na jaře vyšla v nakladatelství Brána. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví František Nepraš o atmosféře blat, místech, která jsou spojena s proslulým detektivem, popisuje nejen místní bažiny a další přírodní pozoruhodnosti, ale také lidi, jejich jídlo a třeba i pivní kulturu. Doporučí svá oblíbená místa na blatech včetně tórů a vypráví o českých válečných stopách, které v Dartmooru objevil.

Už jste někdy jeli rychlostí kroku nad propastí barmského kaňonu? Gokteik patří k nejproslulejším železničním viaduktům světa. Co dříve sledovat? Výhled do rokle strašně hluboko dole, nebo nejisté pomalé popojíždění strojvedoucího? Necelý kilometr musí každému připadat jako věčnost. Úzké koleje jako z párátek vržou pod tíhou mašinky, ta se sune pomalu a opatrně, takže máme dostatek času si přes sto let staré dílo užít.

Hsipaw nemá architektonické památky jako Bagan ani plovoucí vesničky jako Inle, ale nadchne svým přirozeným charakterem a svěžestí horských vesniček. Asi proto tady baťůžkáři nakonec zůstanou déle než původně plánovali.

Pohnutý osud židovského osídlení Vysočiny je zapsán v historii mnoha míst včetně Třebíče, jejíž stará židovská čtvrť je zapsána na seznamu světového dědictví UNESCO. Výrazné stopy zanechali Židé i v městečku Polná, v níž jejich život vyhasl v roce 1942, kdy byli odsunuti do koncentračních táborů. Díky projektu, financovanému z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj, ale jedinečné architektonické a kulturní židovské dědictví v Polné ožilo – v podobě rekonstruovaných objektů synagogy a rabínského domu.

Z rozpálené Mandalaje je lepší co nejrychleji utéct, nebo se tam upečete. Zastavujeme taxík a s řidičem se domlouváme, že nás za 25 000 čatů vezme na celodenní výlet směr Inwa a Amarapura. Cestou, jak jinak, staví v několika manufakturách. Je smutné, jak rychle jsme my Evropané zapomněli na starou jednoduchou práci, vždyť vidíme jen hotový kus a doba nám zaslepila oči. Za tím jedním kusem dřevěné misky na ovoce nebo ubrusem stojí práce šikovného člověka a určitá dávka jeho času. Kolik práce je potřeba například na obyčejnou špulku nitě…

Nahlédněme pod prašnou clonu mandalajských bran a nechme se okouzlit čarovnou krásou teakového kláštera, královského paláce i panoramatického výhledu na největší řeku země Iravadi. Pročtěme si největší knihu světa a smočme mlsné jazýčky do třtinové šťávy, v níž snad – uprostřed prachových částeček vířících stojící vzduch – najdeme i schovanou mandalajskou esenci bytí.

Lodě plné turistů a rybáři pádlující nohou a natahující ruku pro dýško za cvaknutí foťákem. Kdepak. Inle může vypadat i jinak: jeskyně se psím doprovodem, fotbalový zápas, výroba cukrové třtiny a sklenka palmového vína s místními. Přijměte pozvání na výpravu za pravým srdcem jezera schovaným pod turistickou slupkou.

40 km² a 2230 malých, velkých, baňatých i hranatých templů. Vyprahlá prašná půda, sběrači mincí a masa turistů cvakajících foťákem při západu slunce. Tak to je Bagan z prospektů cestovních kanceláří. A co takhle časem dýchající malinké charismatické pagody z okrově zbarvených cihel, kaktusové hradby, pastevci v klapajících dřevácích a hadí překvapení v e-biku? I takový je Bagan, starobylé duchovní centrum Myanmaru.