Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Velenje je mladé a moderní město píše se v průvodcích a reklamních letácích, které mají do Titova města přilákat turisty. Ano, Titova města – Velenje se do roku 1990 jmenovalo Titovo Velenje a vřelý vztah ke komunistickému vládci bývalé Jugoslávie dosvědčuje největší socha Tita na světě na hlavním náměstí, které se jmenuje – Titovo (Titov trg). Město postavily tisíce a tisíce dobrovolníků na zelené louce. Říkají mu „Město v parku“ nebo „Socialistický zázrak“. Ideální město ideálního socialistického řádu. Vítejte v socialistickém skanzenu.

Symbolem města Ptuj je Orfeův památník stojící před městskou věží na náměstí Slovenski Trg. Mramorový sloup s reliéfy je vysoký pět metrů a je nejznámější a nejviditelnější připomínkou na římskou minulost Ptuje. Hlavním motivem zobrazeným na sloupu je příběh proslulého hudebníka a pěvce Orfea, jehož překrásná hra a tklivý zpěv dojaly i vládce podsvětí, který mu dokonce vydal milovanou ženu Eurydiku (zemřela po uštknutí hadem), ale, jak známo, vše dopadlo smutně… V současném Ptuji je naopak veselo, zvláště na Kurentovanje.

Ráno v Celje, to znamená „zajtrk prvakov“, jak říkají Slovinci, neboli po česku „snídaně šampionů“. Jednoduše – burek. Ve Slovinsku je burek populární snídaní (či svačinou), přestože není národním jídlem a specialitou, tedy není vysloveně „local“. Burek býval populární už za Osmanské říše a je dodnes nejen v Turecku, ale i v Bosně, Srbsku, Makedonii a leckde jinde, kam turecká noha v minulých staletích vkročila. Snídaně šampionů proto, že burek je dost kalorický a dodává tělu spoustu energie a síly, takže ze mne přes den bude jakási varianta Pepka námořníka.

Vyšebrodský klášter se v loňském roce „hodil do gala“ na 1. zemskou příhraniční výstavu jižní Čechy – Horní Rakousko. Díky výstavě byly vytvořeny podmínky pro bezpečné vystavení proslulého Závišova kříže, který je stavěn na roveň korunovačních klenotů a v němž je dle legend uschován i úlomek z kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Během mé loňské návštěvy – ještě před výstavou – byl Závišův kříž uschován v trezoru a při prohlídkách se ukazovala pouze obyčejná maketa. Nuže, vzhůru opět do Vyššího Brodu za křížem zvaným Závišův.

Na podporu mezinárodní kampaně proti nelegálnímu obchodování s rohovinou bylo v neděli 21. září v zoo Dvůr Králové spáleno přes 50 kilogramů nosorožčích rohů. Ředitel zoologické zahrady ve Dvoře Králové Přemysl Rabas v rozhovoru pro www.cestomila.cz vysvětluje, jak zastavit genocidu nosorožců, kterých pytláci zabijí více než tisíc ročně díky zvyšující se poptávce v Asii a rostoucí ceně rohoviny, která dosahuje závratné výše 65 tisíc dolarů za kilogram.

S Petrem Peniškou jsme se sešli v pražské městské knihovně po jeho přednášce o afrických kmenech, které dodnes žijí tradičním venkovským životem a v co nejtěsnějším souladu s přírodou. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Petr Peniška rozpovídal o drsném světě Afriky, o potížích s fotografováním i „povinných“ dárcích pro domorodce. A přidal pár základních rad, jak se v tomto pro Evropany tolik cizím světě pohybovat. Největší pozornost jsme v rozhovoru věnovali Kamerunu a setkání s kmenem Kapsiki, žíjícím v pohoří Mandara na severozápadě země. Vulkanická krajina pohoří Mandara okouzlila již v minulých staletích nejednoho cestovatele.

Mlha se jen pomalu rozestupovala a před Sněžnými jámami (Śnieżne Kotły) jsem si připadal jako v dramatické scéně z pohádek bratří Grimmů. Jako nedostupný pohádkový hrad se v mlze náhle zjevila bouda na polské straně. A pod ní divoká alpská skála – jaké kamenné drama – žulové stěny padají střemhlav dolů. Zřejmě nikde jinde v Krkonoších tak dramatickou přírodní scenérii nespatříte (určitě ne na turistických trasách), nikde pod vámi nejsou kolmé stěny hluboké až 250 metrů. A na dně tohoto skalního amfiteátru se třpytí ledovcová jezírka Śnieżne Stawki.

Kdo už boty prošlapal v horách, jistě to zná, stoupáte na horu a horu vůbec nevidíte, viditelnost do deseti metrů, mlha, vítr, déšť. Taková byla onen letní den Sněžka, ani jednou se nepředvedla svou holou krásou. Ten den byla její krása větrná, deštivá a skrytá mlhou. Po hřebenech jsme pokračovali dále na polské straně po Cestě česko-polského přátelství až k prameni Labe, výlet předčasně oslavili pivem Paroháč na Labské boudě a poté Labským dolem seběhli dolů do Špindlerova mlýna. Na jeden den fajn výlet, cca 40 kilometrů horským terénem.

Zbraslavská kronika vypráví, že když roku Páně 1317 nesvornosti v království Českém propukly a „král Jan ještě od Rýna se nebyl vrátil“, královna Eliška „vzavši s sebou tři své dítky, Markétu, Jitku a prvorozence Vávlava, v průvodu Viléma Zajíce dne 20. června na hrad Loket se odebrala a tam tři měsíce zůstávala.“ Majestátní hrad Loket se těšil velké oblibě českých králů i královen. Není divu, málokterý hrad v České republice má tak působivou polohu a na málokterý jsou tak okouzlující výhledy z několika stran. Vždyť Loket se tyčí na výrazném skalnatém ostrohu, kolem něhož se ze tří stran otáčí meandr řeky Ohře.

Ferraty. Symbol aktivní dovolené a v poslední době často omílané slovo nejen mezi sportovci. Ptáte se, co to vlastně ferraty jsou a kde nalézt ty nejhezčí? V tomto článku se to dozvíte.

Postávám před branou, za níž stoupá schodiště k Radium Paláci, symbolu jáchymovského lázeňství, který byl otevřen již v roce 1912. Na obou sloupcích vedle brány stojí sochy – vlevo žena s nádobou a vpravo muž s trojúhelníkovým předmětem symbolizujícím záření. Těžištěm jáchymovské lázeňské léčby jsou radonové koupele. Prameny radonové vody se nacházejí v hloubce přibližně 500 metrů pod zemí v dole Svornost, který byl založen již v roce 1518. Jáchymov ale nejsou jen léčebné procedury, v okolí lázeňského města se nabízí množství výletů a túr všech obtížností, značená stezka vede i na rozhlednu na Klínovci, nejvyšším vrcholu Krušných hor.

Už před více než dvěma stovkami let se Svatošské skály v romantickém údolí řeky Ohře staly jedním z nejoblíbenějších výletních míst karlovarských lázeňských hostů. Bizarní skaliska nad peřejnatou řekou obdivoval Johann Wolfgang Goethe se svými společníky, Sigmundu Freudovi se zjevovaly ve snech, Theodor Körner sepisoval svatošské pověsti a Heinrich Marschner využil místního lidového vyprávění ve své vrcholné opeře Hans Heiling. Vítejte ve Svatošských skalách, nazývaných na základě prastarých pověstí zkamenělým svatebním průvodem.

Vřídlo vydá za minutu průměrně 2000 litrů minerální vody a stříká až do výšky 12 metrů. Johann Wolfgang Goethe, který byl ve městě Karlově jako doma, popíjel jeho léčivou vodu o páté ranní, kdy ve vodách Vřídla sublimují specifické plyny kladně ovlivňující lidský organismus. Přijměte pozvání k vyprávění o světoznámém karlovarském prameni, exkurzi do přístupného podzemí Vřídla, kamenných růžích i na ochutnávku vřídelní kávy. Je karlovarská, takže kromě vřídelní vody v ní ucítíte i kapku Becherovky.

Monumentální socha bohyně starých časů, interpretovaná jako Magna Mater (Velká Matka či Matka Země), zdobí komplex megalitických chrámů Tarxien na předměstí hlavního maltského města Valletta. Bohyně má drobné nožky, široširá lýtka a řasenou sukni. Horní polovina sochy se nedochovala, ovšem snadno si lze představit, že původní výška musela dosahovat tří metrů. Už při prvních archeologických průzkumech se v Tarxienu našlo velké množství zvířecích kostí, kamenné nástroje a zčernalé pozůstatky ohnišť. Před pěti tisíci lety byla zvířata nejspíše obětována Matce Zemi.

Z nábřeží ve Sliemě vyrážejí od ranních hodin trajekty směrem Valletta. Vycházející slunce svítí do očí a paprsky vytvářejí třpytivé obrazce na mořských vlnách. V oslepujícím slunci rozeznáváme kamenné hradby a věže Valletty, města postaveného až v 16. století. Města, které sice nese zdánlivě ženské jméno, bylo ale snem a vidinou odhodlaných mužů, jejichž příběh je jedním z nejhrdinštějších dobrodružství, jaké za tisíce a tisíce let napsaly dějiny válečnictví. Byl by hřích si ho v krátkosti nepřipomenout. Nuže, vstupme do Valletty…

Do Pasova se vydává za atmosférou. Starobylé město na soutoku tří řek, kdysi mocné biskupství, odkud se šířilo křesťanství do našich zemí, středověký kolorit starých zákoutí a úzkých uliček, působivá nábřežní promenáda i vyhlídkové plavby po Dunaji – to vše je Pasov, který se vzpamatoval z loňské děsivé povodně, druhé nejhorší v zaznamenané historii, což dokazuje značka na pasovské radnici.

Vystoupili jsme z autobusu v Paole, předměstí Valletty, a protože nikde žádná směrovka, ptáme se místního, kudy k hypogeu. Ukáže směrem zpět a nevzpomenu si přesně, snad šest či sedm bloků a doleva. Naprosto obyčejná ulička a naprosto obyčejný vchod, jak do maličkého muzea někde na venkově, za nímž poslední, co by člověk očekával, je vstupní brána do obrovských podzemních prostor megalitického původu… Hypogeum, k němuž se váží legendy o ztracených podzemních civilizacích. Bývalo hypogeum chrámem, nebo pohřebištěm? Odpověď je překvapivě jednoduchá: to dodnes nikdo neví.

Mdina je prastaré město, první osídlili pahorek ve vnitrozemí ostrova již staří Féničané. Ke jménu Mdina se v minulosti přidával přívlastek „Notabile“, tedy něco jako „Město honorace“ či „Prominentní město“ a v těch zdech se opravdu nezdá, že by bydlel prostý lid, Mdina jsou především paláce a kostely. V průvodcích se dočteme, že se Mdině říká také „Tiché město“. To sedí. Za hradbami Mdiny se nedostává hluku a vzduch jako by byl nasycen vznešenou vážností, právě tu zde člověk dýchá.

„Brána do srdce Šumavy“ se říká Prachaticím… a skutečně, vyhlíží-li člověk z rozhledny na Libínu daleko před sebe na šumavské hvozdy a pod sebe na Prachatice, je město Zlaté solné stezky skutečnou bránou do pohraničních lesů a hor. Prachatice bývaly bohatým městem, v němž končila jedna z větví tzv. Zlaté solné stezky. Historické jádro Prachatic je renesančním příběhem tohoto bohatství, který se dochoval až do 21. století.

V lese u obce Písty nedaleko Nymburka se skrývá nejkrásnější a nejzachovalejší duna v České republice. Písečný přesyp, který vznikal na konci poslední doby ledové ve svrchním pleistocénu před přibližně 11 tisíci lety, má rozlohu téměř 3,7 hektaru a je vysoký až 10 metrů. Většina duny je zarostlá lesem, ale odkryté pleistocenní váté písky o rozloze 0,5 hektaru nabízejí podívanou na dunu a pískomilnou flóru podobnou přímořským dunám ve Francii, Nizozemsku nebo v Pobaltí.