Pustit se do psaní o Afroameričanech v takové šíři, o jejich historii, náboženství, rituálech, literatuře, hudbě, to si žádá roky zkušeností, studia a dlouhodobou práci. Miloslav Stingl tento záběr zvládl, právě ta šíře je hlavním plusem knihy, která svým názvem trošku mate. O Afroameričanech se čtenář totiž dozví téměř vše, nejen o vúdú a zombie. Přes onen název tedy nečekejte knihu, která pouze senzačně (jak je dnes bohužel zvykem) popíše jakýsi mystický náboženský či čarodějnický rituál. Navíc, publikaci doplňuje odborným doprovodným textem afrikanistka a kulturní antropoložka Kateřina Mildnerová, která se ve svých výzkumech zaměřuje na fenomén čarodějnictví a tradičního léčitelství v subsaharské Africe. O svém intenzivním výzkumu v Zambii sepsala knihu Můj soused je čaroděj a o historii i současnosti magicko-náboženského systému vúdú v oblasti středního a jižního Beninu druhou knihu Pití fetišů. (Rozhovor s Kateřinou Mildnerovou: Závist je hnací silou čarodějnictví.)

Kniha Vúdú, zombie, karnevaly vypráví o krutém osudu milionů lidí, které obchodníci s otroky prodávali na pobřeží Afriky Evropanům a kteří byli za nelidských podmínek dopravováni na americký kontinent, kde byla poptávka po levné pracovní síle především pro práce na plantážích. Autor se rozepisuje i o způsobech, jakými byli černí Afričané v amerických koloniích prodáváni a o tom, jak byli neposlušní otroci trestáni. Otroci se přes hrozbu brutálních trestů (nikoli nepodobných tehdejším trestům uplatňovaným v Evropě) pokoušeli prchat do vnitrozemí, do hor a pralesů, a právě tito první uprchlíci – označovaní jako cimarron – hráli významnou roli při zachování původní kultury a během osvobozeneckého boje. Vznikaly cimarronské vesnice a dokonce i jakési menší státy, např. Palmares v Brazílii, který se vydržel bránit odvetným akcím Evropanů plných 64 let. Ovšem to zásadní, na čemž stojí obsah knihy, vyvstává ze stránek postupně – jak kultura Afričanů, zavlečených do Latinské Ameriky a na ostrovy v Karibiku, přetrvala celá staletí, jak se měnila či neměnila, co vše mělo vliv na její zachování. A s jakou afroamerickou kulturou se tam setkáváme dnes.

Autor se postupně dostává ve svém vyprávění k vyhlášení prvního černošského státu v Karibiku, ke kterému došlo na Haiti, v zemi, která má dodnes pověst tajuplného místa. Čtenář nalezne odpověď na nekonečné množství otázek. Jak vládli první černí vládci Haiti? Jaká byla spolupráce černých Haiťanů a Simóna Bolívara, který vedl rodící se osvobozenecký zápas latinskoamerických bělochů? Jaké byly první roky svobodného života černochů po celé Latinské Americe a na ostrovech v Karibském moři?

Někde kolem strany 150 nás konečně Miloslav Stingl zavádí naplno do náboženského a kulturního života dnešních Afroameričanů. Mezi rastafariány a jejich svéráznou filozofii i umění. Mezi lidi s typickými dredy, kteří hleděli k Africe podobně jako Židé k Izraeli a mezi nimiž se rozšířil kult bývalého etiopského vládce Haile Selassieho, jehož mnozí považují za potomka biblických židovských králů. Na náboženské obřady candomble, ke kultům afrických božstev a pak… A pak přijdou na řadu vúdú a zombie: „Zprávy o zombiích byly však tak časté a četné, že se vztah vědy k problému živých mrtvých postupně výrazně proměňoval a záhadě haitských zombiů se začalo velice usilovně věnovat množství badatelů. Haitská republika dokonce – a to jistě jako jediný stát na světě – vtělila tyto živé mrtvé do svého trestního zákoníku. Haitské zákonodárství tedy existenci zombiů uznává. Zombifikaci výslovně prohlašuje za protizákonný čin a ukládá za ni přísné tresty.“ Proč haitští kouzelníci pomocí rostlinných jedů provádějí tzv. zombifikaci a jak vypadala? Jak mrtví vstávají z hrobů? Na tyto otázky odpovídá Miloslav Stingl ve dvou kapitolách. V závěrečné části knihy se navíc rozepisuje o literatuře, hudbě i výtvarném umění Afroameričanů a hodně zblízka sleduje Afrokubánce a jejich náboženské rituály, které jsou stejně tajemné jako proslulé vúdú.

Přes veškerou chválu knihy, která široce dokumentuje historii a kulturu na americký kontinent zavlečených černochů a jejich potomků, pár výhrad k autorovi knihy i vydavatelství bych rád vyjádřil. Právě ten název. Vím, v dnešní moderní době, kdy je nejlépe kohokoli nejprve šokovat, se atraktivní titul „Vúdú, zombie, karnevaly“ sám nabízí. Jenže čtu a čtu, jsem na straně 150 a stále čtu o historii otrokářství. O tajemných rituálech ani slovo. O vúdú nakonec kniha pojednává… v jediné kapitole z celkových pětašedesáti. Podobné je to s fenoménem zombie a karnevaly. Správnější název by byl například – Historie a kultura Afroameričanů (či alespoň podtitul). Je sice mnohem přesnější, ale… vím, tak nudný a nemoderní. Takže jsem nakonec ten název vlastně chápal.

Kniha se tedy významně věnuje historii evropského otrokářství. Ovšem v knize není ani jediným slovem zmíněno (alespoň odstavec mi chybí), že otroctví v Africe existovalo stovky a stovky let před příchodem Evropanů. Jako by bylo zavedeno bílými muži po jejich připlutí k břehům Afriky. Tak na mne popis afrických reálií působí a to především v kapitole, v níž autor popisuje, jaká byla Afrika před příchodem Evropanů. Píše o sklizních, náboženství, kmenech. Rozumím tomu, že se píše o západní Africe a evropském otrokářství, které ve své době mělo děsivý rozsah. Jenže Arabové působili v Africe od 7. století, lov na otroky probíhal na pobřeží Atlantického oceánu celá staletí a zotročováni byli i bílí obyvatelé evropského kontinentu. Odhaduje se, že do arabského (či islámského) světa bylo deportováno od 7. do 20. století kolem 15 milionů otroků. A arabský svět je z černé západní Afriky co by kamenem dohodil. Takže – alespoň odstavec.

Na závěr – s textem se krásně doplňuje i povedená obálka knihy a grafické zpracování včetně tmavě hnědé barvy písma a jednobarevných fotografií.

Miloslav Stingl: Vúdú, zombie, karnevaly
Vydalo Nakladatelství JOTA, 2014
341 stran, téměř 50 barevných fotografií