články - Evropa

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.

Moje pouť jižní Albánií začala u Ohridského jezera a přes městečka Korcë a Gjirokastra vedla horskými průsmyky k mořskému pobřeží plnému památek na římskou přítomnost před dvěma tisíci lety.

Kdyby chtěl kterýkoli režisér natočit pohádku o království mercedesů, jistě by udělal chybu a odjel natáčet k našim západním sousedům. Pokud totiž existuje v Evropě nebo kdekoli ve světě království mercedesů, neleží v Německu, ale v zemi, která má (nejen pro Čechy) nádech nebezpečí – v Albánii. Neznám oficiální statistiky (pokud nějaké v této balkánské zemi existují), ale nedokážu se ubránit pocitu, že všechna auta na albánských silnicích nesou hrdou značku mercedes. K albánskému muži prostě mercedes patří stejně jako krevní msta.

„Malé Bulharsko je v Evropě a lidé tam mluví jazykem Bulharů z Velkého Bulharska, které leží v Asii“ napsal ve 13. století anglický filozof Roger Bacon. Ale kam zmizelo to Velké Bulharsko? Na tuto otázku už Roger Bacon neodpoví. Odpověď bychom však měli hledat spíše u Lenina, Stalina, cara Ivana Hrozného a mongolských jezdců s luky v rukou.

Solovecké ostrovy najdete na mapě v Bílém moři pouhých 100 kilometrů pod severním polárním kruhem na nehostinném a těžce přístupném ruském severu, většinu roku utopeném v nekonečné zimě. Člověka většinou napadne, že zde vládnou jen divoké vlčí smečky. Omyl – Solovecký klášter je již půltisíciletí možná nejposvátnějším duchovním centrem ruské církve. Nezničily ho kruté zimy, ještě krutější carové, ani nějaký ten čas, kdy zákony boží zde nahradil zákon krvavé hvězdy.

Slunce už dávno zapadlo a rudé hvězdy a nápis CCCP na Náměstí komsomolců zmizely v šeru. Rád se rychle loučím s pozůstatky bolševických časů a na moskevském Kazaňském nádraží nastupuji do vlaku jménem Tatarstán, který mě ruskou nocí odveze do hlavního města stejnojmenného stá­tu.

Jednoho dne doručila pošta dopis obsahující dlouho očekávané pozvání od ruských známých. Uplynulo pár měsíců a vezli nás ve stařičké ladě z petrohradského letiště do svého domova. Dvůr mezi omšelými domy mi připomněl několik let života na pražském Žižkově a kupodivu jsem se začal cítit v Rusku jako doma. Slovanští buditelé by jásali radostí.

Přísný profil sovětského vůdce se na mě mračí z triček – McLenin´s, tradiční McDonaldské emko vytváří jeho pleši hamburgerovskou svatozář. Nebo je libo rudé tričko s nápisem CCCP? Výběr na stáncích v Sankt Peterburgu je široký.

Koncem pleistocénu vymíraly trpasličí formy slonů na všech velkých středomořských ostrovech. Jen na ostrůvku Tilos v Egejském moři přežili sloni až do holocénu. V jeskyni Charkadio našli vědci důkazy, že zde sloni vymřeli přibližně před 6 000 lety.

Na seznam světového dědictví UNESCO se Cinque Terre dostaly díky svým terasovitým políčkám na skalách nad mořem. Býval to chudý kraj, především v dobách, kdy tomuto pobřeží vládli arabští piráti usazení v Marseille. Časy se ale změnily – přišli turisté.

Na samotném jihu Toskánska, daleko od turistických tras a valících se davů, se na skále ze sopečného tufu tyčí neprávem opomíjené město nazývané Malý Jeruzalém. Na mapách ho najdete pod jménem Pitigliano a jeho historie je úzce spjata s početnou židovskou komunitou.

V parku u zámku na vsetínském Horním náměstí jsem si zkontroloval, zda jsem přibalil valašsko-český slovník a vyrazil na svatý Hostýn, jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě. Jako správný český Honza mám v batohu dostatek frgálu, místní speciality, koláče pečeného buď z tvarohu, nebo ze sušených hrušek. Cesta, dlouhá asi čtyři desítky kilometrů, vede přes Hostýnské vrchy, kde – na rozdíl od minulosti – horní chlapci (zbojníci) již nehrozí ani pocestným (k nimž jsem se počítal já) ani vrchnosti.

Píše se rok 1537 a papež Pavel III. rozvažuje co s králem Jindřichem VIII., který se proti jeho vůli oženil s Annou Boleynovou a vyhlásil nezávislost anglické církve. Pavel III. se ve svém rozjímání posílí doušky vína z Montepulciana a nakonec na Anglii uvalí církevní klatbu.

„Král francouzský kynul nejvybranějším rytířům dvora svého, aby se ozbrojili. Anšovant z Belle byl sražen, družina českého rytíře zmocnila se koně jeho, ne lépe dařilo se Brunetovi, rytíři z Normandie, i on padl do prachu“. Ne, není to vyprávění z francouzských šarvátek, jsme na autobusové zastávce v Zakšíně a ukazatel nás informuje, že do Úštěka je to přes 24 kilometrů po žluté, přes vyhlídku Čap, Martinské skály a zříceninu hradu Helfenburk.

Již v 9. století dal potomek galicijských konvertitů k islámu Ibn Marwan postavit na granitovém masivu uprostřed pohoří Sao Mamede opevněné sídlo. Říkávalo se mu Ammaia Ibn Marwana, protože v dávné minulosti zde v okolí stávalo římské město Ammaia. Odtud je již jen krůček k dnešnímu jménu – Marvao.

Tataři! Tento výkřik naháněl od začátku 13. století hrůzu nejen Evropanům. Já jsem se tentokrát vydal po stopách Tatarů, kteří naopak Evropu pomáhali chránit. Procházím kolem honosné hrobky s půlměsícem, všude kolem březový les. Jsem na muslimském hřbitově a z fotografií na hrobech se na mě dívají tváře nebožtíků. Tváře usměvavých mongolských očí. Nenahánějí hrůzu jako jejich bojovní předci, kteří se před staletími přehnali tímto krajem. Jména Sulejman, Ali, Aladin spíše připomínají pohádku o Tisíci a jedné noci.

Velký Blaník, to kopec vpravdě český, kopec, o němž vypráví pověst za pověstí. Kdo by se na Velký Blaník nevydal, aby na vlastní kůži nezakusil trochu toho národního obrození.