články - Evropa

Obyvatelé portugalského Alenteja jsou prý známí svou rozvážností a pomalostí. A s pravou alentejskou rozvážností kroutila hlavou jedna prodavačka na autobusovém nádraží v Evoře nad mou žádostí o lístek do Monsarazu. Nic nejede. Ani zítra. Jedině do Reguengos de Monsaraz a pak si poraď, jak umíš, cizinče.

72 věží se prý původně tyčilo nad kamennými domy San Gimignana. Když se člověk dívá na městečko dnes, stěží si to dovede představit. Pouhých sedm tisíc obyvatel, domek na domku, kam se ty věže, vysoké až 50 metrů, vecpaly, kdo ví. Zůstalo jich jen čtrnáct, přesto siluetu San Gimignana nezaměníte s žádnou jinou. Stovky a stovky let starý toskánský Manhattan.

Lago di Tovel leží ve výšce 1178 metrů v zapadlém koutě národního parku Adamello-Brenta. Ty vody jsou temně modré jako egyptské noci – tak popisoval jezero před sto lety Douglas Freshfield, prezident londýnské Královské geografické společnosti a londýnského Alpského klubu. A v té temné modři se odráží rozeklané štíty masívu Brenta.

„Památná jest hradní kaple, r. 1812 poněkud opravená; malby freskové na stěnách jejích jsou velecennou památkou českého umění XV. i XVI. století. Věž zvaná „Markomanka“ jest velepamátná silnými zdmi; s ploché její střechy rozvíjí se před námi poutavý obraz, ač obzor jest neveliký. Pod námi spojují se proudy Vltavy a Otavy v tok jeden pod kolmými stěnami skalními, porostlými zasmušilou zelení borů a jedlí. V hradě jest hajný, u něhož lze dostati pivo, sýr a chléb, jen z nouze nocleh.“

Kráčet ve stopách Albrechta Dürera by znamenalo projít půl Evropy. Následovat ho na studijních a pracovních cestách do Benátek, Colmaru i Brugg. A prohlédnout si jeho obrazy mj. v berlínském Staatliche museen, v galerii Uffizi ve Florencii, v pařížském Louvru nebo v mnichovské Alte Pinakothek. Ale nejblíže budete Dürerovi v Norimberku, kde se narodil, pracoval a kde je pochován na Johannisfriedhof.

Ze Znojma na vinici Šobes vede nejhezčí turistická stezka v NP Podyjí. Vyhlídky ze skal do nekonečné zeleně kaňonu a na meandry Dyje, poté sestup k jejím vodám a osvěžení uchozených nohou a na závěr stánek na vinici Šobes, kde bylo rušno a kde jsme neodolali místnímu Rulandskému šedému.

Přečetl jsem si tato slova na webových stránkách města Brumov-Bylnice, a… kdo by odolal takovému pozvání na moravsko-slovenské pomezí, do jižního Valašska, do Bílých Karpat, do hlubokých lesů i na louky plné orchidejí, mezi bohyně nahlížející do dějů budoucích i zbojníky tančící šavlové tance.

Chorvatské městečko Posedarje poblíž Zadaru se stalo naším východiskem k nejdůležitějším místům natáčení kultovní filmové série Mayovek. Natáčelo se pochopitelně na mnoha dalších místech, ale právě zde se do vnitřního moře u městečka Novigrad vlévá řeka Zrmanja, legendární Rio Pecos, na jejíž vodách svedli Old Shatterhand a Inču-Čuna svůj zápas v prvním dílu filmové trilogie Vinnetou.

Říká se téhle řecké skále „Gibraltar východu“ a vskutku vypadá jako menší bratříček britské hory. Zdá se neobyvatelná ta strmá výspa Peloponésu, ale i tam nahoře bývala lidská hnízda – pevnost, cisterny a kostely stovky metrů nad indigovým mořem. V 60. letech minulého století zde prodávali polorozpadlé domy, staletí rozežírané slaným mořským vzduchem, v přepočtu asi za dnešních 80 eur. Dnes stojí statisíce.

V úrodném kraji v podhůří Bílých Karpat se odedávna daří vínu a práce ve vinohradech a vinobraní určují rytmus života místních obyvatel. Jen kousek na východ od Veselí nad Moravou leží obec Blatnice pod sv. Antonínkem, v níž doslova vyzývá k posezení ve sklípku a ochutnání vína jedna z nejmalebnějších vinařských sklepních uliček Slovácka.

Jsou jich desítky a přece jen jedna. Kytice hor v masívu Ortles-Cevedale a nejkrásnější z nich – Gran Zebrù. Legenda vypráví, že tam nahoře žije kastelán, který uvádí duše šlechetné a urozené do nebeského království. Jeho jméno v životě pozemském bylo Johannes Zebrusius. A právě pod Gran Zebrù na chatě Città di Milano začala naše čtyřdenní horská túra národním parkem Stelvio.

„Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte do Velké nad Veličkou nebo čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje“ – povídal mi v rozhovoru Jan Burian. Nuže, vzhůru do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti. A jak vyprávěl jeden místní bard, písně Horňácka jsou o životě zdejších lidí. A vskutku, zpívá se v nich o galánkách a vínečku.

Vinařská obec Šatov je obklopena 70 ha registrovaných vinic. Zdá se to být požehnaný kraj, stromy obsypané meruňkami napovídají, že vhodné podmínky jsou zde nejen k pěstování vína. V polovině 19. století ale měli Šatovští největší vinohrady ve Znojemském kraji – 626 ha vinic. Není tedy pochyb, že nedávná minulost zanechala neblahý otisk na šatovském vinařství.

Thayatalweg – dálková červeně značená trasa pojmenovaná podle řeky Thaya (česky Dyje) – měří 185 km a vede z Nebelsteinu do Retzu. Vydáváme se na její asi desetikilometrový úsek vedoucí přes vyhlídku Überstieg a kopírující meandry řeky mezi zříceninou hradu Kaja a městečkem Hardegg. A když v létě zdobí vody Dyje rozkvetlé trsy lakušníku, je z této trasy ta nejhezčí v celém Podyjí.

Mani, tajuplný a po dlouhá staletí nedostupný kraj na jihu Peloponésu, kde vládli tzv. kapitáni a krevní msta. Vesnice v horách dodnes zdobí kamenné věže postavené na obranu proti vetřelcům. Původ obyvatel Mani je zahalen tajemstvím. Do oblasti kdysi pronikali slovanští nájezdníci, někteří se snad usadili. Ale mnohem přitažlivější je teorie, že místní obyvatelé jsou potomky Sparťanů, jejichž město bylo srovnáno se zemí a kteří se před dalším pronásledováním uchýlili do hor na jihu Peloponésu.

Kateřinská jeskyně se proslavila unikátním hromadným nálezem koster jeskynních medvědů v jednom z komínů. Bohužel kostry již v komíně nejsou, pokud je chcete vidět, musíte do Moravského zemského muzea v Brně. I tak je ale v jeskyni, otevřené veřejnosti od roku 1910, co obdivovat. Téměř sto metrů dlouhý dóm, důsledek dávného rozsáhlého zřícení stropů, je největší ze všech přístupných v Moravském krasu.

Peloponés, hornatý poloostrov na jihu Řecka – vydáváme se za byzantskou kulturou, antickými svatyněmi, po stopách řecké války za nezávislost a do nedostupného Mani, kraje nemilosrdné vendety. Během týdenního putování projedeme trasu Nafplio, Mykény, Epidauros, Sparta, Mystras, Gythio, Vathia, Gerolimenas, Monemvasia.

Moravský kras, protkaný více než tisícovkou jeskyní, je jednou z nejstarších kapitol moravských dějin. V temných chodbách jeskyň objevili vědci kosterní pozůstatky medvědů, lvů, hyen, ale také stopy po mamutech, nosorožcích, zubrech a sobech. Množství paleontologických nálezů dokazuje, že kdysi dávno v jeskyních objevil vhodné místo pro svůj život také člověk.

Obdélné návsi obklopené selskými usedlostmi, honosné domy a špýchary se zdobenými štíty, kapličky, rybníky. Takové je selské baroko, takové jsou jihočeské vesničky Komárov, Mažice, Klečaty a Zálší nedaleko Borkovických blat. A nějaký ten krok za obcí se člověk nedokouká té vegetační plodnosti. Podmáčený prales borovice blatky, mech se propadá pod nohama, bílé chmýří suchopýru, hmyz lapající masožravá rosnatka okrouhlolistá, ostřice a kapradiny po kolena.

Přístav Cancale nedaleko Saint-Malo byl bez vody, moře daleko, severovýchod Bretaně je proslulý svým odlivem. Jako v pohádce se v oparu v dálce vypíná silueta kláštera Mont-Saint-Michel, ale tam je již Normandie. Na obnaženém bahnitém dně se povalují loďky, mezi nimi kráčí vesničané v holínkách a v blátě hledají ústřice. Za pár euro mi jich půltucet naservírovala na plastový tácek paní ve stánku v přístavu. Nesmí k nim chybět citrón, pečivo a sklenka bílého vína.