články - Evropa

Postávám před skalickým městským úřadem na náměstí Slobody a fotím kostel svatého Michala. Hlas za mými zády, patřící pánovi v obleku, který právě vyšel ze dveří úřadu, se ptá, z kterých jsem novin. Na můj dotaz, na základě čeho usuzuje, že jsem „z novin“, se mi dostalo odpovědi: „kdo jiný by tady fotil“. A to v roce 2009 vyhrála Skalica anketu o nejkrásnější město Slovenska a v posledních dvou letech se umístila na čtvrtém místě.

Riquewihr je nejvyhlášenější vinařskou vesničkou Alsaska a je zařazen do seznamu nejkrásnějších vesnic Francie (Les Plus Beaux Villages de France). Reklamní texty tvrdí, že v uličkách Riquewihru se vrátíte do 16. století a že zde vinice vlastnil i filozof Voltaire.

„Kdo spatří Karlovy Vary, uvidí divy, jak z nitra Země bohatě prýští horké vody. Tu i tam obklopují hory strmými skalisky město, jímž protéká řeka Teplá“, tak popisoval český humanista Zachariáš Theobald město založené Karlem IV. Šlapeme do těch výšek, do těch strmých skal za okouzlujícími výhledy na lázeňské domy, v nichž bydleli Goethe, Beethoven, Chopin, objevitel Troje Schliemann a také císaři, šáhové a králové.

Berkovský vrch, 480 metrů n. m., dominanta kraje severovýchodně od Dubé. Až nahoře, na zalesněném kopci, stojí ruiny hradu Starý Berštejn. Je podzimní den, slunce zalévá kopec i pohádkový les pod ním a spadané listí vybízí k ulehnutí do nejbarevnějších pe­řin.

Nedaleko Évory stojí devadesát pět megalitů, snad zasvěcených kultu slunce. Toto menhirové pole se jmenuje Cromeleque dos Almendres a prý se mu poeticky říká „kopec kamenných amfor“. Vytvořil ho lid zemědělců a pastevců v dávném neolitu před sedmi tisíci lety.

Byl jednou jeden rytíř, který se zavázal Bohu účastí na křížové výpravě do Svaté země. Ten rytíř se jmenoval Hroznata a patřil k nejpřednějším v českých zemích, vždyť sám král Přemysl Otakar I. ho nazýval přítelem. Bůh ale nevedl Hroznatovy kroky až do Jeruzaléma, nýbrž do Říma, kde Hroznata přislíbil papeži Celestýnovi III., že na svých statcích založí premonstrátský klášter. Svůj slib dodržel a klášter premonstrátů Teplá se stal na stovky a stovky let duchovním a kulturním centrem regionu.

Historie kraje kolem Évory je prastará a sahá zpět tisíce a tisíce let, o čemž svědčí megalitické památky Cromeleque dos Almendres, Anta do Zambujeiro nebo Anta Capela de São Brissos. Nicméně, není prokázáno, že by na území dnešní Évory stála osada před příchodem Římanů. Ti zde vybudovali vojenskou základnu, z níž později vyrostlo město, kterému dali na počest Julia Caesara jméno Ebora Liberalistas Ju­lia.

Přijel jsem k Pont du Gard za uplynulých dvacet let třikrát a troufám si tvrdit, že nejúchvatnější to bylo po vodě. Kilometry na kánoi po proudu řeky a pak jsem skočil z lodě a vykoupal se v čistých modrých vodách pod římským stavitelským zázrakem. Úřady sice kvůli čistotě vody občas koupání zakazují, ale málokdo měnící se pravidla dodržuje. Byla to nepochybně koupání, na něž se nezapomíná.

„Hle, Sintra, toť překrásný ráj, pravé bludiště vrcholků a roklí“, tak vzdychal nad letním sídlem portugalských králů romantický básník lord Byron ve svém díle Childe Haroldova pouť. První hrad zde postavili v 8. nebo 9. století Maurové, z jejich rozkošnického orientálního umění však po válečných vřavách zůstaly jen trosky. Přesto, když padá večer, užíváme si z romanticky restaurovaných hradeb Castelo dos Mouros okouzlující západ slunce.

Byl říjnový víkend, do hlubokého kaňonu Doubravy pronikaly mezi stromy podzimní sluneční paprsky, a my – slovy básníka F. Boštíka – odneseme si v srdci svém od tebe světla ještě víc, naše Doubravko. Řeka Doubrava je sice v mapách zakreslena pod jménem Doubrava, ale místní jí neřeknou jinak než Doubravka. Poznal jsem to v hostinci v Libici nad Doubravou, kde mě pan Josef u sklenice jedinečné chotěbořské dvanáctky ihned nesmlouvavě opravil.

„Já, Jan, váš bratr a podílník s vámi na soužení a na království a na vytrvalosti ve spojení s Ježíšem, jsem se ocitl na ostrově zvaném Patmos, protože jsem mluvil o Bohu a vydával svědectví o Ježíšovi.“ Toto svědectví podává sv. Jan Evangelista ve Zjevení, poslední knize Bible, kterou napsal na ostrově Patmos v Egejském moři. Tisíc let po sv. Janovi zde Byzantinci vystavěli opevněný klášter a pro řeckou pravoslavnou církev zůstal Patmos významným poutním místem i ve 21. století.

„Léta 1613, dne 1. Martii, jakož jest pan Jan Mařán, ouředník velehradský, Juru Trvajíčků z Boršic před právem loveckým obvinil, že jest svévolně bečku vína mateři své rozsekal a tu stál, až vyteklo, ani ho sbírati nedopouštěl. Nadto vejše, že jest té mateři své zlořečil a k ní tyto slova promluvil: Matko, máš devatero ďábelství v sobě, desáté já z tebe vyženu! K čemuž se týž Jura Trvajíčků, že jest to víno s bečkou rozsekal, přiznal…“

Křišťálově průzračné moře temně modré barvy lemované písečnými plážemi i skalnatými útesy, pohoří Strandža ukrývající pohanské svatyně, báječná kuchyně za velmi příjemné ceny, ubytování na západoevropské úrovni, milí a usměvaví lidé a ještě mnohem víc. Možná to zní jako reklamní text z katalogu cestovní kanceláře, ale takové dojmy jsem si koncem července z jižního Bulharska odvážela.

Koho by napadlo, že pouhých 5 km od pláží Primorska, se na pahorku kdesi v lesích skrývá nefalšovaná pohanská thrácká svatyně. Dnes už se skrývat nemusí, nicméně ukrytá před zraky „smrtelníků“ byla tato jedinečná památka na dávnou civilizaci až do roku 2003. Nachází se totiž v oblasti, kde si bývalý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov nechal zbudovat lovecký areál a veřejnost sem až na výjimky z řad prominentů neměla přístup.

Když se mlhy pod Děčínským Sněžníkem rozplynou, bývá odtud jeden z nejúžasnějších výhledů v Čechách. Na stolové hory v Německu, Českosaské Švýcarsko, hřebeny Krušných hor, Lužické hory a prý dokonce až na Ještěd, Milešovku a Hazmburk. Nám byl onen výhled zapovězen, chuchvalce mlhy se přelévaly v údolích pod Děčínským Sněžníkem celé odpoledne. A vytvořily atmosféru pravých amazonských stolových hor, odříznutých od světa, jako z tajemného příběhu Arthura C. Doylea.

„Kutná Hora se svým okolím stala se zásluhou turistiky českým Norimberkem, anebo lépe řečeno českými Athénami. Jako vzdělaný cizinec koří se před nedostihlou krásou byť i zříceného Parthenona, tak zvláště pro svou vlast upřímně zanícený Čech sklání šíji svou, stoje před nesmrtelnými výtvory umělecké práce, kterými podnes hrdě honosí se Kutná Hora.“

Obyvatelé portugalského Alenteja jsou prý známí svou rozvážností a pomalostí. A s pravou alentejskou rozvážností kroutila hlavou jedna prodavačka na autobusovém nádraží v Evoře nad mou žádostí o lístek do Monsarazu. Nic nejede. Ani zítra. Jedině do Reguengos de Monsaraz a pak si poraď, jak umíš, cizinče.

72 věží se prý původně tyčilo nad kamennými domy San Gimignana. Když se člověk dívá na městečko dnes, stěží si to dovede představit. Pouhých sedm tisíc obyvatel, domek na domku, kam se ty věže, vysoké až 50 metrů, vecpaly, kdo ví. Zůstalo jich jen čtrnáct, přesto siluetu San Gimignana nezaměníte s žádnou jinou. Stovky a stovky let starý toskánský Manhattan.

Lago di Tovel leží ve výšce 1178 metrů v zapadlém koutě národního parku Adamello-Brenta. Ty vody jsou temně modré jako egyptské noci – tak popisoval jezero před sto lety Douglas Freshfield, prezident londýnské Královské geografické společnosti a londýnského Alpského klubu. A v té temné modři se odráží rozeklané štíty masívu Brenta.

„Památná jest hradní kaple, r. 1812 poněkud opravená; malby freskové na stěnách jejích jsou velecennou památkou českého umění XV. i XVI. století. Věž zvaná „Markomanka“ jest velepamátná silnými zdmi; s ploché její střechy rozvíjí se před námi poutavý obraz, ač obzor jest neveliký. Pod námi spojují se proudy Vltavy a Otavy v tok jeden pod kolmými stěnami skalními, porostlými zasmušilou zelení borů a jedlí. V hradě jest hajný, u něhož lze dostati pivo, sýr a chléb, jen z nouze nocleh.“