Jak ze Selçuku do Efezu? Pěšky. Jistě, není to pár stovek metrů, ale asi 3,5 km. Ovšem po pravé straně silnice je fajn chodník lemovaný stromy a sochami se lví hlavou (až ke křižovatce, pak zbývá kilometr po silnici). Možná se k vám připojí pes, se mnou šel jeden asi dva kilometry až do Efezu. Koček i psů je všude plno a palec nahoru pro místní, starají se o ně. Psi jsou sice tuláci, ale všichni mají čip v uchu, a především vypadají zdravě. A působí mírně, pokud začnou štěkat, je to na jiného psa, který narušuje jejich teritorium.

Kousek za Selçukem si všimnete na „louce“ vpravo jednoho nijak vysokého a zajímavého složeného antického sloupu. Stával tam v dávných časech jeden ze sedmi starověkých divů světa – Artemidin chrám. Postavili ho kolem roku 550 př. n. l., zařazení na seznam dokazuje, že patřil k největším a nekrásnějším řeckým svatyním. Přibližně o dvě stovky let později ho podpálil Hérostratos, údajně z důvodu, aby se navždy zapsal do historie. Byl popraven a jeho jméno bylo zakázáno i pouze vyslovit, mělo být naopak vymazáno z paměti lidí. Ale znáte to, nejen v českých krajích se všechno vykecá…

Před vstupem do Efezu taxíky, spousta krámků, restaurace, předražený Museum shop. A toalety, uvnitř v archeologickém areálu nejsou. Vstupy jsou dva, druhý na opačné straně za horní agorou, což je asi 1,5 km. U obou vstupů kiosky, půl litru vody za 37 tl, třetinka Coca-Coly za 157 tl. Dělte dvěma a je to v českých. Vstupné do Efezu nepatří k levným, stojí 40 eur, včetně tzv. Terrace Houses dokonce 52 eur. Za 95 eur doporučuji koupit týdenní Museum Pass Aegean, v něm je vstup do spousty archeologických památek regionu (mj. Magnesia, Hierapolis, Pergamon, Laodikeia, Smyrna, Didyma, Priene, Aphrodisias, Miletus). Ceny se na internetu udávají v eurech, ale platit hotově je možné pouze v turecké měně.


Divadlo patřilo k největším v antickém světě, pojalo téměř 25 tisíc diváků


Přitahovala možná větší pozornost než antické divadlo


Celsova knihovna


Celsova knihovna – na informační ceduli se podívejte na starou fotografii, jak vypadala před anastylózou

Symbolem Efezu je Celsova knihovna, kterou dal postavit v první polovině 2. století římský konsul Tiberius Julius Aquila Polemaeanus jako pohřební památník svého otce. Tiberius Julius Celsus Polemaeanus byl v podzemí knihovny pohřben. Jeho sarkofág, vytesaný z mramorového bloku, je téměř tři metry dlouhý, přes metr široký a zdobený girlandami, které nesou Erós a Niké. Celsova mramorová socha stála v prostředním výklenku horního patra fasády, v současnosti stojí v Istanbulském archeologickém muzeu. Stavba knihovny začala někdy po roce 110. Udává se, že to byla třetí největší knihovna v řecko-římském světě, rozsahem děl ji předčily pouze knihovny v Alexandrii a Pergamonu. Běžně se dočítáme, že knihovna obsahovala přibližně 12 tisíc svitků, ovšem toto číslo nelze potvrdit, není znám přesný způsob uložení, především velikost skříní, počet polic atd.

Mramorová fasáda dosahuje výšky 17 metrů. Nepochybně jedna z nejkrásnějších antických památek, na druhou stranu… ta působivá fasáda nepřežila několik zemětřesení a nově ji vztyčili ve druhé polovině 20. století. Na informační ceduli se podívejte na starou fotografii, není na ní nic z toho, co vidíte před sebou. Nebyla to menší rekonstrukce, ale anastylóza, co leželo na zemi, či pod zeminou, sestavili. Ovšem výsledek nám představuje Efez ve své minulé slávě. Faktem je, že se fasáda knihovny stala možná nejznámější starověkou památkou v Turecku, její eleganci a krásu využívají cestovní kanceláře na reklamních materiálech, objevuje se na tureckých bankovkách.

Před sto lety se o této nejlépe dochované římské knihovně ještě nic nevědělo. Město a knihovnu poničilo zemětřesení v roce 262, krátce poté je vyplenili a vypálili Gótové. V roce 1903 rakouští archeologové rozpoznali v hromadách sutin pozůstatky fasády, architekt Wilhelm Wilberg dokonce o několik let později představil její rekonstrukci, v podstatě správnou. Ovšem až v roce 1970 archeolog Volker Michael Strocka převzal odpovědnost, získal povolení tureckých úřadů a práce začaly. Hotovo bylo v roce 1978.

Tiberius Julius Celsus Polemaeanus se narodil kolem roku 45 a žil buď v Efezu, nebo v Sardech (pravděpodobnější je druhá varianta). Rozhodně nepocházel z chudé strádající rodiny. Vojenskou kariéru zahájil v roce 68 jako tribun v Alexandrii v Legio III Cyrenaica. Právě legie v Egyptě a Judeji provolaly o rok později novým císařem Tita Flavia Vespasiana. Neexistují konkrétní informace o tom, jak Celsus Vespasiana podpořil, ale nepochybně stál na správné straně, o čemž svědčí povýšení do senátu. Poté zastával úřady v metropoli říše, byl konzulem i velitelem legie (Legio IV Scythica) a působil na několika místech v dnešní Asii, než se vrátil domů do Efezu.

Před vstupem k Celsově knihovně projdete nejzachovalejší branou Efezu. Má nahoře nad oblouky nápisy v latině a řečtině, informují o tom, že bránu dali postavit dva muži, kterým darovali svobodu císař Augustus a jeho vojevůdce Marcus Agrippa, vítěz nad egyptskou královnou Kleopatrou. Jmenovali se Mazaeus a Mithridates. Mimochodem, poblíž brány byl nalezen nápis s varováním, že kdokoli se v těchto místech vymočí, bude potrestán.

Nikdo by neměl vynechat Terrace Houses, ruiny domů jsou schované pod novodobou střechou, mnohé mají barevné malby na zdech i podlahové mozaiky, nejstarší jsou z 1. století př. n. l. Nepochybně v nich žily bohatší rodiny. Komplex zahrnuje největší sbírku mozaikových podlah z římského období v západním Turecku. Většina je datovaných od začátku 1. století do první poloviny 3. století, kromě geometrických vzorů uvidíte květinové motivy, Medúsu, nereidy i lva.

Divadlo je nepřístupné, hyzdí ho jeřáb, prý se na něm pracuje, ale nikoho jsem pracovat neviděl. Patřilo k největším v antickém světě, pojalo téměř 25 tisíc diváků, šířku má 145 metrů, nejvyšší řady jsou ve výšce až 30 metrů. První menší divadlo stálo v těchto místech již v řeckých časech, za římského císařství bylo několikrát rozšiřováno, naposledy zřejmě až za vlády císaře Trajána. Uzavřená kvůli rekonstrukci byla i Arcadiova ulice pojmenovaná podle císaře Arcadia, který vládl na přelomu 4. a 5. století. Je dobře zachovaná, táhla se v délce přes půl kilometru od divadla k již neexistujícímu starému přístavu. Podél silnice bývaly obchody, z antických nápisů je prokázáno, že měla dokonce osvětlení. Od knihovny vede cesta, která sloužila i jako procesní k oslavě bohyně Artemis, vede kolem Hadriánova chrámu a Terrace Houses do kopce k odeonu a ruinám horní agory, politickému srdci Efezu. Ve starověku se ulice s největší pravděpodobností nazývala Embolos, v současnosti se používá jméno Curetes. Je poměrně strmá s převýšením až 20 metrů. Přestože byla často poškozována zemětřeseními, využívali ji až tisíc let.


Arcadiova ulice se táhla v délce přes půl kilometru od divadla k již neexistujícímu starému přístavu


Terrace Houses, ruiny domů, mnohé mají barevné malby na zdech i podlahové mozaiky


Terrace Houses, kromě geometrických vzorů uvidíte květinové motivy, Medúsu, nereidy i lva


Hadriánův chrám

Současné pozůstatky římského Efezu nestojí na místě nejstaršího řeckého města. Na stránkách UNESCO se o areálu dočteme: „Efez jako celek je vynikajícím příkladem osídlené krajiny, která byla v průběhu času formována faktory prostředí. Starověké město vyniká jako římský přístav s mořským kanálem a přístavní pánví podél řeky Kaystros. Starší i následné přístavy demonstrují proměnlivou říční krajinu od klasického Řecka po středověk.“ Dávná řeka zanášela původní přístav, náplavy a bažiny byly vhodným místem pro komáry, šířila se malárie (běžná v tehdejší jižní Evropě). Lidé hledali vhodnější podmínky jinde, dále od širokého ústí řeky a Artemidina chrámu. Dnešní Efez je od pobřeží vzdálen asi šest kilometrů.

Dávno před chrámem efezské Artemis stála v těchto místech svatyně bohyně Kybelé, místní Velké matky. Rozsah památek napovídá velikost a slávu starověkého města od řecké kolonizace v 8 století př. n. l. do římských dob. Důležitým datem v dějinách města byl rok 334 př. n. l., Alexandr Veliký porazil perské vojsko u řeky Gráníkos, čímž se z perské moci osvobodily řecké obce v Malé Asii včetně Efezu. V časech neporazitelného makedonského krále ještě nebyla oprava Artemidina chrámu po požáru dokončena. Údajně navrhl, že ji bude financovat a nechá na průčelí vytesat své jméno. Obyvatelé Efezu se však bránili tvrzením, že není vhodné, aby jeden bůh stavěl chrám druhému. Jeden z diadochů Alexandra Velikého Lýsimachos poté přesunul město od Artemidina chrámu. Za římské republiky v roce 133 př. n. l. odkázal poslední vládce Pergamského království Attalus III. v závěti svou říši Římu, to se týkalo i Efezu. Závěť mu zaručovala status svobodného města, ačkoli se nemohlo vyčlenit z římské nadvlády. Později v období Pax Romana se zvyšovala prosperita, město bohatlo a mělo až čtvrt milionu obyvatel.

Historie archeologického výzkumu v Efezu, tj. nejprve hledání pozůstatků Artemidina chrámu, vždyť to býval skvost řecké architektury. V roce 1863 zahájil práce britský inženýr John Turtle Wood a po šesti letech objevil jeho základy pod šestimetrovým nánosem zeminy. Jeho tým vyzvedl množství rozbitých soch, které byly dle dohod odeslány do Britského muzea v Londýně.

Nejvýznamnější postavou archeologických vykopávek v Efezu je Otto Benndorf, zakladatel Rakouského archeologického Institutu ve Vídni. Vykopávky v Efezu obnovil v roce 1895 a je nepochybné, že Efez byl přímou motivací pro založení ÖAI. Rakouští archeologové v Efezu působí dodnes (až na několik let dlouhé přerušení kvůli politickým sporům mezi oběma zeměmi). Mimochodem, s Otto Benndorfem spolupracoval v Efezu i Carl Humann, objevitel Pergamonského oltáře, který s povolením tehdejších osmanských úřadů nechal odvést do Berlína. Pracoval i ve Smyrně, Hierapolisu a Magnesii. Nálezy z jejich vykopávek jsou k vidění v Ephesos Museum ve Vídni. Poslední artefakty z Efezu byly do Vídně odeslány v roce 1907, změny tureckých zákonů znemožnily pokračování vývozu historických památek.

Efez je významným křesťanským místem. Zde se formovala jedna z prvních křesťanských komunit v Malé Asii a svatý Jan zastával funkci efezského biskupa. Zmiňuje se o Efezu v knize Zjevení svatého Jana, kde je město uvedeno jako jedno ze sedmi církví Malé Asie: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efezu, do Smyrny, do Pergama, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje“. Svatý Jan své zjevení napsal ve vyhnanství na ostrově Patmos (bývá nazýván Jan z Patmu), ale žil a zemřel v Efezu. Nejvýznamnější křesťanskou stavbou v Efezu je kostel Panny Marie ze 3. století. Matka Kristova údajně do Efezu dorazila společně s Janem a strávila zde poslední roky života. Pro tuto tradici ale neexistují žádné zjevné historické důkazy. V roce 431 se v kostele konal tzv. Efezský koncil svolaný císařem Theodosiem II. Na koncilu se rozhodovalo i o tom, zda bude Marie titulována jako Matka Boží, nebo Matka Kristova. Koncil se přiklonil k první verzi a Panna Marie je tím navždy s Efezem silně spojena.

Lety z Istanbulu do Izmiru trvají pouze 45 minut. Jak je v Turecku zvykem, po východu z letiště čekají taxi a především pevné ceny napsané na ceduli. Selçuk 2650 tl za asi 60 km. Jezdí samozřejmě i vlaky a autobusy. A ze Selçuku do Efezu pěšky, ale to jsem již zmínil v úvodu (samozřejmě lze autobusem). Turecká lira (TRY) v posledních letech hodně klesala, před dvěma lety bylo za euro asi 28 tl, v současnosti kolem 48. Na závěr připomenu, že jméno Efes nese i nejrozšířenější turecké pivo, půl litru čepovaného jsem viděl za 150 tl.

Další články z Turecka:
Starověká Smyrna (dnešní Izmir) ve znamení dvou Nemesis
Magnesia – nejkrásnější stadion antického světa
Afrodisias – nejzachovalejší stadion antického světa
Hierapolis – dva tisíce let staré lázeňské město Řeků a Římanů
Kaunos – antické město za řekou bez mostu
Patara – divoká pláž bez lidí, kilometry písku a panenské přírody
Kayaköy – město duchů na tureckém pobřeží
Fethiye: Do Kayaköy a k pláži Ölüdeniz
Iztuzu – lodí po řece Dalyan na pláž mořských želv
Nerušená Pinara – starověká památka bez davů a v zelené krajině
Toulky starověkou Lýkií 1 aneb V dunách panenské pláže Patara
V troskách měst Xanthos a Letoon
Ostrov Kekova: Starověká Simena aneb Málem trosečníkem v potopeném městě